Vlezli jsme do smyčky „osudové" osmičky, ale jako nějaký rezatý hřebík ve mně stále vězí děje, setkání a místa roku sedmičkového a nechce se mi z nich vyplout. Nechce se mi vyplout z naší vysočinské samoty, zakleté a přízračné, neboť pod její zahradou socialistická přehrada zaplavila v roce 1975 mé rodiště a šplouchá tam do opuštěné hřbitovní zdi. A když už se odhodlám k cestě, zamířím do potápějících se Benátek nebo do Aquileje, bájného římského přístavu roztřískaného barbary v 5. století, ze kterého dnes zůstaly jen jonášovské mozaiky a rozvaliny v zahradách. Jako bych hledal nezaplavený svět před potopou. Možná že i mé loňské cesty do Polska chtěly hledat nějaký pevný Archimedův bod před... a přitom nacházely bol.
Bylo na sklonku roku, večerní Varšava, hotel plný vozíčkářů, pořádali zrovna mistrovství světa v tanci, dívám se z okna na křižovatku, blikají semafory a mezi nimi jakýsi obrys železničního vagonu s haldou čehosi. Myslel jsem, že tady v centru končí nějaká absurdní kolej. Až ráno vše objasněno: bronzový vagon plný naházených a zhroucených křížů. Památník padlým a zavražděným na východě, autor Miroslaw Biskupski. Další podvečer v socrealistickém Domu kultury zhlédnu nový Wajdův filmu Katyń, který filmařsky rekonstruuje část masakru 25 tisíc polských důstojníků i poválečné osudy některých polských rodin pokrevně spojených s oběťmi. Film je to silný, nesentimentální, herecky strhující. Surové obrazy se po varšavských větrných bulvárech rozcházejí jen stěží. Jiný den, ve varšavské uličce vycpaný mamut jako pochodující reklama na hospodu Lolek, v kavárně vyšňořený lilipután s mohutnými kramfleky a vysokým kloboučkem. Na špitálním kostelíku deska: zde Němci postříleli 300 pacientů, sester, lékařů. V dalším chrámu stovky kovových tabulek se jmény katyňských. Domluveno setkání s režisérem Andrzejem Wajdou. Režisér vypráví o průběhu natáčení, práci na scénáři, o pozadí celého filmu i o důležitém svědku celého katyňského masakru, o polském malíři a rodáku z Prahy Józefu Czapském, který peklo zázračně přežil a režisérovi o všem vyprávěl v pařížském exilu. Na stěnách visí velká rytina Napoleona, na divanu schoulený černý kocourek s bílými tlapkami. Jmenuje se Tečka. Před odjezdem z Varšavy se zastavuji na vojenském hřbitově Powazki. Les březových křížů nad padlými povstalci. Nikde nikdo, jen hořící svíčky. Straka máchla křídlem a ze stromu spadla bukvice.
Vracím se na domovskou zakletou Vysočinu a ke svému údivu zjišťuji, že onen hledaný Archimedův pevný bod mám doma pod nosem - naše kuchyňská kamna: oheň sálá teplem a světlem.
Autor je básník a rozhlasový redaktor
