Soutěžní povídka
Dobojováno (2)

Příběh první - Magda

„Tak a je to konečně tady,“ řekla si v duchu Magda. „Dnes jsem oficiálně dala klíče od bytu Jardovi. Ne, že by je už dávnějc neměl, ale dnes je to oficiálně. Ode dneška u mě už Jarda bydlí se vším všudy. Má u mě všechny svoje věci a je jen můj a můj a můj. Konečně.“ Je to už skoro dva roky, co jsem ho prvně uviděla. Pracuji jako sekretářka v konstruktérské firmě a jednou za měsíc k nám rozvážková služba vozí hromadu papírů a kancelářských potřeb přímo z velkoskladu. Vždycky jezdil pan Šustr, takový morous nepříjemný, ale jednoho dne se objevil „ON“. Vysoký, černovlasý, modré uhrančivé oči a odzbrojující úsměv. Jarda. Táhlo mu na padesát, ale to by mu nikdo nehádal. Jarda byl pro mě jako zázrak z nebes. Je mi čtyřicet pět a jsem už delší dobu rozvedená, děti jsou z domu a marně sháním chlapa. Všichni se asi propadli pod zem. Nikde žádný. Byla jsem zoufalá, že už do konce života zůstanu sama. Toho osudného dne vešel Jarda zničehonic do mé kanceláře. Měla jsem zrovna na monitoru otevřený mail s hambatými mužskými, který mi vtipně pod názvem „Nové recepty s klobáskami,“ poslala úchylná kamarádka. Jarda měl plnou náruč krabic a rychle se mi omlouval, že nezaklepal, protože jaksi neměl čím, že se snažil aspoň loktem, ale asi to nebylo moc slyšet. Mužské akty samozřejmě na monitoru zahlídl a šibalsky na mě zamrkal. Zčervenala jsem. Převzala jsem od něho zboží a on odjel. Do konce směny už se mnou nebyla řeč. Úplně mě uhranul. Doufala jsem, že za měsíc přijede opět on. Byl to jeden z nejdelších měsíců a přitom to byl únor. A on přijel. Tentokrát zaklepal opravdu hlasitě a při vstupu do kanceláře se začal smát. „Vy jste přestěhovala kancelář? Jak taktické,“ zareagoval na můj otočený monitor tak, aby na něj nebylo vidět už od dveří. „Druhý takový trapas bych už nepřežila,“ přiznala jsem se. „Ale prosím vás, vždyť je to lidské.“ To mi znělo tak mile, že jsem na něho vybalila, že to bylo od kamarádky, která mě takto provokuje, protože už dlouho nemám chlapa. „Taková pěkná slečna a je sama? Na vás přece musí chlapi letět,“ polichotil mi a v lichotkách pokračoval dalších deset minut než mu zazvonil mobil. „Už musím,“ řekl při pohledu na displej. „Ale zase přijdu.“ No v to doufám, řekla jsem si v duchu. A čekala jsem další měsíc. Březen byl nekonečný. Když přijel potřetí, bylo to těsně před koncem mé pracovní doby. A protože viděl, že už mám sbaleno, tak se zeptal jestli nechci svést. V duchu jsem si řekla, že teď nebo nikdy a nahlas mu odpověděla, že svést bych se ráda nechala a nejen autem. Pochopil a řekl, že už jsme ten den poslední firma do které jel a odveze mě rád. No neodvezl mě rovnou domů, ale do jedné zapadlé hospůdky na konci města. Čas příjemně utíkal. Ukázalo se, že je nejen hezký, ale i vtipný. Chlap, po kterém by šáhla každá ženská. Vydrželi jsme až do zavíračky a pak mě odvezl domů, ale nedali jsme si ani pusu na rozloučenou. Tak zase nic, řekla jsem si smutně, asi se mu nelíbím. No co nadělám, odjel vzorně domů, asi tam na něj někdo čeká. Jenže druhý den ráno – SMS. Neznámé číslo, ale protože tam bylo napsáno: „včerejší odpoledne bylo fajn,“ bylo jasné, kdo mi píše. No jo! Vždyť mám mobil na vizitce, kterou si u mě bral hned při první návštěvě. Dnes už nevím, o čem jsme si skoro celý den psali, ale závěr byl, že by mě chtěl opět pozvat na schůzku. Souhlasila jsem. Sešli jsme se asi po týdnu. Na světě není nic jednoduchého a tak se během večera přiznal, že ženatý sice není, ale taky není sám. Bydlí u přítelkyně. No aspoň byl upřímný. Jmenuje se Eva a už jsou spolu dlouho a neklape jim to