Soutěžní povídka
Člověk nebyl stvořen k tomu, aby žil sám (2)
15.03.2011 13:22
Když se můj bratr v sedmnácti letech seznámil s Lenkou, vypadalo to na osudovou lásku na celý život. Přestože byla mladší, vypadala rozumně a zodpovědně. Vydrželi spolu dlouho – ale ne tak dlouho, aby to bylo navždycky. Nebo možná právě hodně dlouho, takže se rozešli. Hovoří se o přechozených vztazích – tedy předchozí generace o nich rády hovoří. Pamatuju si, jak kluka ze sousedství opustila po letech holka poté, co jí byl nevěrný, a moje babička to okomentovala slovy: „Kdyby byli svoji, tak by se to nestalo.“ „Co jako?“ nechápala jsem, „jako že by jí nezahnul? Ženáči nezahýbají?“ „Samozřejmě, že se to může stát,“ připustila babička, „ale měl by to těžší.“ „Co by měl těžší?“ nechápala jsem stále, „ženatý to strkaj jinam než svobodný?“ Babička se lehce prokysličila, aby vstřebala, že už nejsem ta malá holčička, kterou musela hlídat, aby nespadla do potoka, a pokračovala: „Mají větší zábrany.“ „Jako že při rozepínání podprsenky zavadí snubním prstýnkem o zapínání, v hlavě jim přitom bleskne myšlenka Bože, vždyť já jsem vlastně ženatý, hodí si led do trenek, oblíknou se a poběží domů zahřívat rodinný krb?“ „To pochopíš, až se sama konečně vdáš,“ řekla babička a kvapně odešla, nepochybuji, že otevřít láhev becherovky, aby spláchla rychlé dospění nejstarší vnučky. Ponechám stranou, že jsem doposud, po letech manželství, nepochopila, a vrátím se k bratrovi. Dle babičky byl sice zralý na manželství už v těch sedmnácti, kdy se s Lenkou seznámil, ale dle jeho kamarádů byl tak neskutečně mladý, že kdyby se nerozešli, nutně by musel Lence začít zahýbat (a ona jemu), protože si v mládí nic neužili. Takže ho po rozchodu nabádali k tomu, aby si užíval. Bratr vcelku souhlasil a mým mrtvičným rodičům po nějakou dobu představoval co týden nové přítelkyně. Vždy to bylo vážné a vždy to bylo na celý život. Moje matka tyhle seznamovací akce těžce nesla a krom toho si užívání nově nabyté svobody představovala trochu jinak než její nezvedený syn. Takže když jsme jednoho srpnového sobotního večera seděli u ohně na chatě našich kamarádů, pravil náhle můj bratr nostalgicky: „Nesnáším tohle roční období. Léto končí, začíná bejt zima, prázdniny se chýlí…“ „Prázdniny?“ užasl kamarád, „odkdy tebe zajímá konec prázdnin? Pokud jsem to dobře postřehl, ty už jsi nějakou dobu v pracovním procesu.“ „Pracovní bych tomu neříkala, ale do jakéhosi zaměstnání skutečně dochází,“ řekla jsem, „tuhle tam šel už na desátou a vrátil se až v poledne.“ „Pracovní dobu si náhodou vždy odsedím v kanceláři celou,“ bránil se. „Ano, odsedět je správné slovo,“ kývla jsem, „ale pochlub se, jak je to s těmi prázdninami.“ „Jdu do školy,“ oznámil, „rozhodl jsem se dodělat vejšku, abych měl dostatečné vzdělání.“ „Nepřikrášluj to,“ doporučila jsem mu, „ty ses nerozhodnul. Matka tě donutila.“ „Nemusela mě nutit,“ namítnul, „sám vím, jak je vzdělání důležité, takže jí to přesvědčování moc velkou práci nedalo.