V pořadí třetí kniha výtvarníka Petra Nikla má být sice (opět) určena dětem, ale nabízí tolik svrchované poezie, že se za její čtení nemusejí stydět ani dospělí - ba možná si v ní budou listovat raději než děti.
Budou v ní objevovat příběhy zvláštních tvorů, jejichž tvary a osudy se asociativně proměňují, i příběhy slov a slovních tvarů, které se vlastně proměňují podobně. Niklova hravost, nezatížená žádnou snahou o "vážné" nebo "velké" sdělení, je osvobozující a strhující zároveň.
Její přijetí není podmíněno ani věkem, ani osobní zkušeností – snad jen schopností vnímat rozmanitosti českého jazyka. Niklovy texty v sobě mají něco z bezstarostného dětského fantazírování i ze surrealistických formálních postupů. Naznačil to už loni vydanou knihou Lingvistické pohádky. Letošní titul Záhádky je ještě o něco rozvolněnější, nerespektuje zažitá pravidla dětských říkankových knih ani sbírek poezie pro dospělé – a zároveň je obojím. Nikl tvořivě sní v obrazech i slovních novotvarech a spojeních: v nejdelším textu (všechny jsou bezejmenné) nechá Sníčka v cestě za kamarádem Sloňasem několikrát asociativně proměnit a ilustruje to na třetiny rozříznutými stránkami, z nichž lze libovolně složit roztodivné bytosti.
Ivan Wernisch v závěrečné poznámce zmiňuje některé Niklovy předchůdce od Lewise Carrolla k Christianu Morgensternovi, obecně poezii nonsensu a surrealismu. Důležitá však je záviděníhodná schopnost elegantně a zvukomalebně propojit slovní a motivické hříčky. Třeba takto: „Slepýš šustí hluchavkami/ rypouš orá nosem sad/ puštík pouští pod kaštany/ popadaný hvězdný chlad.“
Foto: archiv
