Petr Minařík: Katapult snů
20.03.2008 08:39
I do Brna dorazila formace Oldy Říhy Katapult, aby se rozloučila se svým publikem v komornějším prostředí, než by byla řekněme sportovní hala - totiž v královopolském kulturáku Semilasso. Sám bych se do onoho pekla rokenrolu nevydal, ale můj kolega z brněnského baru Poslední leč, geniální, leč prozatím neuznaný filmový režisér a poslední televizní dramaturg Honza Gogola (ml.), to prostě musel slyšet naživo.
Už hloučky na refýži, riflové bundy, vytahané svetry, dlouhé vlasy a trička s nažehleným obrázkem Oldy a jeho Dědka dávaly tušit, že ten večer by jen hlupák váhal. Fanoušci fotbalové Sparty i Baníku dohromady jsou salonním přízrakem proti tomu, jaký obrázek svedou vymodelovat příznivci Katapultu. Takovou společnou frontu, jednotnou barevně, pohybem i vůní, nedá dohromady žádná castingová společnost, i kdyby stokrát chtěla natočit dělnické kolonie chudinských čtvrtí Irska sedmdesátých let minulého století.
Bylo jich minimálně tisíc, spíš dvanáct set, ráno musí brzo do práce, za lístek dali každý dvě stě padesát, teď se mačkají ve foyer a mobilem se snaží dokumentovat bílé hlavy svých hrdinů. Jsou šťastní, tlačí se, každou písničku znají zpaměti, pijí pivo z kelímku a je jim neskutečně dobře.
Katapult je pro někoho možná kapela z kategorie vykopávek, která nahrála pár hitů; pro lidi, co přišli na jejich koncert, je to pojítko se starým světem, kdy chodili do učení a poprvé nesnídali sami. Je to trošku jiná kapela, která má trošku jiné publikum - tedy jiné než to, na něž jsme běžně zvyklí a které známe ze všech těch koncertů populární i vážné hudby. Nikde se nepromítá tolik snů a nadějí, tolik ztracených plánů v takové pospolitosti jako na Katapultech. Ti lidi mají jedno společné, nepřestali revoltovat slovníkem svých osmnácti, koncert skončí v deset a oni tramvají odjedou do Kohoutovic, Líšně a Bystrce. Žádné velké přátelství se nevytvoří, všechna už tady jsou, stejně jako ty desítky let staré texty.
Kdyby snad už Olda Říha a Katapult neměli nikdy přijet, pak bych měl vážně strach. Ani ne tak o Honzu Gogolu, ten se s tím nějak popere, ale o ty lidi, kteří věří, že děti si musí mít kde hrát. Nevědí, jak toho dosáhnout, nevědí, koho volit, ale když to Kaťáci rozjedou, rozlije se jim ve tváři spokojený úsměv, jako že se už stalo. Prostě pár rockových rifů a tolik radosti, to je česká rocková legenda, kterou Janáčkem nenahradíš.
Autor je nakladatel
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.