a takové ty kecy, co říkají všichni nevěrní. Měla jsem trochu výčitky, ale když není ženatý, tak to třeba nebude tak vážné. Já byla sama a chlapa jsem už fakt potřebovala, tak proč jednou nechytit šanci za pačesy. Chtěla jsem věřit, že jim to neklape, tak jsem uvěřila. Schůzky pokračovaly, vždy jen posezení po hospůdkách v okolí města. Ale přibyly polibky, držení za ruku a šmajchlování v autě před barákem. Napětí stoupalo, až jednoho dne jsme skončili u mě doma. Nezůstal až do rána, ale za tu dobu, co byl u mě, jsme stihli dvakrát to, co mi už tak dlouho chybělo. Sex ve dvou. Ten pro jednoho jsem občas z totální nouze prováděla, ale chlap je chlap. V dalším období ubyly schůzky po restauracích, chodili jsme rovnou ke mně domů. Bylo to už víc než rok, co jsme se znali a mi to jednou nedalo a nadhodila jsem řeč o Evě. Že mi je divné, že si ještě ničeho nevšimla a navrhla jsem, že jestli s ní zůstává jen kvůli tomu, že nemá kde jít, tak ať se přestěhuje ke mě. Abych udělala gesto, dala jsem mu klíče od bytu. Vzal si klíče i čas na rozmyšlenou. A další měsíc se nic nedělo. Přišel, když se mu to hodilo a stejně tak odcházel, ale mi to ke štěstí stačilo. Nebyla jsem sama a jeho přítomnosti jsem si opravdu užívala. Měl vždycky dobrou náladu. No určitě míval někdy i špatnou, ale s tou za mnou nechodil. Blížily se prázdniny a tak jsem navrhla nějakou společnou dovolenou. Vypadal dost překvapeně, ale nakonec souhlasil, že bychom na pár dní možná někam zajet mohli. Ale ať nepočítám s mořem. Až později mi došlo, že kvůli tomu, aby to Eva nepoznala podle opálení. Objednal prodloužený víkendový pobyt v lázních Luhačovice. Strašně jsem se těšila. Dojeli jsme do lázní za strašného lijáku. Jarda šel na recepci sám, protože já jsem odmítla vystoupit, dokud Jarda nezjistí, v kterém pavilónu bydlíme a nebude mít klíče od pokoje v ruce. Jarda se vrátil po více než půlhodině. Sedl si do auta a zkroušeně se mi přiznal, že si nevšiml na poukaze dovětku, že rezervaci je třeba dva dny předem ještě potvrdit. „Co to znamená konkrétně?“ vyhrkla jsem. „Neboj broučku, ubytování máme, jen nebude tak luxusní. A taky nebudou masáže, ale já ti miláčku udělám masáž, jakou si žádný masér nemůže dovolit,“ sliboval se šibalským zamrkáním. Oblil mě pot a tupě jsem ho následovala do jakéhosi podkrovního pokoje, který sloužil spíše jako skladiště. V pokoji jsme měli troje poschoďovky, které jsme společnými silami přirazili k sobě a vytvořili něco jako společnou postel, i s nebesy. Možná jsem měla být naštvaná nebo zklamaná, ale já si lehla na postel a rozesmála se. Připomnělo mi to mládí, kdy se milovalo a spalo kdekoliv a kdykoliv. Celé čtyři dny jsme se vodili za ruce po kolonádě, zašli se projít k přehradě. Cukrovali jsme od rána do večera a pak od večera do rána. Byla jsem v sedmém nebi. Takhle už to chci až do konce života a jestli mi v tom brání Eva, musím s tím něco udělat. Po příjezdu domů zase na pár dní zmizel. Zpátky k Evě, kam jinam. Rozhodla jsem se vzít osud do svých rukou a Evě jsem napsala anonymní dopis. Bylo to ponižující a trapné, ale já musela něco udělat. Musela jsem o své štěstí trochu zabojovat, když byl Jarda tak nerozhodný. Brzy se mi dostalo odpovědi v podobě rozčíleného Jardy. Eva si nenechala dopis pro sebe a na Jardu vystartovala. Samozřejmě o ničem neměla ani páru. Jarda mi řekl, že nechápe proč jsem to udělala, že měl v plánu to vyřešit sám. Jenže už to řešil více než rok a já už ho chtěla jen pro sebe. Chlapi se nikdy nerozhodnou sami, to si jen bláhově myslí. Vždycky rozhodují ženy. A Eva se rozhodla, že ho vyhodí. Hurá! V to jsem doufala. Konečně se