“ „Řvala na tebe dva dny v kuse,“ připomněla jsem mu, „sousedi na tu dobu vystěhovali děti.“ „Nevystěhovali, protože během pěti minut ohluchli. Maminka nasadila svůj téměř nejvyšší tón. Přejít ještě o trochu výš, slyšeli by jí už jenom psi.“ „Na jakou školu jdeš?“ zajímal se kamarád. „Na stavárnu. Mám ji přerušenou, tak nastupuju rovnou do druháku.“ „Myslel jsem, že máš přerušenou strojárnu.“ „Tu taky,“ kývl bratr, „a pak taky hnojárnu. Tý jsem ale nechal už po prvním semestru.“ „Proč jsi žádnou nedodělal?“ nechápal kamarád. „Lence se nelíbilo, že jsem odjížděl na přednášky a zkoušky,“ vysvětlil, „chtěla být co nejvíc se mnou.“ „Netvrdili jste, že byla rozumná?“ zeptal se kamarád. „Já ne,“ řekla jsem, „tvrdila to hlavně babička. Lenka se chtěla vdávat a mít děti už v osmnácti letech, což bylo přesně podle jejího gusta.“ „Hele,“ zarazil se náhle bratr, „nejdu já přece jenom na tu strojárnu? Teď jste mě tak zblbli! Ale co,“ mávnul rukou, „hlavně že vím, kam mám nastoupit na kolej.“ „Na kolej?“ užasl kamarád, „ty budeš bydlet na koleji? Jak přežiješ bez něčího opečovávání? Bez televize? Bez rádia? Bez počítače? Je ti jasný, že o tohle všechno se budeš muset dělit s více lidmi?“ „To všechno si beru s sebou,“ ujistil ho bratr, „jedu autem, všechno se mi tam vejde.“ Bratr se tedy rozhodl nastoupit na školu a místo žen se věnovat studiu. Myslím, že stále ještě nezjistil, zda navštěvuje fakultu stavební nebo strojní, což mu však nebrání v tom, aby měl velice slušný prospěch a dokázal zjistit, že vedle studia stihne i ty holky. Jeho odjezd na kolej byl famózním zážitkem pro celé naše městečko, které pobaveně sledovalo, jak své velké auto nacpává až po střechu jídlem, oblečením a elektronikou. Ode mě si půjčil lodní kufr, který jsem si musela zakoupit na zahraniční dovolené poté, co jsem na čtrnáctidenní pobyt odjela jenom s malým batůžkem a nakoupila tam takové množství přiblblých suvenýrů pro všechny své známé, že jsem musela řešit další zavazadlo, pokud jsem do letadla nechtěla nastupovat ověšená patnácti apartními igelitovými taškami. Tento kufr nacpal špagetami a kečupem. Poté naložil televizi, DVD přehrávač, věž, počítač, tašky s dalším jídlem… pak se zamyslel, rozhodl se obětovat tašku s oblečením, takže ji odložil… pak se znovu zamyslel, vytáhl telefon a zavolal svému kamarádovi, který s ním měl jet, že bohužel musí vlakem, protože by si v jeho autě neměl kam sednout… pak se zase zamyslel a požádal matčinu kamarádku o zapůjčení závěsného zařízení. Pak se teprve celý vešel, vecpal se na místo řidiče, zamával nám a odjel vstříc novým zážitkům. Jeho příjezd na kolej způsobil infarkt všem, kteří zrovna byli na vrátnici. Když už popáté procházel kolem obložený jako vánoční stromeček, zeptala se ho vrátná, zda přijíždí z oblastí postižených povodněmi, a upozornila ho, že zde není evakuační středisko. Bratr se podivil jakéže evakuační středisko, vždyť se sem stěhuje jenom na týden. Nato se ho vrátná dotázala, jak velkou haciendu vlastní a kolika auty by přijel, kdyby si stěhoval věci na