Můj kamarád Martin Pluháček, který už se nějaký čas nechává oslovovat výhradně Reiner, zčásti proto, aby ze sebe odmotal starý papír jím zrušeného nakladatelství Petrov, a zčásti proto, aby se pomstil svému čerstvě nalezenému americkému otci téhož příjmení, má v jedné regionální novinové příloze pravidelnou rubriku. Jmenuje se Okýnko milionáře.
Martin není žádný chudý kluk. Těch panáků, co zatáhnul v nejrůznějších barech od Olomouce přes Zlín až po milované a současně nenáviděné Brno, nejen za mě, ale za další z podivné sebranky nejrůznějších básníků, kritiků, nakladatelů, které pak jiný básník Bogdan Trojak zvěčnil v próze Brněnské metro, bylo tolik, že je z toho dodnes jednomu šoufl. Ale milionář? Říkal jsem si, jestli to trošku nepřehání. Milion má dnes, třeba v nemovitosti, byť pod hypotékou, kdekdo a s Gotty, Horáčky a Janečky se Pluháček ani Reiner rovnat nemůžou. A tak mi to jeho psaní o milionech, tenise, golfu a nevěstincích připadalo trošku, jako by měl autor spíš okno, kterým se kouká do vysněné zahrady. A jak jsem to bral při oblíbené brněnské debatě na téma „Pluhy" s onou shovívavou nadsázkou, lehkým mávnutím ruky, postupně jsem věci přišel na kloub.
Z těch, kteří v devadesátých letech dobře psali, jen málokomu nevyšlo něco „u Pluháčka". Na prstech pár rukou se dá dopočítat těch, kteří napsali dobrý verš a neúčastnili se bohatýrských „konferencí" na hradě Bítov. A je jen málo z těchto, kteří - když Pluháček změnil jméno na Reiner a pověsil svůj Petrov na hřebík - přišli a řekli: „Dobrý." Mecenášům se prostě neděkuje. Je to konstantní trapno, když umělci napříč žánry zívají při děkování sponzorům, dárcům, prostě milionářům, kteří jim zaplatili jejich pokus o zápis do knihy české kulturní nesmrtelnosti. Básníci nemají rádi loga sponzorů ve svých „florianovských" knihách na žlutém volumenu.
Martin Pluháček-Reiner neumřel, v plné síle každý týden publikuje Okýnko milionáře, takže podobnost tohoto textu s nekrologem je jen náhoda. Přesto pojedete-li někdy přes Brno třeba do Vídně, zastavte se v baru Poslední leč anebo v kavárně Švanda, zaručeně tam potkáte nefalšovaného milionáře. Pomalu ztratil nervy a vydává už zase, jako zamlada. Dá si s vámi skleničku Jamesona, vysvětlí vám s neochvějnou jistotou, co je a co není podstatné, a když přijde na placení, tak to za vás zatáhne. Úplně stejně už skoro dvacet let platí za literáty v téhle zemi, ale není to nějaký bizarně pomatený hrdina z barvotiskové knížky pro služky, je to nefalšované brněnské milionář.
Autor je nakladatel
