Lemkové

Kultura
24. 7. 2006 00:00

To slovo jsem slyšel poprvé až před několika lety, když jsem se chystal na cestu do polské Haliče. Pak jsme v kraji Nízkých Beskyd naráželi na stopy po vesnicích, z nichž zbyl jen hřbitov a boží muka s naivní soškou sedícího Krista, hlavu podepřenou jednou rukou, takzvaným Kristem frasobliwym, tedy Kristem ustaraným. A někdy cedule se sdělením, že tu byla lemkovská vesnice, která zanikla v roce 1945 v důsledku akce Wisla. Zkrátka se naložili lidé a odvezli tisíc kilometrů na západ, odkud se vyhnali zase jiní lidé, však to také známe... A to měli ještě ti přesídlenci štěstí - také mohli skončit někde na východě, v táborech bezedného gulagu, kam vybrané Lemky odvlékaly oddíly NKVD. Protože s národem, který mluví jazykem blízkým ukrajinštině, ale nechce patřit do šťastné rodiny národů SSSR, mše slouží ortodoxním ritem, ale za svou duchovní hlavu uznává papeže, a ke všemu je chudý, jak zákon káže, ale komunismus považuje za ďáblův vynález, je lépe zatočit.

A tak bylo zatočeno, jak to s národem, který ke svému národnímu bytí ani neměl čas dospět, komunismus uměl. Rozvezen, rozstrkán, nasázen do krajů, se kterými neměl nic společného, vyrván z kořenů a hozen kamsi, kde musel brzy přijít o vše, co ho dělalo svým. Nikdo moc neprotestoval. Byl to lid zvyklý, že se přes něj vždy dějiny jen převalily jako vzteklé prase: v roce 1915 se tam zastavila fronta a za druhé války spálili některé vesnice Němci, pak zase jiné Rusové, protože Lemkové nikdy nepatřili nikam. Vždy jim ti druzí a silnější přinášeli jen pohromy, útlak nebo výsměch.

Zůstalo jich pár tisíc, zbyly po nich kromě hrobů hlavně dřevěné ikony v muzeích, do nichž je zachránili polští etnografové, několik dřevěných „cerkví“ v jihovýchodním cípu Polska, pak ještě písně, a to bylo tak všechno. Nejslavnějším Lemkem je asi naivistický malíř Nikofor (1895-1968), vlastním jménem Epifaniusz Drownik, který pomaloval tisíce papírů lacinými vodovými barvami, jimiž zachycoval drsnou malebnost svého kraje. Životopisný film Můj Nikofor loni vyhrál filmový festival v Karlových Varech.

Polský institut v Praze, Oblastní muzeum v Nowém Söczi a pražské Národní muzeum uspořádaly Dny lemkovské kultury v Praze. V Kinského sadech hrály folklorní skupiny, ochutnávala se lemkovská jídla, která však ti „praví“ neměli možná ani při posvícení. V etnografickém muzeu otevřeli výstavu lemkovských lidových krojů, ale vlastně jaké „kroje“? Nejprostší košula a gatě, na zimu huňka z hrubého sukna. A lidový řezbář předváděl své řemeslo, tesal do kamene onoho ustaraného Krista, epitaf za jedním národem, který se jím ani nemohl stát. I proto by měl by mít naše sympatie.

Další čtení

Turisté našli v lese u Dvora Králové zlatý poklad za miliony. Odevzdali ho muzeu

Kultura
25. 4. 2025

Vyšehradského mostu se zastalo UNESCO. Žádné bourání, ale oprava, radí Praze

Kultura
25. 4. 2025

Hlavním vítězem cen Magnesia Litera 2025 se staly Hlaučovy Letnice

Kultura
24. 4. 2025

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