To slovo jsem slyšel poprvé až před několika lety, když jsem se chystal na cestu do polské Haliče. Pak jsme v kraji Nízkých Beskyd naráželi na stopy po vesnicích, z nichž zbyl jen hřbitov a boží muka s naivní soškou sedícího Krista, hlavu podepřenou jednou rukou, takzvaným Kristem frasobliwym, tedy Kristem ustaraným. A někdy cedule se sdělením, že tu byla lemkovská vesnice, která zanikla v roce 1945 v důsledku akce Wisla. Zkrátka se naložili lidé a odvezli tisíc kilometrů na západ, odkud se vyhnali zase jiní lidé, však to také známe... A to měli ještě ti přesídlenci štěstí - také mohli skončit někde na východě, v táborech bezedného gulagu, kam vybrané Lemky odvlékaly oddíly NKVD. Protože s národem, který mluví jazykem blízkým ukrajinštině, ale nechce patřit do šťastné rodiny národů SSSR, mše slouží ortodoxním ritem, ale za svou duchovní hlavu uznává papeže, a ke všemu je chudý, jak zákon káže, ale komunismus považuje za ďáblův vynález, je lépe zatočit.
A tak bylo zatočeno, jak to s národem, který ke svému národnímu bytí ani neměl čas dospět, komunismus uměl. Rozvezen, rozstrkán, nasázen do krajů, se kterými neměl nic společného, vyrván z kořenů a hozen kamsi, kde musel brzy přijít o vše, co ho dělalo svým. Nikdo moc neprotestoval. Byl to lid zvyklý, že se přes něj vždy dějiny jen převalily jako vzteklé prase: v roce 1915 se tam zastavila fronta a za druhé války spálili některé vesnice Němci, pak zase jiné Rusové, protože Lemkové nikdy nepatřili nikam. Vždy jim ti druzí a silnější přinášeli jen pohromy, útlak nebo výsměch.
Zůstalo jich pár tisíc, zbyly po nich kromě hrobů hlavně dřevěné ikony v muzeích, do nichž je zachránili polští etnografové, několik dřevěných „cerkví“ v jihovýchodním cípu Polska, pak ještě písně, a to bylo tak všechno. Nejslavnějším Lemkem je asi naivistický malíř Nikofor (1895-1968), vlastním jménem Epifaniusz Drownik, který pomaloval tisíce papírů lacinými vodovými barvami, jimiž zachycoval drsnou malebnost svého kraje. Životopisný film Můj Nikofor loni vyhrál filmový festival v Karlových Varech.
Polský institut v Praze, Oblastní muzeum v Nowém Söczi a pražské Národní muzeum uspořádaly Dny lemkovské kultury v Praze. V Kinského sadech hrály folklorní skupiny, ochutnávala se lemkovská jídla, která však ti „praví“ neměli možná ani při posvícení. V etnografickém muzeu otevřeli výstavu lemkovských lidových krojů, ale vlastně jaké „kroje“? Nejprostší košula a gatě, na zimu huňka z hrubého sukna. A lidový řezbář předváděl své řemeslo, tesal do kamene onoho ustaraného Krista, epitaf za jedním národem, který se jím ani nemohl stát. I proto by měl by mít naše sympatie.
