Novinářka a fotografka Lenka Klicperová je živý důkaz toho, že film může pomáhat. Loni viděla na festivalu Jeden svět dokument Kongo - hluboké ticho o znásilňovaných ženách v Kongu. Oprášila základy francouzštiny, zakoupila novou fototechniku a vydala se za nimi. Dnes zahajuje svoji výstavu fotografií Muži válčí, ženy trpí (Ženy z Bunyakiri) v divadle Archa.
Film Kongo - hluboké ticho představuje otřesné svědectví o tom, co se právě děje v této válkou zmítané africké zemi. Byla jste připravená na to, jak drastické výpovědi žen uslyšíte?
Teoreticky jsem byla připravená velmi dobře. Do Konga jsem odjížděla společně s kolegyní Olgou Šilhovou poslední říjnový den minulého roku, ale cestu jsem připravovala přes čtyři měsíce - shánění informací, seznamování s realitou země, kde probíhá válka, každodenní sledování agenturních zpráv atd. Přesto, když jsem poprvé slyšela příběh o brutálním znásilňování, vraždách, mučení a kanibalismu a viděla jsem před sebou konkrétní ženu, které se to všechno dělo jen měsíc před naším příjezdem do Konga, brečela jsem. Pak se to ale srovnalo, člověk si zvykne a spíš se soustředí na techniku a okolnosti práce. Nebyla jsem tam od brečení, ale od práce, aby se těm ženám nějak dalo pomoct.
Byly ochotné se s traumatickými zážitky svěřovat?
Byly nesmírně otevřené a statečné. Věděly o nás dopředu a jenom to přivítání bylo úžasné. Dobré dvě hodiny pro nás zpívaly a tančily, pak jsme se k nim přidaly i my dvě. Byl to jeden z mých nejsilnějších zážitků z Afriky. Velmi dobře si uvědomují, že když o nich svět nebude vědět, nikdo jim nepomůže. Takže se stávalo, že na nás stála od rána fronta a ženy přicházely i z okolních vesnic. Všechny chtěly vypovídat o stovkách hrůz, které se jim tam dějí.
Jak jste se po Kongu pohybovaly? Měly jste vojenskou ochranu?
Požádaly jsme vojáky OSN o doprovod na místo. V praxi to vypadalo tak, že nás vzali helikoptérou do pralesa, do vesnice Kando. Tam nás vyložili - a zase odletěli. V Kando jsou ještě čtyři neozbrojení pozorovatelé OSN, jinak nikdo. V případě přepadení vesnice by to prostě bylo hop nebo trop. V sousedním Bunyakiri je sice šedesát palestinských vojáků, modrých přileb, ale deset kilometrů po konžské cestě může znamenat i hodiny. A stejně jsme je neměly jak zavolat. Prostě jsme to riskly.
Konflikt v Kongu trvá už přes deset let, přitom stojí mimo zájem světových mocností, proč?
Příčinou celé té vleklé války je hlavně nerostné bohatství, kterým bohužel tahle část Demokratické republiky Kongo oplývá. V poslední době je důležitý hlavně coltan, nerost, který je nezbytný při výrobě mobilních telefonů a notebooků. Bez něj bychom si nikdo nezavolali. V Kongu leží většina jeho světových zásob. Dovedete si představit, jak obrovský je to byznys? A podílí se na něm celý tzv. civilizovaný svět - od Ameriky až po Japonsko. Všem vyhovuje, že je oblast nestabilní a že se dá coltan těžit nelegálně, a tudíž levně.
Na podporu konžských žen jste založila projekt Femisphera, co obnáší?
Občanské sdružení Femisphera jsem společně s Olinou Šilhovou založila před cestou do Konga. Když jsme cestu plánovaly, napadlo nás, že podobných ženských témat je v tzv. třetím světě spousta a málokdo se jim nějak věnuje. Nejsme feministky, snažíme se jen upozornit na kruté podmínky, v nichž ženy žijí. Konkrétně v Kongu jsou ženy na hierarchii hodnot snad níže než domácí zvířata. My se na to snažíme upozorňovat prostřednictvím médií. Informovat lidi, kteří nechtějí zůstat lhostejní a chtějí prostřednictvím větších charitativních organizací, jako je třeba Člověk v tísni, pomáhat.
Vezla jste s sebou fotoaparát i kameru, kdy představíte dokument, který jste s kolegyní Olgou Šilhovou natáčely?
S filmem už se chýlíme k závěrečné fázi. Střihu a režie se ujal dokumentarista Petr Kašpar, s dabingem nám zcela nezištně pomáhá řada známých herců a TV moderátorů - Jaroslav Plesl, Václav Neužil a Simona Babčáková z Dejvického divadla, hlavní komentář namluví Ljuba Krbová, do práce se zapojili také moderátoři České televize Patricie Strouhalová a Jiří Petrovič. Všem jim patří velký dík, protože je to strašná spousta práce, kterou dělají ve svém volném čase. Doufám, že se nám podaří film dostat do televizních programů co nejdříve.
Jaké filmy jste si z nabídky Jednoho světa vybrala letos?
Mou srdeční záležitostí je Afrika, kam směřuje hodně mých cest, takže bych ráda viděla filmy z tohoto kontinentu. Dnes jdu na Kongo na rozcestí a zaujala mne řada dalších filmů ze sekce Obrazy Afriky, jen se bojím, že mi práce zabrání spoustu z nich vidět. Ale budu se snažit!
Foto: archiv, Lenka Klicperová
