Tereza Brdečková: Berlín v zimě

Vyšla jsem večer před dům a upadla na nos. Místo chodníku tam byla vyleštěná ledová plocha, která se nečekaně vytvořila během předchozích dvou hodin. Nazítří oznámili, že v berlínských nemocnicích se toho večera hlásilo pět set občanů se zlomeninami všeho druhu a další stovky až tisíce potlučených lidí právě čekají v ambulancích. Tohle je berlínská zima. Pokud se nesype sníh, pokud vás nebičuje severák anebo apokalyptický liják, pak aspoň nečekaně namrzne.

Zatímco moji krajané se v tomhle ročním období radují na sjezdovkách, prohánějí se na běžkách v lese nebo chytají bronz v Egyptě, já sedím už pátou zimu v Berlíně a píšu. Je to ten nejperverznější způsob odpočinku. Předně si vůbec neodpočinu, protože psaní je docela fuška. A za druhé tu od listopadu do března vládne temnota, zima a deprese, o jaké v Praze nemáme tušení. V devět ráno ještě skoro tma, ve čtyři odpoledne tma jako v pytli. K šedivému nebi trčí holé větve stromů, na kterých snad nikdy nebylo listí, a kolem vás frčí na kost promrzlí cyklisté. Když to trvá beze změny už třetí měsíc, zmocňuje se lidí sebevražedná a nakažlivá melancholie. Proč sem tedy jezdím raději než do Krkonoš? Protože Berlín je snad i díky své zimní hrůze jedním z nejpřátelštějších míst Evropy. Lidé neskrývají chmurné pocity, ale jsou kdykoli připraveni je odložit, takže nejsou protivní na své bližní. Vracejí ostatním úsměvy, pomáhají do autobusu maminkám s dětmi i starým lidem a pouštějí se radostně s kýmkoli do hovoru: hlavně o tom, že je všechno zase dražší a že ta zima nikdy neskončí.

Autobus M48 jezdí ze Steglitz na Alexander Platz a někdy to není jen dopravní prostředek, ale něco jako klubovna. Kluci v něm tráví celá odpoledne a čekají, až přistoupí nějaké holky. Jezdí tudy lidé všech ras, od bankovních elegánů s notebooky na klíně přes krásné Etiopanky až po utahané Turkyně s nákupem. Někdy všichni jen tak mlčíme, jindy si povídáme o tom, jaká je zima a jak bude zítra. A spojuje nás jistota, o níž lidé, kteří neznají Berlín, nic netuší. Na přelomu dubna a května město ze dne na den vybuchne jarem. Kaštany, hlohy, forzýtie, tráva, tulipány. Přiblíží se čas zdejších skoro bílých letních nocí. Tou dobou všichni utečou z kanceláří, redakcí a škol a budou se nezodpovědně válet v parku na slunci. Všechny ambice půjdou kvůli slunci stranou. Tohle se dá zažít jen na severu.

Zimní depresi tu musíme nést jako společné břemeno právě proto, že je mnohem těžší než v Praze. Není z ní úniku. Ale když se na sebe občas na ulici usmějeme anebo prohodíme pár slov, víme, že v ní nejsme sami a že jaro přijde.

Přestože mám odřený nos z pádu na led, cítím se v Berlíně lépe než ve Špindlu. Tam se na mě usmějí leda za tuzér.

Autorka je spisovatelka a publicistka