věci pohnou. Neodstěhoval se zrovna ze dne na den, ale postupně si ke mně nanosil své věci. A dnes je ten den, kdy oficiálně u mě začal bydlet. Zase se po dlouhé době na mě usmálo štěstí. Jarda je jen můj. Nemusím už mít špatné svědomí. Čeká nás krásná budoucnost. Asi po týdnu společného bydlení musel Jarda na školení, ale jenom na dva dny. Potom se vrátí ke mně domů. Ke mně domů, krásně to zní. Už aby byly ty dva dny za mnou. Máme v plánu udělat si něco jako líbánky. Oba si bereme na týden dovolenou a budeme doma, ale jen doma a nevylezeme z postele. Musím udělat velký nákup, abychom nemuseli ani do obchodu ani nikam. Asi i vypneme zvonek, ať nás nikdo neruší. První den se vlekl. V práci jsem zírala celou směnu na hodiny a tlačila očima ručičky, ať se otáčí rychleji. Ještě že mi Jarda poslal pár esemesek. Hned byl den o fous veselejší. Další den ráno mě vzbudil zvonek u dveří. Otevřu dveře a tam nějaká cizí paní drží v ruce nějaké oblečení a klíčky od auta. „Vy jste paní Magda Pokorná?“ zeptala se neznámá. „No ano, jsem a kdo jste vy?“ zeptala jsem se nechápavě. „Ono je to celkem jedno, kdo jsem, ale abyste neřekla, já jsem Jana. Přišla jsem vám říct, že u mě doma Jarda dneska v noci dostal infarkt. Umřel. Tady vám vracím klíčky od auta a nějaké jeho oblečení, které u mě měl. A položila přede mě hromádku oblečení. Jen tak mimoděk mi padl zrak na košili, kterou jsem mu koupila kdysi na vánoce a když jsem se ho na ní nedávno ptala, tak tvrdil, že ji nechtíc roztrhal. „Tak upřímnou soustrast,“ řekla ještě Jana a zmizela. Stála jsem ve dveřích, začala jsem se příšerně smát a do toho se mi koulely po tváři slzy zoufalství.

Dobojováno - 2. třetina

Příběh druhý - Ivana

„Tak a je to konečně tady,“ řekla si Ivana. „Konečně nás rozvedli. Konečně je těch dvacet let příšerného manželství za mnou. Konečně můžu začít volně žít.“ Vdávala jsem se jako čerstvě osmnáctiletá, protože jsem musela. Po pravdě, nebylo to v té době zase tak nic zvláštního. Holky se běžně vdávaly hned v osmnácti i dříve. Oba jsme bydleli na vesnici, ale přes šedesát kilometrů od sebe vzdálených. Vídávali jsme se jen o víkendech a to ještě ne o všech, protože někdy než stačil dorazit za mnou, odchytli ho jeho kamarádi a Karel s nimi ochotně zapadl do hospody. Měl v naší vesnici rodinu a trávil tu ve školních letech každé prázdniny. Já byla slepá a hluchá a hlavně po uši zamilovaná. Když nepřišel obrečela jsem to a když přišel skočila mu do náruče. A do postele. On byl můj první a jediný. Protože sexuální výchova ve škole nebyla žádná a rodiče si mysleli, že na sex mám ještě času dost, otěhotněla jsem ani ne do roka od první zkušenosti. Po svatbě jsem se přestěhovala do Karlovy vesnice. Nebylo to zprvu nejlehčí, nikoho jsem tam neznala, ale díky krátkodobé práci do porodu na místní poště jsem poznala pár příjemných lidí. Časem jsem se seznámila i se sousedy a nějaké ty kamarádky se taky našly. Tři roky po Sylvě se nám narodila druhá dcera, Barbora. Ta už byla plánovaná, nikdy jsem nechtěla jedináčka. Karel nebyl nijak vynikající otec, ale že by si s holkami vůbec nehrál nebo se nestaral, to říct nemůžu. Ale jak holky rostly a starostí s nimi ubývalo, přestával i Karel jevit zájem o rodinu a kamarádi začínali mít převahu. Časem to přidalo na obrátkách. Každý víkend chodil někam pít. Ani ne do hospody, jako po kamarádech nebo pozval kamarády k nám. Stal se z něj docela slušný alkoholik. Pil od pátku do neděle a občas nestihnul vystřízlivět ani do pondělka rána a musel se omluvit ze šichty. Jednu dobu, to už dcery měly tak dvanáct a patnáct let, jsem se pokoušela chodit na akce s