Kus československého osudu přetvořil Josef Škvorecký ve velké vyprávění. Tento spisovatel, snílek i skeptik se proslavil už románovou prvotinou Zbabělci. A klasika, respektovaného i v zahraničí, z něj udělaly romány Mirákl a Příběh inženýra lidských duší. Čtenáři jej milovali, byl velkým, a přitom lidovým autorem. Znalec literatury a zároveň skromný a obětavý člověk zemřel před pěti lety, 3. ledna 2011, v kanadském Torontu.
Ve Škvoreckého knihách se pojí smutek z mizejícího okamžiku s lehkostí, kterou těžkým a smutným věcem propůjčuje velký vypravěčský talent. Zní v nich touha vrátit čas prostřednictvím literatury a zároveň vědomí, že nic vrátit nelze.
"Když o tom tak přemýšlím, všechno, co jsem kdy napsal, je oslava mládí v tomhle městě, a snad teda i tohoto města," napsal o rodném Náchodě, který v knihách přejmenoval na Kostelec. V Náchodě chodil do školy, viděl první filmy, studoval na gymnáziu, slyšel poprvé jazz, vášeň, která ho už neopustila. Za protektorátu byl nasazen v továrně na letecké součástky, prožil první okouzlení dívkami.
"Neměl jsem nic proti ničemu, dokud jsem mohl hrát na saxofon a dívat se na holky." Tato věta z románu Zbabělci táhne hlavou Dannymu Smiřickému, nejslavnějšímu alter egu české poválečné literatury. Poprvé se Danny objevil ještě před Zbabělci a naposledy v novele Obyčejné životy, která vyšla v roce 2004.
Angloamerickou literaturu obdivoval Škvorecký, narozený 27. září 1924, už od mládí, po válce vystudoval filozofii a angličtinu a krátce si vyzkoušel i učitelskou dráhu.
V 50. letech jako literární redaktor pomáhal seznamovat české čtenáře se soudobými autory, také psal vlastní texty a v době, kdy se nakrátko uvolnily politické poměry, mu vyšla díla Legenda Emöke (1963), Konec nylonového věku (1968), Hořkej svět (1969) či Lvíče (1969).
Zbabělci, vydaní v roce 1958, vyvolali kritickou smršť, recenzenti dílo přirovnávali k červivému ovoci či k prašivému kotěti. Kniha se zásadně lišila od tehdejší produkce a dodnes je pokládána za přelomovou událost v české literatuře.
Po jejím vydání musel Škvorecký odejít z redakce časopisu Světová literatura, díky uvolněnějším poměrům se ale mohl vrátit do angloamerického oddělení nakladatelství SNKLU (pozdější Odeon).
A po roce 1968 se z něj stal profesor literatury "za velkou louží", který v Příběhu inženýra lidských duší skládá tříšť osudů a příběhů, jejichž tmelem je nostalgie a bolest z tolika životů zmařených a poničených tupou a nenávistnou ideologií.
V Kanadě zaujal jazzovými povídkami i romány, překládanými i do jiných jazyků. Za Inženýra lidských duší dostal cenu generálního guvernéra Kanady a později i nejvyšší kanadské vyznamenání, Řád Kanady.
Nakladatelství Sixty-Eight Publishers, jehož prvním počinem byl Škvoreckého román Tankový prapor, spisovatel založil a vedl se svou ženou Zdenou Salivarovou. Vydávali autory, jež nemohli doma vycházet, celkem vydali více než dvě stovky knih.
V 60. letech spolupracoval Škvorecký i s filmem - zahrál si třeba ve snímku O slavnosti a hostech Jana Němce. Podle jeho scénářů se natáčely filmy, pomáhal založit tradici pražských mezinárodních jazzových festivalů, často sedával v hledištích malých divadel. Vystupoval i v rozhlase.
Po listopadu 1989 často jezdil domů a též se vrátil k detektivkám, jež psal už v 60. letech. Jeho zásluhy ocenil například Václav Havel, který v roce 1990 udělil manželům Škvoreckým Řád Bílého lva, dostal i státní cenu za literaturu (1999) nebo Cenu Jaroslava Seiferta (2004).
Škvoreckého bibliografie čítá celkem přes 50 titulů. A jeho jméno v ČR nese gymnázium, vysoká škola i jedna z dalších literárních cen.