měsíc. Kamarádova starost, že by můj bratříček nebyl opečováván, zůstala také jen v teoretickém stádiu. Nějakým nedopatřením byl můj promiskuitní bratr ubytován na dívčí koleji a měl ošklivého spolubydlícího, tudíž měl každý den navařeno, naklizeno a o večerní zábavu měl také postaráno. Každý víkend mi pak s leskem v očích líčil, jak jsou tam úžasné holky (každá byla vždy úžasná jen týden, takže jsem už ani neměla snahu si zapamatovat ta stále se měnící jména) a jak úžasně se tam pije. Přestože jsem toto období sama před nějakou dobou absolvovala a studiu jsem se při neabstinenci věnovala rovněž pouze okrajově, přece jenom jsem občas žasla, že ho ještě nevyrazili. Obzvláště pak v takových chvílích, kdy jsem mu žehlila vyprané džíny, v jejichž kapse mě upoutala velká boule. Po vyjmutí a zevrubném ohledání jsem identifikovala popsaný papír zmačkaný do kuličky, a když jsem jej předložila bratrovi, zajásal: „No jo, můj sešit z obchodního práva! Co já se ho nahledal:“ „Vy máte na strojárně, stavárně či kýho čerta na jaké fakultě jsi oficiálně zapsán, obchodní právo?“ užasla jsem. „No jo, „uznal, „to je blbost, to jsme měli asi na střední. Ale vzhledem k tomu, že ty džíny nebyly praný půl roku, je to zřejmě jedno.“ „Meješ se vůbec?“ zajímalo mě. „Chodím s holkama do vířivky.“ „S několika najednou nebo se ovládáš a jdeš tam jen s jednou,“ zajímalo mě. „Bohužel jsem ještě nebyl natolik úspěšný, aby se mi povedlo přemluvit minimálně dvě najednou,“ přiznal nespokojeně, „společně chodíme jenom do sauny.“ Postupně jsem zjišťovala, že další podrobnosti ani nechci vědět. Bratr bohužel není zrovna z těch, kteří jsou skoupí na slovo, takže mě každý víkend zásoboval novými historkami a novými jmény. Když jsem se tedy jednou vracela z jakési návštěvy a projížděli jsme kolem bratrovy koleje, na návrh mého manžela, že jej navštívíme, jsem se netvářila nijak nadšeně, neboť mě děsila představa toho, kde a s kým ho najdeme. Byl ve svém pokoji. Se slečnou. Brunetkou. Vždycky měl brunetky, protože já i matka jsme blondýny a dlouhodobým soužitím s námi se mu tento živočišný druh zhnusil do konce života, jak s oblibou tvrdil. „To je Ivana,“ prosvištělo mi hlavou další jméno. Aspoň že byli oblečení. Vířivka zřejmě měla přijít na řadu až později – tomu odpovídalo i to, jak rychle se nás snažil vylifrovat pryč. Domů přijel už ve čtvrtek. Normálně jezdil v pátek. Ne že by měl celý týden školu (respektive zřejmě měl, ale docházet na přednášky bylo pod jeho úroveň), ale nechtěl své objevy opouštět tak brzy. Tentokrát musel. Zjistil, že mu skončila platnost platební karty (bohužel to zjistil ve chvíli, kdy měl vzácný záchvat zodpovědnosti a šel si koupit první učebnici – tedy je stále bez učebnic), a protože je „na tyhle věci idiot“, požádal mě, abych šla do banky s ním. Když jsem argumentovala, že jsem „na tyhle věci taky idiot“, namítnul, že dohromady bychom mohli tvořit alespoň jednu třetinu průměrného mozku člověka, který „na tyhle věci není idiot“, a s tím už se dá něco dělat.
