Hudebník a kreslíř Jaromír 99, mimo jiné spoluautor filmu o Aloisi Nebelovi, byl nominován na komiksového "Oscara". Cenu za adaptaci Kafkova Zámku v těžké konkurenci nakonec nezískal, ale i sama nominace je velký úspěch pro zástupce země, kde komiks nemá tradici. V rozhovoru mluví o kafkárnách, bloudění, žízni i satisfakci a vzpomíná, jak deratizoval Brno.
Je výtvarná podoba Zámku čistě vaše vize?
Jo. Dělal jsem si výtvarníka, režiséra, castingového agenta i experta na lokace.
Kde jste dělal casting?
Na hřbitově v Jeseníkách. Nafotil jsem si lidi z náhrobních kamenů a podle nich jsem udělal hlavní hrdiny.
Nechtělo se vám žádat živé o svolení?
Hlavně mi docvaklo, že lidi dřív vypadali jinak, starší, ve třiceti nejmíň na pětačtyřicet, nebyli tak opečovávaní. A byli i jinak "řezaní", měli jiné siluety. Takže v Zámku hrají nebožtíci.
A ty lokace?
Podzámčí je nakonec městečko Branná, ve kterém byl ten hřbitov. Má takovou atmosféru. Nabral jsem si tam všechny ty uličky a hospodu. A Zámek je Jánský Vrch v Javorníku, kde sídlili vždycky vratislavští biskupové, působí jako takový "úřednický" zámek.
Zažil jste sám někdy nějakou kafkárnu? Boj se soukolím, kde nelze ničeho dosáhnout?
Jasně. V mládí jsem tu mašinerii zažil jako mánička, to byly klasické problémy, kdy si nás úřady a policajti podávali.
Ale tam byla daná - v rámci totalitního systému - pravidla hry, ne? Vy jste byl proti a oni po vás šli. Kafkovi hrdinové vůbec netuší, proč se jim děje to či ono.
To jsem si zažil v Jeseníku, když jsme chtěli po revoluci zakládat rockový klub. Bylo to prakticky nemožné. Dodneška mám pocit, že někdo někde něco ovládá a nejsou to konkrétní lidi, ale "moc". A lidi "zespoda" říkají, že nemá cenu nic měnit, takhle to prostě je, nech to bejt. Kdo chce povolení, vypraví se se sraženýma patama na Zámek. A tam ho posílají od čerta k ďáblu.
Má komiks svá přísná pravidla?
Možná jo, ale já je neznám. Jsem dost amatér, naučil jsem se to sám metodou hokus pokus. Chce to nějaký talent k sekvenčnímu umění, nejde ani o to, jak skvělý jste kreslíř, ale jak umíte dávat obrazy mezi sebe, jestli umíte vyprávět i mezi obrázky. Komiks, to je spousta obrázků, spousta práce, to musíte naskicovat, naskenovat, překreslit, vyčistit, vygumovat, bubliny dodat, layout připravit, aby to dávalo smysl, aby to fungovalo, mělo rytmus a švih. Možná i díky tomu, že jsem muzikant, mám smysl pro rytmus. A psaní textů pro kapelu je taky dobrá průprava pro úsporné komiksové vyprávění.
Přiznám se, že Zámek jsem musela číst dvakrát. Poprvé jsem šla jen po textu, jak jsem zvyklá jako čtenářka normálních knížek, což se pochopitelně ukázalo jako nesmysl. Tak jsem začala od začátku a prohlížela si zase jen obrázky. Neumím to.
Jo, nejste sama. V Čechách vládne možná trochu komiksový analfabetismus, protože tady komiks nemá tradici. Ve Francii zabírají komiksy půlku knihkupectví a knihoven, u nás je od 50. let díra. Komiks můžete číst pomalu, vracet se nebo letět stránkama... jak vás k tomu svádí jeho rytmus. Ale chce to trpělivost a hodně imaginace, domýšlet si i mezi obrázky.
* Jak zbavoval Brno krys?
* Kudy nejraději bloudí?
* Jakou roli při vzniku Aloise Nebela sehrál Zdeněk Svěrák?
* Je Jaromír 99 víc doma v Jeseníku nebo v Praze?
* Proč za sebou zametá stopy?
Odpovědi na tyto otázky najdete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 28. července 2014.