ním. Jenže když jsem se každou neděli vzbudila s bolestí hlavy a ještě v deliriu se snažila uvařit holkám oběd, řekla jsem si brzy dost. Takhle žít nechci. Zůstávala jsem doma s holkami nebo vyrážela s kamarádkami někam ven, zatímco Karel navštěvoval kamarády. Zakázala jsem mu vodit je k nám. Přestali jsme spolu trávit volný čas, přestali jsme spolu spát, přestali jsme spolu komunikovat. Jen jsme spolu bydleli. Přemýšlela jsem o rozvodu, ale kam se přestěhovat? Byt byl původně Karlův, i když za ty roky jsme ho společně zrekonstruovali. Ale odstěhovat se? I s holkami? Nedovedla jsem si to představit. Nutilo mě to zůstávat v už vlastně ukončeném vztahu. Takhle to u nás vypadalo nejmíň tři roky. Nekonečně dlouhé tři roky. Jeden pátek vyrazil Karel zase někam na akci. Vrátil se v sobotu k ránu, střízlivý. Něco nehraje, řekl mi okamžitě šestý smysl. A když se situace několikrát opakovala, bylo mi to jasné, má ženskou. Necítila jsem nějaké ponížení nebo opovržení, brala jsem to šanci na změnu. Nebyl problém zjistit, o koho se jedná. Karel stále chodil mezi zálety i na své alkoholické dýchánky s kamarády. A když tvrdě usnul prolustrovala jsem mu mobil. Esemesky, které jsem našla mi to potvrdily. Jmenuje se Radka a opravdu překvapeně jsem zírala, jak zamilované zprávy dokáže Karel vymyslet. Mi psal akorát občas, že se někde zdrží, většinou už ani to ne, nebo co chce na večeři. Jsem žena činu a tak jsem Radce zavolala, popsala jí naše vyhořené manželství, o alkoholismu ani muk, a navrhla, že jestli si ho chce nastěhovat k sobě, budu jen ráda. Její „ano“ bylo jak rajská hudba. Nevím, čím na ní Karel tak zapůsobil, ale evidentně byla přestěhováním úplně nadšená. Musela být ve stavu absolutní zaslepené zamilovanosti. Trochu mi jí bylo líto, ale jen trochu. Nemá si začínat s ženatým. Karel vůbec netušil, že jsem se ho takhle elegantně zbavila. Radka mu totiž navrhla sama, ať se k ní přistěhuje. Byla vysoká, štíhlá a milovala ho, tak souhlasil. Do měsíce byl z bytu. Akorát se divil, že se chci hned i rozvést, ale když už to nabralo takové otáčky, tak ani nestačil moc váhat a papíry podepsal. Následující dva tři měsíce po odstěhování Karla byly strašné. Kdyby se v tu dobu chtěl vrátit, okamžitě bych mu skočila kolem krku. Byla jsem sama s šestnácti a devatenáctiletou dcerou. Obě vyrážely po diskotékách, obě měly tisíc svých zájmů. Sylva mi dokonce naznačila, že má vážnější známost, nějaký Jirka, ale představit mi ho zatím ještě nechtěla. Až bude lepší nálada. Protože já jen seděla doma, četla růžovou knihovnu a bulela a bulela. Zato holky využily rozchod ve svůj prospěch a každá obsadila jeden pokoj. Mi nechaly obývák. Neměla jsem sílu protestovat a nechtělo se mi ani spávat samotné v prázdné ložnici, takže jsem je nechala dělat si, co chtějí. Přestěhovaly celý byt během jednoho víkendu. Do všech těch změn se mi přichomýtl on. On s velkým „O“. Ondra. Pracoval ve vedlejším oddělení ve stejné firmě. Byl to firemní večírek. Stačilo pár skleniček vína smíchaných s trochou pomalých ploužáčků a cestou zpátky domů došlo na vášnivé líbání. Vždycky jsem se tomu strašně bránila, nevěru jsem odsuzovala, ale s podepsanou žádostí o rozvod? Už nebyl důvod dělat jeptišku. Božíčku, jak dlouho mi to chybělo? Celou věčnost. Někomu jsem zase připadala přitažlivá. Stouplo mi sebevědomí a jemu jeho kamarád v kalhotách. Ne, nevyspali jsme se tenkrát spolu, ale byla to jen otázka času. Začali jsme si psát e-maily, párkrát zašli na kafe a až po nějaké době se spolu i vyspali. Bylo to něžné, jemné a šíleně vzrušující. Milovala jsem se do té doby jen s Karlem. Bože jak jsem byla hloupá. Nyní