Člověk nebyl stvořen k tomu, aby žil sám - 2. třetina
Usedli jsme do židle v bance a čekali, až na nás přijde řada. „V sobotu vám přivezu ukázat Janu,“ sdělil mi. „Kdo je Jana?“ „Moje dlouhodobá, trvalá známost.“ „Kolik dní?“ „Neblbni,“ zarazil se, „vždyť s ní chodím už měsíc.“ „Je to pár dní, cos mi představoval nějakou…Ivanu?“ nebyla jsem si jistá. „Ivča, no jasně. S tou jsem taky. Ale Jana je moje známost tady. Trvalá. Ty holky ve škole, to je jen rozptýlení od studia.“ „Od čeho?“ nechápala jsem, „kdy jsi naposledy studoval?“ „Až najdu index, budeš zírat, kolik už mám zkoušek. Jak to, že nevíš, kdo je Jana. Určitě jsem ti o ní říkal.“ Obrátila jsem oči v sloup a odmítla mu vysvětlovat, že jeho slečny vypouštím. „Mám už vánoční dárky pro babičky,“ pochlubil se vzápětí, když viděl, že mě hovor o slečnách nudí. „Co se ti stalo?“ podivila jsem se, „vždycky jsem musela všechno kupovat já a tys mi neochotně přispíval. Většinou jsem tě musela pětkrát upomínat.“ „Holky mi pomohly,“ vysvětlil, „vybraly dvě krásný pěny do koupele.“ „Obě babičky mají sprchový kout. Vanu nemá ani jedna.“ „A sakra,“ zaklel, „no nic, naštěstí jsem jim to ještě nezaplatil.“ Příštích deset minut čekání jsme strávili tím, že mi střídavě vyprávěl o Ivaně a Janě, takže jsem kvitovala s povděkem, když nás bankovní úřednice konečně zavolala k přepážce. S výrazem předstírajícím, že „na tyhle věci nejsme idioti“ jsme usedli do křesílek, ale úřednice nás bohužel brzy odhalila. Myslím, že velkou zásluhu na tom měl bratr, když se jí zeptal, zda to číslo natištěné na kartě je PIN, a když odpověděla, že nikoliv, protože PIN a karta by se měly držet v separaci, dožadoval se toho, aby mu tedy PIN napsala na kartu fixou. Když se konečně domluvili, úřednice se podívala do počítače, ukázala na mě a řekla: „Tady pro svou partnerku chcete taky novou kartu? Taky jí bude končit.“ V tu chvíli se strhla vřava. Naše dvě křesílka od sebe odskočila jakoby zasažena elektrickým proudem a my dva jsme začali unisono ječet v naprostém šoku. Bezpečnost bankovních úřednic jsme vyzkoušeli dokonale, neboť ochranka domnívající se, že došlo k přepadení, se přiřítila okamžitě. „To není můj partner, to je můj bratr,“ ječela jsem jako šílená. Představa, že nás někdo může považovat za pár, rozhodila i mého bratra, který v zajetí ochranky jejím členům vysvětloval: „Já jsem nechtěl vyloupit pokladnu, ale ona řekla, že tohle je moje partnerka. Chápete? Tohle,“ dožadoval se jejich souhlasu a ukazoval na mě nohou, kterou měl jedinou volnou, „moje stará a tlustá sestra a ona ji zamění za moji partnerku! Uznejte, copak vy byste si s ní něco začali?“ „Já klidně,“ prohlásil jeden člen ochranky, zatímco druhý, který držel mě, kopající a škrábající, řekl: „já nikdy.“ „Úchyle,“ řekl bratr tomu, kterému nebylo proti mysli si se mnou něco začít, zatímco já jsem ječela: „Jaká stará a tlustá, ty pako? Jsem v nejlepších letech a nejsem anorektička.“ Náš záchvat trval pět minut. Banka se mezitím vylidnila a my jsme byli poté opět usazeni do křesel. Urovnali jsme si oblečení, ale po přestálé adrenalinové jízdě jsme stále dýchali trochu rychleji. Šokovaná úřednice se odvážila pokračovat: „Myslela jsem, že jste Lenka Málková.“ „Lenka?“ nechápal bratr, „jak jste přišla na Lenku?“ Úřednice se zatvářila trpělivě a s výrazem, že ji už nerozhodí ani pancéřová pěst zákeřně hozená přímo vedle její židle, řekla: „Jakási Lenka Málková má podpisové právo k vašemu účtu.