Vzhledem Kubánec, vystupováním Švéd. Řeč je o vůdci kubánské opozice Osvaldu Alfonsovi Valdesovi, který přijel do Prahy na festival Jeden svět, aby na diskusním fóru promluvil o situaci na Kubě. Ostrov v Karibiku zažívá velkou změnu, před třemi týdny odstoupil diktátor Fidel Castro, jehož ale nahradil bratr Raúl. Oproti temperamentním Kubáncům hovoří Valdes tiše, kultivovaně a zvažuje každé slovo. Když ale přijde řada na nenáviděný režim, dokáže mluvit ostře.
Kubu jste musel opustit před třemi lety. Myslíte si, že se tam zase podíváte - jako svobodný člověk?
Kdy padne komunistický režim, to lze opravdu těžko odhadovat. Může to být za měsíc, nebo za deset let. Já osobně věřím, že to bude spíš dříve.
Takže za deset let bude Kuba demokratickou zemí?
Pevně v to věřím.
Je opozice připravená na chvíli, kdy padne režim? Máte plán, podle něhož budete postupovat?
Nějakou představu samozřejmě máme. Jaké to ale bude ve skutečnosti, je těžké odhadovat. Jisté je pouze to, že se na Kubu vrátí dva miliony Kubánců, vše ostatní je ve hvězdách. Určitě se budeme snažit o plynulé převzetí moci. V první vlně musí ustat násilí a represe. Musí být propuštěni političtí vězni. Pak bychom zemi postupně připravili na demokratické volby.
Je kubánská opozice jednotná?
Samozřejmě i uvnitř opozice existuje pluralita názorů, jsou mezi námi liberálové, konzervativci, sociální demokraté. Prostě takové ty běžné proudy. Spojuje nás ovšem stejný cíl, a to je svrhnout Castrův režim.
Jak funguje spolupráce mezi exilovými kritiky režimu a těmi, co žijí na ostrově?
Snažíme se být v kontaktu. Pro ty, co jsou na Kubě, to je obtížné. Policie jim dělá naschvály, takže dostat se k internetu je pro ně někdy opravdové vítězství. Oni nám podávají zprávy o dění na ostrově a my jim zprostředkováváme zase informace ze světa. Ujišťujeme je, že lidé venku o jejich situaci vědí, že mají podporu. Sám si vybavuji z dob, kdy jsem žil na Kubě, jak moc pro mě bylo důležité vědět o podpoře zvenku.
Vymýšlíte společně konkrétní protivládní akce?
|
Osvaldo Alfonso Valdes |
Teď například děláme akci Cambio (Změna - pozn. red.). Nechali jsme vyrobit náramky, trička a jiné věci s tímto mottem. Lidé mohou dát jejich nošením najevo nesouhlas s komunistickou vládou na Kubě - náramek Cambio měl třeba i váš předseda vlády Mirek Topolánek. Také jsme poslali zásilku předmětů na Kubu. Kubánští policisté teď musí nosit vedle obušku také nůžky, kterými rebelům náramky přestřihávají.
Vraťme se k vašemu plánu, co budete dělat v případě, že režim padne. Poženete před soud všechny ty, co své jméno spojili s Castrem?
Myslím si, že lidé, kteří mohou za tisíce zničených životů, by měli nést odpovědnost. Na druhou stranu nejde bezhlavě zavírat každého komunistu. Bude nutné rozlišovat mezi řadovými pěšáky a pohlaváry.
Mluvíte o zmařených lidských životech. Vás komunisté poslali během takzvaného Černého jara na osmnáct let do kriminálu Guanajay. Napadlo vás tehdy, že je se vším konec?
V tu chvíli jsem to takhle nebral. Věděl jsem, že bojuji za dobrou věc a taky že jsem v tom nebyl sám. Navíc jsem si byl jist, že dalších osmnáct let vláda nevydrží. Můj kamarád, politický vězeň Manuel Vázquez Portal dostal při čtení rozsudku záchvat smíchu. Pobavilo ho, že si komunisté myslí, že se udrží u válu dalších osmnáct let.
Nakonec vás komunisté po dvou letech pustili na svobodu kvůli zdravotním problémům...
Ze zdravotních důvodů by mohli hned propustit všechny vězně. Kubánské vězení prostě nejde přežít ve zdraví. Jsou tam příšerné hygienické podmínky, řádí tam infekce všeho druhu, příděl jídla je nepravidelný. A k tomu ještě psychický teror. To jsou věci, které se prostě na zdraví podepíšou. Mě pustili spíš proto, že si režim chtěl v zahraničí udělat dobrou reklamu. A jako předseda liberální strany jsem byl ideální nástroj pro takovou reklamu. Celé to bylo divadlo. Svědčilo o tom i to, že na mě doma čekali novináři.
Kdy jste se rozhodl z Kuby odejít?
Poté, co mě pustili z vězení, jsem byl pod dohledem. Nemohl jsem skoro nic dělat. Moje žena s dcerou navíc emigrovaly během toho, co jsem byl v Guanajay, protože režim jim dělal ze života peklo. Zašel jsem proto na švédskou ambasádu a požádal o azyl. Řekl jsem si, že budu prospěšnější venku než doma.
Je podle vás zahraniční podpora kubánské opozice dostatečná? Kdo je váš hlavní spojenec?
Já jsem byl po odjezdu z Kuby velmi překvapený, jak masivní ta podpora je. A samozřejmě jsem byl na druhou stranu překvapený, kolik lidí má v Evropě o Castrovi a jeho revoluci romantické představy. Nejpevněji drží anticastrovský kurs Spojené státy a Česká republika. Za Aznarovy vlády bylo spolehlivým spojencem také Španělsko, současný španělský premiér Zapatero je ale k diktatuře spíše vstřícný.
Jsou Kubánci na změnu připraveni?
Já myslím, že v zásadě ano. Starší generace sice na Castra a revoluci nedá dopustit, ale to je logické - bojovali za lepší Kubu, vyrostli s hesly revoluce. Je pro ně těžké přijmout skutečnost, že kubánská loď ztroskotala. Mladá generace to ale vidí mnohem střízlivěji. Vidí chudobu, jsou si vědomi nesvobody. Ti změnu uvítají.
Foto: Luboš Kotek
