Rozhodnutí zfilmovat román Josefa Klímy Jseš mrtvej, tak nebreč bylo jako hlásit při mariáši dvacet a nemít krále. Takhle průzračně naivní scénář by nezachránila ani režie největších z mistrů. První část dvoudílného filmu běží na ČT1 v neděli 2. října od 20 hodin.
Televizní dvojfilm režisérky Jitky Němcové Jseš mrtvej, tak nebreč se postaral o menší senzaci ještě před svým uvedením na obrazovkách: je nominovaný na prestižní evropskou cenu Prix Europa. Těžko se chce věřit, že by snímek podle scénáře Josefa Klímy mohl soupeřit vedle dokumentů Katka a Ženy SHR, o "západní" produkci nemluvě.
Všechna čest Josefu Klímovi, jeho investigativní práci, neúnavnosti, s jakou už dlouhé roky odhaluje nešvary pod balvany české společnosti, i tomu, že se ze všeho toho bahna ještě nezbláznil. Je i pochopitelné, že přetlak kauz, se kterými se setkává, upouští literární formou. Tahle tvorba by nicméně měla zůstat tím, čím je – pouhou sublimací. Když se jeden dívá na televizní film Jseš mrtvej, tak nebreč podle Klímovy stejnojmenné knižní předlohy, neví, zda sní, či bdí.
Dvoudílný snímek se prezentuje jako thriller, ale ve skutečnosti je kompilátem romantizujících přísad, které jako by vypadly z čtiva 19. století. Někdejší kriminálníček obrácený na správnou cestu na smrtelném loži vypráví, jak byl nespravedlivě obviněn z mordu a strávil dvacet let v žaláři. Nechybí ingredience typu mocné knihy tajemného původu, spiknutí sahajícího do vysokých kruhů, hedonistický přítel, jenž zemře mladý, němá dívka, co se najednou rozmluví, jiná dívka, kterou k nenávratným činům dovede nechtěný outěžek, osudový vztah mezi lidmi s povahami tak protikladnými jako oheň a voda...
Kriminálníčkem je vekslák Petr Liška řečený Foxík, který se v Československu roku 1988 druží s gigolem Džigem. Ten je jednoho dne zavražděn – a Foxík se ocitne na útěku. Útočiště nalezne u své bývalé spolužačky Jitky, ale kola osudu už se jednou roztočila a cesty zpět není. Po letech ve vězeňské cele vypráví někdejší nadaný student a umělec Jitčině dceři, americké občance Elis, jak to tehdy vlastně bylo.
Školácky naivní scénář nefunguje na žádné úrovni. Celý vypravěčský rámec "ze smrtelného lože" je zastaralý, nadbytečný a vede k mechanickému skákání v čase z naší současnosti do konce 80. let. Jednotlivé dějové linie možná vycházejí z reality, ale na obrazovce působí jako vycucané z prstu. Reálie? Jitka prostě musí bydlet v krásné, ale zchátralé usedlosti, protože to hezky vypadá. Detaily? Foxík k Jitce najde cestu díky tomu, že dívce upadne psaníčko s adresou.
A nejhorší ze všeho jsou konkrétní repliky. "Přece si můžeš užít na účet starýho spolužáka," zní asi tak třetí věta, která padne mezi Foxíkem a Jitkou, aby divák pochopil, odkud se znají. "My neměli pocit, že děláme něco špatně. Špatnej byl systém," říká bývalý vekslák a má se v tom zřejmě skrývat jeho charakter i hodnocení režimu. "Já bych nemohla být závislá na věcech, které můžu jen tak ztratit," zní věta, jíž se ilustruje dívčin odpor k materialismu. (Jitka sice nejí maso, nekouří a tvrdí, že v domě není ani kapka alkoholu, ale když Petr koupí lahvinku červeného, zavdá si snad ještě dřív, než si po příchodu domů odloží kabát).
Vypravěčský rámec se potom snaží o styl detektivní drsné školy, což jen přispívá k nechtěné vtipnosti: když Foxík umírajícím hlasem trousí vousaté, rádoby osudové věty jako "V jediný minutě jsem přišel o všechno" nebo "Cejtil jsem se jako krysa chycená za ocas". Působí to drsně jako slohová práce gymnazisty, který se vloupal dědovi do knihovny. Nikdo netvrdí, že se Klíma v látce a problematice neorientuje, všechno z filmu se klidně mohlo stát, ale znáte to: umění nemá být pravdivé, nýbrž pravděpodobné. Pokud Klíma potkal člověka, který se takhle vyjadřuje, měl o něm natočit dokument, ne napsat beletrii a scénář.
A tak dále; není třeba kroutit nožem v ráně dlouho, i když třeba logické lapsy by si rovněž zasloužily aspoň pár odstavců. Není pochyb o tom, co všechno má Klíma na srdci: chce se vypsat ze svého tématu přežívání totalitních struktur v dnešní "demokratické" společnosti, rád by vyklenul mocný kontrast mezi dvěma protikladnými osobnostmi, vyprávěcím rámcem se snaží vytvořit dojem osudovosti... Ale čím jsou jeho snahy evidentnější, tím je jeho selhání bolestnější.
Film natočila Jitka Němcová – a je třeba říct, že s takovým scénářem naložila skoro nejlíp, jak se dalo. Se současnou rovinou nešlo mnoho dělat: dvě postavy si prostě povídají před kamerou a přihlíží tomu třetí, kněz. (Ano, romantická klišé.) Doba konce 80. let je ale až na pár úletů (novodobá budova Lighthouse tyčící se už v roce 1988 nad Libeňským mostem) vyobrazena celkem věrohodně, dokonce i ve scénách z centra Prahy s relativně početným komparsem. Herci si kvůli scénáři vystačí s tolika grimasami, kolik rolí hrají – kněz Ivana Trojana má jednu, Kristýna Liška-Boková dvě (hraje idealistickou Jitku i její odhodlanou dceru Elis) a Václav Jiráček taky po dvou (kriminálníčka a trpícího pacienta lze považovat za dvě různé postavy). Kamera Martina Šece docela úspěšně čaruje s barevným laděním, střihač Jakub Hejna dělá s materiálem maximum, co se dá...
...ale ten scénář. Drsný titul evokoval drsnou látku. Stopáž přesahující dvě a půl hodiny zase slibovala nosné peripetie či drobnokresbu postav. A námět měl ambice sdělit něco o tom, jak se naše společnost transformovala či chtěla transformovat. Jseš mrtvej, tak nebreč je ale jen romantizovaná pohádka v zaměnitelných kulisách.