“ „Cože má?“ užasl bratr a pak už jen sípal. „Tys jí nezrušil podpisový právo?“ užasla jsem pro změnu zase já, „tolik let už spolu nejste, vztahy nemáte nejlepší a ona má celou dobu přístup na tvůj účet? Co kdyby ti ho vybrala?“ „Toho bych se nebála,“ podotkla úřednice, „když vidím pohyb finančních toků na vašem účtu za posledních několik let…“ „No dovolte,“ urazil se bratr, „jsem chudý student“. „To jsi poslední rok a něco,“ řekla jsem, „předtím jsi pracoval.“ „To je výplata?“ podivila se úřednice při pohledu na monitor počítače. „Každej nemůže bejt Rothschild,“ odsekl bratr, „a můžeme to už nějak dořešit? Jinak bych vám asi musel pohrozit, že změním banku.“ „To by je položilo,“ řekla jsem, „buď rád, že nedostaneš k úhradě ztrátu klientů, který tady viděli tvůj hysterák.“ Úřednice ke mně vyslala spiklenecký pohled. „Můj hysterák?“ podivil se bratr, „kdo pokousal jednoho z ochranky tolik, že musí na očkování proti vzteklině?“ Po dalších pěti minutách byl Lenčin přístup na účet zrušen, bratr se ujistil, že žádná další slečna už podpisové právo k jeho účtu nemá, a mohli jsme banku opustit. Když jsem o výstupu vyprávěla manželovi, shrnul to do dvou vět: „Takže tvůj bratr ti vyprávěl o Janě a Ivaně, aby potom zrušil podpisové právo Lence? Tři ženský jména během půl hodiny – to je i na něj docela výkon.“ „Mě spíš znepokojuje něco jiného,“ řekla jsem mu, „návštěva banky jasně prokázala, že by si měl najít nějakou bohatou a zodpovědnou. Jinak skončí pod mostem.“ „Toho bych se nebál,“ mínil manžel, „tvůj bratr se o sebe vždycky dovedl postarat.“ Druhý den mi bratr coby čerstvý jediný vlastník svého účtu (který by dle mého názoru bylo stejně lepší zrušit, když poplatky za vedení jsou vyšší než jeho příjmy) představil dlouhodobou přítelkyni Janu a s tou k nám potom docházel pravidelně, a jelikož u rodičů nemohl pít a kouřit, v podstatě u nás o víkendech bydlel. Manžel měl pravdu – vždy se o sebe uměl postarat. Po půl roce jsem si uvědomila, že přestal vykládat o spolužačkách. Když jsem se ho zeptala, argumentoval tím, že má přece Janu a myslí to s ní vážně, tak proč by chodil s jinými. Sice mě to překvapilo, ale vzpomněla jsem si, že s Lenkou byl taky monogamní, tak jsem usoudila, že když má prostě vztah, o který stojí, zapomene na promiskuitu a další holky nepotřebuje. Můj manžel byl jiného názoru. Řekl mi, že kdyby mě neznal, považoval by mě po vyřčení tohoto mínění za slabomyslnou, a vyslovil podezření, že můj bratr nebalí spolužačky z toho prostého důvodu, že žádné spolužačky nemá, protože ho ze školy konečně vyrazili. To jsem považovala za nesmysl, protože by v týdnu neměl kde bydlet, na což mi můj manžel sdělil, že dle jeho názoru bydlí u Jany a před rodiči studium pouze předstírá. Nevěřila jsem, ale pochybnosti to vneslo. A pak opět dorazil bratr. „Asi se rozejdu s Janou,“ sdělil mi. „Jak to?“ podivila jsem se, „tvrdil jsi mi, že je to dlouhodobý, trvalý vztah.“ „To jsem si myslel taky, ale zamiloval jsem se do Ivany.“ „To je zase kdo?“ „Ta spolužačka, co jsem ti kdysi představoval.“ „Tahle? Neříkej mi, že to celou dobu táhneš s oběma.“ „Je to složitější. Ivana má taky dlouhodobý vztah. Takže ji v podstatě celou dobu jen uháním.“ „V tom to je. Konečně tě nějaká nechce. Až ji dostaneš, už ji chtít nebudeš.“ „To ne. Ačkoliv to tak nevypadá, na takové, které mě nechtěly, jsem už občas narazil. A nechal jsem je plavat, protože mě dobývání nebaví. U Ivany je to něco jiného.