Barma, Bělorusko nebo Kuba - diktatury, která zná v Česku skoro každý. O tom, jaký režim panuje v Uzbekistánu, ale ví málokdo. V médiích se o něm píše zřídka a ani humanitární organizace se mu tolik nevěnují. Uzbekistán je přitom jednou z nejtvrdších diktatur na světě. Ve vězení je přes sedm tisíc opozičních aktivistů, zcela běžné je jejich mučení.
Režisérka Masha Noviková natočila o politických aktivistech v Uzbekistánu dokument Mezi nebem a zemí. Tento týden ho představila na festivalu Jeden svět. "Chtěli jsme ukázat, jak je těžké vyjít ze souboje s režimem ve zdraví a také s čistým svědomím," říká rusko-nizozemská režisérka.
Jak jste se dostala k Uzbekistánu a proč jste o něm natočila film?
Musím nejdříve říct, že jsem ten film nenatáčela sama, ale s kolegou Frankem Van den Engelem. Zajímalo nás, co se děje obecně ve státech střední Asie po rozpadu Sovětského svazu. Jak tam lidé žijí, jak se tam uplatňuje islám a jaký vliv tam uplatňují mocnosti, tedy Rusko a také Spojené státy, které tam mají vojenské základny. Teprve při hledání příběhů pro náš film jsme narazili na lidi, jejichž osudy nás přivedly právě do Uzbekistánu.
Jak se hledají postavy pro dokumentární film?
V roce 2004 jsme odjeli do Fergánského údolí, které je velmi odlehlé a je tam výrazná muslimská komunita. Tam jsme pátrali po zajímavých příbězích a našli jsme Achata a Tursuna Aliho, kteří se - kromě toho že oba mají kočovný cirkus - angažovali také v politice proti režimu Islam Karimova.
Co se s nimi děje dnes?
Jsou stále pronásledování a v současnosti jsou v domácím vězení. Je to pro ně zvlášť špatné, protože jejich práce s cirkusem znamená neustále kočovat.
Jaká je současná situace v Uzbekistánu?
V Uzbekistánu vládne diktatura, kterou na jedné straně doprovází neustálý růst chudoby, na druhé pak rostoucí vliv tajných služeb. V současnosti je tam kolem sedmi tisíc politických vězňů, zcela běžné je jejich mučení ve věznicích, na jehož následky řada vězňů umírá.
Jaké mučení režim užívá?
Ve věznicích je dvanáct různých stupňů mučení. Bachaři je nasazují podle toho, co ještě vydržíte. Jedním ze stupňů je třeba to, že vás položí na dvě židle, hlavu na jednu, nohy na druhou. A pak vás bijí do břicha, do žeber, prostě do celého těla. Můžete to přežít jenom pokud jste opravdu hodně fyzicky odolní.
| Uzbekistán - neznámá diktatura |
Uzbekistán vyhlásil v roce 1991 plynu. Ovšem vzhledem k centrálnímu |
Co se podle Vás musí stát, aby se režim v Uzbekistánu změnil?
Je to především na západní komunitě, která musí být ve svých opatřeních proti Uzbekistánu důsledná až do konce. To znamená stanovit opravdu tvrdé sankce a pak je skutečně dodržovat. Stejně tak by se musel změnit postoj Ruska, které tuto diktaturu velmi podporuje. A samozřejmě také postoj USA, které s Uzbekistánem spolupracují v boji proti terorismu a pak mají tendenci zavírat nad některými věcmi oči. Co se týče Ruska, tak prostě musíme najít nějaké alternativní zdroje energie, abychom nemuseli brát energii od něj, protože to nás jako Západ často hodně umlčuje.
Vy sama jste původem Ruska, ale už přes dvacet let žijete v Nizozemsku. Proč jste odešla?
Odešla jsem v roce 1988 v době perestrojky, ale bylo to pouze z osobních důvodů. Nemělo to nic společného s politikou.
Své filmy natáčíte ve společnosti, která se jmenuje Noviková a dcery. Je to skutečně rodinný podnik?
Ano, v té společnosti jsem já a moje čtyři dcery. Produkujeme společně dokumentární filmy, některé jsou moje, některé natáčí dcery. V budoucnosti bychom rádi přizvali i další mladé lidi, kteří točí dokumenty.
Jak se vám líbí na Jednom světě?
Jsem tady již podruhé, vloni jsme měla více času dívat se na festivalové film, letos jsem ještě neviděla žádný. Ale na Jednom světě se mi moc líbí, je to jeden z největších festivalů o lidských právech. Ale hlavně mě fascinuje, kolik mladých českých lidí chodí na ty projekce a kolik se jich o lidskoprávní filmy zajímá.
Foto: Jan Bartoš, Jedensvet.cz
