Kinopremiéry tohoto týdne nabízejí roztodivná potěšení: akční jednohubku, historické ohlédnutí a hlavně dva filmy o všem, co obnáší naše vezdejší existence. A ty se už teď zapisují do historie.
Člověk může mít výhrady, může protestovat, může se to v něm prát, ale nakonec kapituluje. Nejlepší filmy vašeho života dost často nejsou ty, ze kterých z kina odcházíte s hlavou v oblacích, ale ty, na které si vzpomenete následující ráno – a další ráno – a další ráno. Novinka Terrence Malicka Strom života se z hlavy dostat téměř nedá nezávisle na tom, jaký ten první dojem z ní je. Polarizovala publikum na festivalu v Cannes, kde nakonec vyhrála, polarizovala publikum na festivalu v Karlových Varech, kde se kolem ní rojily protikladné reference v duchu vrcholné umění versus kýč, polarizovat bude publikum i v kinech, tedy za předpokladu, že na tak komplexní film někdo přijde. Ale kdo nepřijde, vystavuje se riziku, že se jednou bude muset vnoučatům zpovídat z toho, že nedorazil na jeden z filmů desetiletí, když mohl.
Rozdělení divácké obce neprobíhá na ose pochopil/nepochopil, ale přijal/nepřijal. Přestože Strom života vystudovaného filozofa Malicka řeší ty nejzásadnější otázky bytí vůbec, podává je takovou formou, že musejí být srozumitelné každému, kdo kdy viděl aspoň jeden díl Krtečka. Všechno se člověku řekne hned na úvod pěkně po lopatě – a pak následuje více než dvouhodinová meditace nad židovsko-křesťanským chápáním lidského osudu a života vůbec.
Zní to poněkud bombasticky, ano, vypomáhat si montážemi výjevů vzniku vesmíru, počátků života, střetnutí digitálních dinosaurů a tak podobně smrdí střílením vrabců kulometem. Ale Malick ví, co dělá, a dělá to po svém: pod touhle audiovizuální šlehačkou je tvrdý korpus příběhu rodiny z texaského maloměsta 50. let. Zdánlivě nesouvisející epizody se skládají dohromady jako betonové bloky a dávají vzniknout zdi, která je neotřesitelná jako víra ve smysl všech věcí i křehká jako ty sluneční paprsky, které přes hlavy herců hladí kameru. Strom života je báseň, která téměř nepotřebuje slova, báseň, po níž se dá následující ráno – a všechna další rána – říct jedině amen.
Další premiéra týdne není z až tak vzdáleného ranku. I Život v jednom dni se pokouší obejmout základní otázky lidské existence, jen úplně jinak. Oproti Malickově "mimočasovému" filmu, který mohl v téměř nezměněné podobě vzniknout kdykoliv během posledních padesáti let, je tenhle dokument znamením své internetové doby. Vznikl tak, že uživatelé videokanálu YouTube odpověděli na výzvu, aby zaslali své příspěvky natočené 24. července 2010. Režisér a dokumentarista Kevin Macdonald v produkci úspěšných filmařských bratří Scottů Ridleyho a Tonyho a s asistencí baterie střihačů z pěti tisíc hodin stopáže zaslané z téměř dvou set zemí poskládal působivý portrét jednoho dne obyvatel naší Země.
Lze mu vyčítat určitý globální populismus: i když příspěvky pocházejí i z chudších míst planety, na porušování lidských práv, válečné konflikty, životní podmínky v totalitních režimech a podobné každodennosti nedojde. Ale i tak je Život v jednom dni fantastickou koláží záběrů, momentek, situací a záblesků osudů lidí, jež osobně nikdy nepotkáme. A ten pocit sounáležitosti, kterým povznáší i drtí zároveň, nakonec vyvěrá nejsilněji z těch zdánlivě nejtemnějších momentů: v jediné krátké scéně s mužem a jeho ženou stiženou rakovinou je tolik vůle k životu, že působí jako malá elektrárna.
Kolekci premiér doplňují dva tituly. Post Mortem je festivalový snímek, který se prostřednictvím milostného příběhu mezi asistentem z márnice a varietní tanečnicí ohlíží za tragickým obdobím Pinochetovy diktatury v Chile. A v předělávce akčního filmu ze 70. let Mechanik zabiják nahrazuje Jason Statham Charlese Bronsona v roli elitního "likvidátora", který mstí smrt svého mentora a ještě si bere do učení jeho syna.
