Není mnoho současných zahraničních autorů, kteří si mezi českými čtenáři vybudovali takovou pozici, že místní nakladatelé vydávají každou jejich novinku. Brit Ian McEwan mezi ně patří a jeho poslední román tuto pozornost ospravedlňuje.McEwanův tvůrčí vývoj, aktuálně pokračující Pokáním (v Británii vyšlo před půldruhým rokem), je v mnohém příznačný pro stav literatury přelomu tisíciletí. Zpočátku si musel zjednávat zájem šoky: jeho prvotina, krátká novela Betonová zahrada, vypráví o dětech, jimž zemřou rodiče a ony, aby se vyhnuly sirotčinci, tají jejich smrt a těla ukryjí v domě. Následující román Cizinci ve městě zase líčí střet mladých turistů v Benátkách s úchylným vrahem, v románu Nevinný najdeme naturalistickou pasáž o porcování mrtvoly. Vše je přitom psáno velmi citlivě a uměřeně, při čtení McEwanova vybroušeného stylu o to víc překvapí, jaké bizarnosti líčí: ale kdyby jich nebylo, sotva by na sebe přitáhl takovou pozornost čtenářů i kritiky. Těžko by si také v posledních letech mohl dovolit psát o tak všedních a na první pohled neatraktivních věcech, jakým se věnoval nejprve v průzračné satiře Amsterdam, za niž dostal v roce 1998 asi nejsledovanější britskou literární cenu Booker Prize, a nyní v Pokání. Jestliže Amsterdam je novodobou parafrází předválečných společenských satir Evelyna Waugha, nyní se McEwan do předválečného období vydává přímo: psychologickým románem, jemuž definice román přiléhá v málem klasickém pojetí: kupříkladu s jasně patrným vývojem hlavních postav. V roce 1935 se na venkovském sídle bohaté rozvětvené rodiny Tallisových chystá slavnost. V dlouhé, ovšem velmi poutavě napsané expozici postupně rozeznáváme tři hlavní hrdiny knihy: třináctiletou Briony, poněkud svéhlavou a sebestřednou dívku s literárními ambicemi, její starší sestru Cecilii, která už se ohlíží po ženichovi, a Robbieho Turnera, Ceciliina vrstevníka a kamaráda, který sice do rodiny nepatří, je synem jejich uklízečky, ovšem natolik nadaným, že mu Tallisovi umožnili studium a všemožně ho podporu jí. To ovšem nemá trvat dlouho. Briony je rozladěná hned několika drobnými událostmi, především tím, že objeví propukající erotický vztah Robbieho a Cecilie, jemuž zatím nerozumí a chápe jej i jeho další průvodní jevy (vulgárně erotická verze milostného dopisu) jako akt hrubosti a násilnosti, před nímž musí sestru chránit. Když neznámý útočník v průběhu nočního pátrání po trucujících chlapcích znásilní patnáctiletou sestřenici Lolu, svede vše na Robbieho. V tuto chvíli nastává asi nejsilnější scéna knihy, autorem kupodivu popsaná velmi zkratkovitě a nezúčastněně; zjevně jako obrana před příliš laciným emocionálním vyhrocením. Robbie totiž jako jediný oba ztracené našel, ve chvíli, kdy se však vynořuje z ranní mlhy, na něj místo očekávaného triumfu a nadějných vyhlídek čeká policejní konstábl. Kritické chvíle, kdy Briony bez zaváhání trvá na svém obvinění (i když útočníka neviděla, nikdo jiný to "rozhodně" být nemohl) a Lola je v šoku, nic si nepamatuje (či to dovedně předstírá), určí i děj zbytku knihy, kdy sledujeme pozdější osudy všech tří hlavních aktérů, nejvíce pak Brionin. Brzy si, jakmile začne dospívat, uvědomí své tragické zmatení a náhle s sebou vleče tíhu lhářky, která zkazila život dvěma lidem. Kniha nabízí závěry dva: jeden alespoň částečně osvobozující, druhý beznadějně trpký. Právě tím nás autor vrací do současnosti, do doby, kdy neexistují jednoznačné příběhy, kdy vše je relativní, kdy každý má pravdu svou a těžko hledat nějakou objektivní. Náhle totiž nevíme, jestli jsme oproti původnímu dojmu nečetli vyprávění pouze z pohledu Briony, která se v průběhu let stala úspěšnou spisovatelkou. A zdali závěr tohoto vyprávění neměl být její vysněnou útěchou. Je to naznačeno jako jemná, ale zřetelná dalo by se říci postmoderní klička, která čtenáři vzkazuje, že spisovatel Ian McEwan, (spisovatelka) Briony i čtenáři sami by si nejspíš přáli, aby vše dopadlo alespoň tak jako v oné přímočaré první verzi, která navíc není absolutním happy endem a zdá se celkem věrohodná, ale že to tak zdaleka být nemusí a spíše ani není. A že literatura je tu i od toho, aby taková přání někdy plnila. Nicméně také proto, aby nás upozorňovala, že občas raději podlehneme právě jim, místo abychom se vyrovnali s podstatně méně příjemnou realitou.
Ian McEwan: Pokání. Přeložila Marie Válková, Odeon, Praha 2003, 336 stran, doporučená cena 239 Kč.
