Premiéry týdne připomínají atom vody: na masivní atom kyslíku jsou navázaní dva malí vodíci. Vedle posledního Harryho Pottera zkrátka nelze poslat do kin nic jiného než filmy z úplně jiného soudku.
O filmu Harry Potter a Relikvie smrti – část 2 se toho všude píše na kila: velkolepá premiéra na Trafalgar Square v Londýně včetně slziček představitelky Hermiony Emmy Watsonové, nadšené přijetí od fanoušků i od kritiky, masivní zájem o první – půlnoční – projekce i u nás... Poslední díl cyklu o mladém čaroději, jeho přátelích a boji se zlovolným Lordem Voldemortem měl hlavní úkol nezklamat a důstojně celou sérii uzavřít, což se mu podařilo. Je nabitý akcí a velkolepými vizuálními efekty a klíčové momenty (polibek mezi Hermionou a Ronem či Voldemortovu smrt) zvládá podle očekávání. Výhrady můžou směřovat snad jen k temnotě obrazu, kde šero nočních scenérií ještě ztmavují 3D brýle. Třetí rozměr je ve snímku nicméně použit celkem funkčně. Ale i kdyby se stalo cokoliv, finále Harryho Pottera je odsouzeno k mamutí návštěvnosti a žádná recenze na tom nic nezmění.
Oliver Tate by na Harryho Pottera asi okázale kašlal, i když by mu v duchu bylo líto, že si ho stejně jako ostatní puberťáci nejde užít do kina s popcornem. Oliver Tate naštěstí žije v jiné době – v 80. letech (ne, že by tehdy puberťáci byli jiní než dnes). Bydlí s nekňubovitými, ale milujícími rodiči ve waleském Swansea, zkouší chodit se spolužačkou ze střední Jordanou, představuje si, jak by ho všichni litovali, kdyby umřel, a dělá, že pohrdá tím, co baví jeho vrstevníky – prostě klasická diagnóza trochu zakřiknutého kluka, snad jen že tomuhle se možná rozvádějí ti rodiče. Jmenuji se Oliver Tate, celovečerní režijní debut herce a filmaře Richarda Ayoadeho známého třeba ze seriálu Ajťáci, se snaží ukázat, jak svůj, ach, tak romanticko-tragický životní pocit vnímají sami puberťáci, ale zůstává v odstupu třicátníka, jehož vzpomínky už jsou dávno rozmazané nánosy pozdějších zkušeností. Je to nasáklé příjemně hořkosladkou náladou, hrají k tomu milé kotlíkářské odrhovačky, film se každou chvíli zvrhne v montáž hezkých záběrů, hercům nelze nic vytknout – ale pořád to všechno působí jako reklama na "skutečné emoce".
Jedna paralela mezi myšlením puberťáka a Ayoadeho metodou by tu byla: stejně jako dospívající chlapci křičí do světa poselství o tom, co si myslí, že jsou, prostřednictvím hudby, kterou poslouchají, a knih, jež čtou, Ayoade se svému filmu pokouší dodat "cool" nádech skrze neustálé zcizovací odkazy na kanonická díla či na sebe sama a hipsterská média: Oliver poslouchá kazety s mixy písniček pro určitou náladu, fotí se s Jordanou na Polaroid a při dovádění na pláži je s ní natáčen na zrnitý osmimilimetrový film. Neřeší se, že nikdo, kdo by je natočil, na té pláži není.
Skutečných emocí se potom jednomu dostane vrchovatě v dokumentu Generace singles, vzniklém v řadě kabelovky HBO Bez cenzury. Režisérce Janě Počtové se opravdu podařilo proniknout šestici protagonistů pod kůži natolik, že žádnou cenuzuru z její (či autocenzuru z jejich) strany divák nezaznamená. Je to o to obdivuhodnější, že i když u nás i v zahraničí "singlů" existuje už tolik, že jde o významný sociální fenomén, na "nezaháčkované" dospělé lidi většinová společnost stále nahlíží skrz prsty.
Jak film konstatuje hned na úvod, "singles" jsou ekonomicky soběstační lidé zhruba mezi 25 a 40 lety, kteří žijí ve vlastní domácnosti a nemají stálého partnera. Generace singles sleduje tři muže a tři ženy nejrůznějších profesí a charakterů, kteří na ploše jednoho roku svěřují kameře své pocity a životní kroky. Přestože Počtová natočila i řadu výpovědí sociologů, psychologů a jiných expertů, nakonec ve výsledku použila "jen" autentické osudy "jen" těchto šesti lidí. Někomu může připadat, že na výpověď o tak komplexním fenoménu je to málo, jiný se v těch příbězích zase dokonale najde. Jestli v kinopremiérách tohohle týdne hledat nějaké otázky, nedořečenosti a otevřené konce, tak tady.