konečně mám to, co mi tak dlouho chybělo. Někoho, kdo umí opětovat lásku. Měla bych teď přiznat, že Ondra je o 13 roků mladší než já. Chci už brát od života všechno co mi přinese a nechci se ohlížet na „co tomu řeknou lidi“. Ale do posledního razítka na rozvodových papírech jsem nechtěla, aby o našem vztahu někdo věděl. Ani dcery, ani Karel, ani nikdo. Snad už to do rozvodu nebude trvat dlouho. S Karlem jsme se dohodli na dětech i majetku, chybí jen to razítko. Rozvod se bohužel trochu protahoval, nevěděla jsem například, že musím projít kontrolou od sociálky, jestli jsem schopná starat se o vlastní dítě. S Ondrou to bylo stále tajně, ale klapalo nám to a tak jsem zkusila na holky fintu a odjeli jsme během týdne „jako na školení“. Ve skutečnosti jsme jeli do malého penzionku v Jeseníkách užít si soukromí a vyzkoušet si, jak na náš věkový rozdíl bude koukat okolí. Překvapivě jsme byli všem ukradení. Ondra nosí vousy a brýle a to mu přidává na vzhledu pár let. A já jsem ostříhaná na kluka, střapatá a to mi nějaký ten rok ubírá. Nikdo nás tam neznal a my budili dojem novomanželů na líbánkách. Věčně se někde objímající, líbající, šťastní. Celý pobyt byl nádherný. Utvrdilo mě to v myšlence, že Ondra bude ten pravý. Dočkala jsem se. Dnes je ten den. Dnes nás soud rozvedl. Jedno obyčejné úterý, které ukončilo naše dvacetileté manželství. Pro mě obyčejné nebylo. Dvacet let jen tak z hlavy nevymažu. Viděli jsme se s Karlem v soudní síni, dokonce si dali poslední pusu na rozloučenou a pak se rozešli už navždy každý na jinou stranu. Na Karla čekala Radka, na mě večer Ondra. Ještě že ho mám. Nevím, jak dlouho mi vydrží a co mi přinese budoucnost, ale nechávám to zatím na osudu. Věkový rozdíl není nejmenší, ale neřeším. Žiji. Užívám si. Jsem šťastně rozvedená. Na sobotu jsem Ondru pozvala k nám na oběd. Souhlasil. Oznámila jsem to i holkám. Nadšené nebyly, ale protestovat si nedovolily. Je to přes rok, co se odstěhoval Karel, tak to snad musí pochopit, že nezůstanu do konce života sama a že u nás bude Ondra i občas přespávat. Případně i bydlet, ale to už hodně plánuju. Jenže Ondra se tomu nebrání. Říkal mi, že si naší společnou budoucnost dovede docela snadno představit. A vidí ji jako nádhernou. V sobotu mě nervy vzbudily už kolem šesti. Převalovala jsem se, ale usnout už nešlo. Představovala jsem si, jak asi holky zareagujou na Ondru. A Ondra na ně, když je zatím znal jen z fotek. První se vyhrabala ze svého pokoje mladší Barbora. Byla včera večer i se Sylvou na diskotéce. A naznačila mi, že Sylva nepřišla domů sama. To mě dost vytočilo, protože něco takového se ještě nestalo a rozhodně se mi to nelíbilo, ale do pokoje jsem jim vlézt nechtěla. Čekala jsem netrpělivě až vstanou a snažila se nepřipálit oběd. Vstali až v jedenáct. Sylva se nesnažila svého Jirku nějak skrývat. Přišli oba do kuchyně. Napůl se představit, napůl se omluvit. Jirka nebydlí v naší vesnici a už mu nejel v noci žádný autobus domů, tak mu Sylva nabídla přespání. Kromě toho už spolu chodí přes tři měsíce, takže to není žádná náhodná známost. Neměla jsem náladu na výchovnou hádku. Uvařila jsem jim kafe a naznačila, že čekám důležitého hosta a tak by měl Jirka hned po kávě vypadnout. Nestihl to. Potkali se ve dveřích. Jirka a Ondra. „Čau brácho!“ vypadlo z nich unisono. Oba nechápavě koukali na sebe, pak na mě a na Sylvu. Dva bratři a matka s dcerou. První pochopila Barbora a začala se válet smíchy. Sylva utekla do svého pokojíku. Já se opřela o stěnu a pomalu se sesunula k zemi. Nastávající tchýně bude nadšená.

Hlasujte:

Líbí se vám povídka Dobojováno (2)?

• Ano. 54 %
• Ne. 46 %