Očima Vojtěcha Ryndy
Kolik let je akorát?

Šedesát devět let a tři čtvrtě roku. Tak dlouho – nebo tak krátce – dnes může trvat, než se na plátno dostane film podle skutečných událostí. A že na tom časovém odstupu mnohdy dost záleží. Dva takové snímky mají premiéru v následujících týdnech, další na sebe nenechají dlouho čekat.

Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale téměř sedm dekád bylo potřeba, než se natočil film o vyhlazení Lidic: to začalo 10. června 1942, film pojmenovaný po nešťastné vesnici jde do kin letošního 2. června. Loni 30. srpna zabil střelec v bratislavské Devínské Nové Vsi sedm lidí a potom sebe. Snímek Devínský masaker měl na Slovensku premiéru ani ne půl roku poté (!), my ho můžeme vidět týden po premiéře Lidic.

Obojí je extrém. Film o Lidicích měl podobně jako filmy o jiných epizodách druhé světové války vzniknout už dávno, aby se splnila povinnost zpracovat látku jaksi informativně a další tvůrci k ní tak mohli přistoupit kreativněji. Ve druhém případě bylo na filmové zpracování příliš brzy: na danou tragickou událost ještě ani nesedl prach, i běžný dokument by za tu dobu byl schopen jen posbírat danosti známé z televizního zpravodajství, o žánru dokumentární rekonstrukce, jíž má Devínský masaker být, ani nemluvě.

Lidice tedy přišly příliš pozdě, "Devín“ zase brzo... Žádná "správná“ doba ale neexistuje: odstup od proběhlých událostí i dobový kontext, ve kterém filmové zpracování vznikne, se do výsledku neodmyslitelně promítne. U nás je ideálním příkladem stoletý Otakar Vávra, konkrétně třeba jeho válečná trilogie Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy: triptych je poplatný době normalizace, kdy vznikl, ale natočit ho režisérský prostitut o deset nebo dvacet let dřív, vypadá zase úplně jinak.

Do toho přišla zpráva, že bude zfilmováno dopadení a zabití Usámy bin Ládina. Došlo k němu letošního 2. května, premiéra snímku má přijít příští rok. Režisérka Kathryn Bigelowová, která se specializuje na téma latentní homosexuality uvnitř výhradně mužských komunit, snímek plánovala už od roku 2008, ale úspěch americké tajné operace projekt pochopitelně změnil a popohnal.

Bude to rychlokvaškový "Devín“ po americku? Těžko říct. V USA se intervaly pro kinematografické zpracovávání politicky ne úplně jednoznačných válečných konfliktů zkracují. Trvalo deset let, než konečně vznikla slavná Coppolova Apokalypsa (1979) těžící z konfliktu ve Vietnamu, který vyhasl čtyři roky před premiérou filmu. Jeden z posledních velkých amerických filmů pak americká filmová akademie odbyla pouhými dvěma Oscary v technických kategoriích: téma bylo ještě příliš palčivé. O sedm let později Stoneova Četa pobrala čtyři Oscary včetně těch za nejlepší film a režii: téma se stalo aktuálním.

Americké filmy o nynější válce na Blízkém východě začaly vznikat s mnohem kratším odstupem. Nejdřív se maskovaly dějinnými paralelami (Mariňák z roku 2005 se odehrával během první války v Perském zálivu, o dva roky mladší Soukromá válka pana Wilsona sahala až k sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979), potom se přihnala hotová vlna aktuálních reakcí. Jednou z nejlepších a nejvíce nadčasových bylo drama Zredigováno, v němž Brian De Palma přepracoval své slavné Oběti války – které se neodehrávaly nikde jinde než ve Vietnamu.

A teď je tu tedy Kathryn Bigelowová: oscarová akademie se loni odvážně rozhodla dotknout zeitgeistu tady a teď a udělila hned šest Oscarů jejímu filmu Smrt čeká všude, který vypráví o pyrotechnické jednotce operující v současnosti v Iráku. Spojily se tak tři roviny: o aktuálních událostech vznikl film, který se zároveň ihned dočkal uznání.

Ale neradujme se. Jednak se to stalo v Americe, jednak šlo o izolovaný případ: hned následující rok na Oscarech triumfovala konverzačka z bezpečně vzdálených 30. let Králova řeč. U nás jsme teď v situaci, kdy se současná témata pracně hledají, zatímco ta historická nacházejí příliš konvenční nebo mrtvě artistní zobrazení: vedle Lidic vzpomeňme třeba na Protektora nebo na Pouta.

Ale právě proto je dobře, že filmové Lidice i Devínský masaker vznikly. Tím, že se dané látky zpracovaly pro plátno, se prolomila startovní páska, splnila se jistá povinnost – a teď už si s těmi nosnými příběhy může každý dělat, co chce. Jednou třeba o tragédii Lidic vznikne film velikosti Apokalypsy.