Anna Politkovská byla nesmírně pracovitá a statečná žena, která by stála na straně slabších ať už by žila kdekoliv. Tak vidí zavražděnou ruskou novinářku režisér Eric Bergkraut, který o ní natočil dokument Dopis Anně. Vyzpovídal v něm hlavně rodinu a blízké přátele Anny Politkovské a získal tak její intimní portrét. Že se mu film povedl, dokazuje i Cena Václava Havla, kterou dostane na letošním festivalu Jeden svět.
"Těší mne to propojení Anny Politkovské a Václava Havla. Oba jsou totiž symbolem jedné věci: neustálé připravenosti hledat pravdu," říká Eric Bergkraut. Pro švýcarského režiséra to je už druhá cena z pražského festivalu. Před dvěma roky zaujal porotu jeho snímek Čečenské pohlednice. Právě během jeho natáčení se seznámil s Annou Politkovskou.
Jaká byla Anna Politkovská jako novinářka?
Anna byla velmi přísná, velmi exaktní a polemická. Pojímala novinářství velmi západně. Vím, že její spolužáci z žurnalistiky o ní říkali, že byla schopná i za doby Sovětského svazu jít přímo za zdrojem a prostě se ptát i tehdejších tajných služeb. Vyznávala takové pojetí, že je třeba se ptát na cokoliv a nesloužit v něčí prospěch. Anna cítila skoro fanatickou potřebu hledat a obhajovat pravdu. Myslím, že díky téhle vlastnosti by byla v tvrdé opozici i kdyby pracovala na Západě. Zajímavé také je, že se občas hranice novinářství překročila a sama se v některých událostech angažovala.
Kdy to třeba bylo?
Odjela například do Beslanu a chtěla tam vyjednávat s Čečenci, kteří zajali jako rukojmí tamní děti. Tím už prostor vyhrazený novinářství opustila. Ale myslím si, že právě touhle účastí naplnila jeho samotnou podstatu. Zní to sice trochu jako paradox, ale paradox to není. Myslím si, že novinářství by mělo lidem hlavně pomáhat a to přesně Anna dělala.
Na Západě se Anna Politkovská stala určitým symbolem odvahy a svobodomyslnosti. Jak je tomu v Rusku?
To se dá těžko říct. V Rusku vycházejí ve velkých nákladech knížky s jejími články, které se úspěšně prodávají. Zároveň ale její jméno v podstatě zmizelo z velkých médií. Neumím to celkově posoudit.
Dá se už dnes říct, kdo stál za její vraždou?
Jsou asi čtyři varianty, kdo za tím mohl být. Já osobně konkrétní jméno neznám. Šéfredaktor Annina listu - Novej Gazety - říká, že to jméno zná, ale že ho nemůže nahlas říct. Každopádně víme jednu věc: Anna byla zavražděna jako člověk, který přinášel špatné zprávy, které někomu vadily.
Natočil jste už druhý film o současném Rusku. Jak jste se vlastně k tomuto tématu dostal?
Myslím, že v našem globalizovaném světě neseme odpovědnost za všechno, co se děje. Kupujeme od Ruska plyn a energii, takže nám nemůže být lhostejné, jak to tam vypadá se svobodou a občanskými právy. Ať už jsme Francouzi, Švýcaři nebo jiné národnosti, tak máme prostě povinnost se o to zajímat. Mně osobně k podobným tématům přivádí ještě asi jedna věc: můj otec byl vídeňský žid, který musel v roce 1938 emigrovat. Myslím, že od něj jsem dostal základ, že pomáhat slabším a říkat některé věci nahlas je prostě potřeba.
A jak jste se dostal právě k Rusku?
Původně jsem chtěl natočit film o mladých Čečencích, kteří žili ve Švýcarsku. Zajímalo mně, jak naši zemi vnímají. Z různých důvodů ten film ale nevznikl. Ovšem dozvěděl jsem díky tomu hodně o Čečensku a taky jsem se seznámil se Zainap Gašajevou, která mi řekla o válce v Čečensku věci, které jsem si předtím nedokázal ani představit. Byla to původně obchodnice, která během války začala dokumentovat válečné zločiny a stala se obhájkyní lidských práv. Dala mi filmové materiály, na jejichž základě jsem později natočil dokument Čečenské pohlednice.
| Eric Bergkraut |
narodil se v roce 1957 v Paříži, 1988 začal psát pro Neue Zürcher |
Ano, představila mi ji právě Zainap Gašajeva, protože jsem chtěl mít ve filmu o Čečensku také ruský pohled.
A jak padlo rozhodnutí, že natočíte také dokument o Anně Politkovské?
Nejdříve jsem se tomu hodně bránil. V době, kdy byla Anna zavražděna, jsem připravoval jiný projekt. Měl to být dokument o párech, v nichž partneři pocházejí z různých kultur. Zajímalo mne, jak takové vztahy vznikají. Bylo to pro mě i dost osobní téma, protože se to týká i mých rodičů a také mého vlastního vztahu. Ale pak jsem se podíval na asi čtyři hodiny materiálů, které mi zbyly z natáčení Čečenských pohlednic a uvědomil jsem si jednu věc: takové záběry nikdo nemá, ten dokument prostě natočit musíš.
Jaké byly ty materiály?
Většinou hodně osobní, mluvil jsem s Annou Politkovskou několikrát u ní doma. Také proto jsem se rozhodl, že ten dokument musí být subjektivní a že to musí být portrét. Nepustil jsem se do pátrání po dalších materiálech, které by dokumentovaly její novinářskou činnost, ale vypravil jsem se za jejími blízkými, abych se zeptal, jaký byla Anna člověk.
Vaše snaha byla zjevně úspěšná. Na festivalu Jeden svět dostanete za dokument Dopis Anně Cenu Václava Havla. Co to pro vás znamená?
Moc si toho vážím. Navíc mně velmi těší to propojení Anny Politkovské a Václava Havla. Oba jsou totiž symbolem jedné věci: neustálé připravenosti hledat pravdu. Radost mi dělá i to, že Václav Havel symbolizuje i další věc: že se věci mohou měnit k lepšímu. Vážím si toho o to víc, že myšlenkový svět Václava Havla mne ovlivnil. V roce 1978, když jsem studoval divadlo v Curychu, jsem dostal knížku Moc bezmocných. Těší mne, že po třiceti letech dostanu od Václava Havla cenu za tento dokument.
Budou se vaše filmy o Anně Politkovské a Čečensku promítat také v Rusku?
Jednáme teď o promítání Dopisu Anně a vypadá to, že budeme úspěšní. Bohužel Čečenské pohlednice se v Rusku nikdy nepromítaly.
Foto: Jan Bartoš (Jeden svět), archiv