“ „Co?“ zajímalo mě, protože jsem si nějak nevzpomínala, že by byla nějak extrémně krásná (hezká byla, ale takových je), tak mě zajímalo, co má za vlastnosti, že to mého přelétavého bratra tak uchvátilo. V podstatě jsem se to nikdy nedozvěděla. Prostě je „fajn“. Bratr o ní básnil neustále. Ivana však měla bohatého přítele a nevypadalo to, že by ho chtěla opustit – obzvláště pak kvůli mému chudému bratrovi, jak jsem ho neustále upozorňovala. On mě však přesvědčoval, že Ivča není na prachy, že vyznává jiné hodnoty. Nato jsem se dotázala, jaké hodnoty Ivča vyznává, které by jí mohl nabídnout zrovna on. To jsem se taky nedozvěděla, krom toho, že mi vysvětlil, že je přece okouzlující a dokonalý. S Janou se nerozešel. Přece jen si zachoval zbytek zdravého rozumu a udržoval vztah na dvou frontách, aby náhodou nezůstal sám – to by nepřežil. Co si pamatuju, nikdy nebyl sám déle než týden, ale i ten týden vždy protrpěl. Je důkazem toho, že člověk nebyl stvořen jako tvor samotářský. Kauza Ivana se táhla velmi dlouho. Týdny, měsíce… Co mě překvapovalo, bylo, že bratr stále studoval. A s velmi dobrými výsledky. Konečně našel index, tak mě o tom i přesvědčil. Vysvětlovala jsem si to dobrým vlivem Ivany, ale on mi skromně sdělil, že je to tím, že je génius. Nepřela jsem se, protože díky svému šéfovi jsem byla zvyklá na vlídné zacházení s mentálně retardovanými osobami. Kauza se sice táhla, ale nijak nevyvíjela. Každý víkend mi bratr sděloval, že „je furt s tím svým idiotem, přestože jsem ji opil“. Slyšel ji totiž, jak říká své kamarádce, že opilá je povolnější, tudíž začal objednávat jednoho panáka za druhým. Výsledek byl nulový, co se týče zdolání Ivany, a minusový, co se týče stavu jeho účtu. Přemlouval mě, abych si vzala půjčku a tu mu poskytla, protože odmítal vstoupit znovu do banky, ale já jsem mu místo toho doporučila, aby si sehnal brigádu. Opět mi tedy zopakoval, že v krizových situacích se ode mě pomoci nedočká, ale brigádu si samozřejmě nehledal. Blížily se další prázdniny, takže bratr musel s bolestí v srdci Ivanu opustit. Svěřil se mi, že si nikdy nepomyslel, že bude prázdniny nenávidět. Mě to nepřekvapilo, protože celý jeho školní rok prázdniny připomíná, tak jsem velký rozdíl neviděla. Po prázdninách, které strávil samozřejmě s Janou, ho však čekala rána přímo morová. „Ona se vdala,“ volal mi nešťastně, „ona si během prázdnin vzala toho bohatýho idiota!“ „Tak to uzavři a dej jí pokoj,“ doporučila jsem mu, „máš tam plno dalších holek, ne?“ „To mám,“ připustil, „dokonce se mnou včera konečně šly do vířivky dvě najednou, ale nechápu, jak si ho mohla vzít.“ Tím jsem považovala Ivanu za uzavřenou kapitolu a čekala jsem, že se začnou opět střídat jména. Začala. U nás byla konstantní Jana, která kupodivu nic netušila. Pak se scéna znovu otevřela. Jednoho dne mi vtrhl do bytu bratr se slovy, že mu musím půjčit auto, protože ten jeho křáp zase nejede. Nebyla jsem tou představou nadšená, ale svolila jsem. Jen jsem si přála vědět, kam musí tak nutně jet. „Mám s Ivanou rande na jedný benzínce za Prahou,“ vysvětlil mi a já šla do mdlob. „S Ivanou?“ nechápala jsem, „vždyť je vdaná.“ „Staré moudro praví, že manžel snad není charakterová vada,“ podivil se, „kondomy nemáš?“ „V mým autě ne,“ řekla jsem výhružně. „Nebuď tak úzkoprsá,“ napomenul mě, „no co, koupím je někde cestou.“
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.