Soutěžní povídka
Dopsáno všemi devíti
08.01.2011 00:39
Ten inzerát ji zajímal asi tak jako stopětapadesátý díl turecké telenovely. Nic lepšího, než dočíst ho do konce, ovšem momentálně na práci neměla. A tak znuděně pročítala těch pár řádků. Řádků, které ji měly nejen vrátit do života, ale hlavně její život nenávratně změnit. Hledá se spoluautor bestselleru. Nakladatelství Múza vyhlašuje soutěž o nejlepší pokračování rozepsaného románu. Dopište dílo úspěšného autora, jehož jméno odtajníme spolu s tím vítězným. O vítězi rozhodne hlasování široké veřejnosti a odborná porota. Vítězný román vydá nakladatelství knižně. Odměna 250.000 korun! „Hm, to si zas bude kvůli těm prachům půlka národa namlouvat, že píše jak Hemingway. Pak nevyhrajou a pomluví vítěze i porotu. Jo, to jsme my, Češi. Ale co, pravděpodobnost, že z nějaké soutěže vzejde opravdový talent, je asi taková, jako že vám pračka vydá sudý počet ponožek,“ bručela si Radka pod nosem. S nechutí pohlédla na název rozepsaného soutěžního románu – Všemi devíti. „Tak schválně,“ pohodlně se sesunula do křesla a začetla se. Stačilo pár vět a Radku přepadla podivná úzkost. Jako by už ten román někdy četla, i když obsah si nepamatovala. Po pár odstavcích ji začal polévat studený pot. Měla pocit, že její srdce udělalo minimálně dvojité salto vzad. To, co jí bylo tak povědomé, rozhodně nebyl obsah díla. „Sakra, to přece, … ten styl, ta lehkost psaní, to je, jako by … Asi už jsem paranoidní, bylo toho na mě moc.“ Vstala a napila se studené vody. Počkala, až její srdce přejde od divoké akrobacie alespoň v lehký strečink, rychle si stáhla umaštěné blonďaté vlasy do ohonu, jedním pohybem ruky smetla se stolu špinavé svršky i pobryndané papíry včetně zbytků jídla a zároveň bosým palcem rozmázla na koberci majonézu. Zajímalo ji jediné – román. Dál hltala řádky, když najednou vyskočila z křesla a opřela se o stůl. Rychle dýchala a z očí se jí nezadržitelně řinuly slzy. * „Jasně, že jsem to v poslední době neměla lehké, mami. Rozvod, pak ta, ehm, nehoda, byla jsem na dně, ale tohle prostě poznám. Víš co? Čti, uvidíš sama. Já nám zatím naleju něco tvrdého,“ Radka, oděná do pyžama maskovaného dlouhým kabátem, podala paní Sekyrkové vytištěný úvod románu. Paní Sekyrkové se při čtení třásly ruce. Když došla k pasáži podtržené červeně, ani ona nezadržela slzy. Když bylo nejhůř, lehla jsem si na záda, zavřela oči a představovala si, že jsem nenarozené miminko v maminčině bříšku. Pak přišel pocit bezpečí. Paní Sekyrková dočetla, na chvíli zavřela oči a pak Radce mlčky vrátila stoh papírů. Kopla do sebe panáka, prvního ten večer. „Kde jsi na tu radu vlastně přišla, mami?“ prolomila Radka ticho. „Kdysi jsem to našla v nějaké knížce o pozitivním stresu, už ani přesně nevím, tehdy jste byly ještě malé holčičky. Vidíš, Kamile to stejně nepomohlo. Předávkovala se a já ani nevěděla, že nějaké svinstvo bere.“ Paní Sekyrková se znovu rozplakala. Radce najednou připadala o deset let starší. „Ona ale o naši pomoc zřejmě nestála, mami. Pamatuješ? Úplně nás vyškrtla ze svého života. Kdypak ti naposledy zvedla telefon nebo otevřela dveře, hm? Mně ani nepopřála k narozeninám. Já nevím, co se stalo, nevím, kdo nebo co ji tak změnilo, nevyčítám jí to, ale jedno vím jistě – nemůžeš pomoct někomu, kdo ti zabouchne dveře před nosem. A ty dobře víš, že my se hodně snažily, mami. Jak vidíš, zatajila nám i to, že psala další román.“ Paní Sekyrková najednou prudce zvedla hlavu. „No jo, ten román. Kamila by určitě chtěla, abys …“ „Zadrž, zadrž, mami. Tohle já přece neumím, jsem jen obyčejná sekretářka, toho času navíc na pracáku.“ „Takhle nemluv. Obě jste měly talent, říkali vám to už na základce. Umíš psát stejně dobře jako ona.“ „Mami, dopsat román za jednu z nejlepších spisovatelek v zemi není jako sesmolit slohovou práci na téma mé nejkrásnější prázdniny. Když Kamila psala, její ruku vedl snad sám Pán Bůh.“ „Máš pravdu, byla JEDNA z nejlepších. Ona ale chtěla být NEJLEPŠÍ. Vždycky říkala, že její nejlepší román teprve přijde. Co když je to on? To poslední, co pro ni můžeš udělat, je dát jí tu šanci. Dokonči ho, prosím.“ „Já nevím, mami. Nechci se dostat na titulní stranu bulváru s titulkem Sestra Kamily Sekyrkové Radka Štýrská zprznila její román, Kamila se převrací v hrobě.“ Paní Sekyrkové se při těch slovech znovu zaleskly oči. * „Od té doby v tom bytě nikdo nebyl, paní Štýrská, ale dobře, že jdete. Nechtěl jsem vás s tím otravovat, ale mělo by se to co nejdřív vyklidit,“ sdělil Radce správce, když jí předával klíče od bytu Kamily. Radka opatrně otevřela dveře, chvíli jen tak stála na prahu a pak pomalu vstoupila. Byt byl zatuchlý a tmavý. Zavřená okna, stažené žaluzie, zatažené závěsy. Rychle pootvírala okna, aby vpustila dovnitř co nejvíc vzduchu a světla, ani tak se tam ale necítila dobře. Nad postelí mívala Kamila jejich společný portrét a na nočním stolku rodinné fotografie. Všechno zmizelo. Radka přešla do pracovny a posadila se ke stolu z masivního buku. Zadívala se na zažloutlý monitor počítače, jehož letitý vzhled ostře kontrastoval s hypermoderním zařízením pracovny. Kamila ho dostala od rodičů k osmnáctým narozeninám, napsala na něm první povídku a pak všechna ostatní díla. Odmítala toho polochromého stařečka vyměnit za mladší a výkonnější model. Radka přejela prstem po monitoru, sfoukla z ukazováčku prach a zkusmo stlačila tlačítka, která důchodce uváděla do pohybu. Jak čekala, stařeček se dožadoval hesla. „K sakru, ségra, cos mi to udělala? Copak já vím, jak se píše román? A podle čeho ho mám asi tak dokončit?“ vykřikovala, zatímco se zběsile přehrabovala v zásuvkách, pak v šatní skříni a nakonec v úložném prostoru postele. Nic. Svalila se na gauč a přemýšlela. „Kam jenom schovávala ty zamilované dopisy, když byla malá?“ Pak se Radka rozzářila. Knihovna! Knížky! Když otevřela dveře Kamiliny knihovny, počáteční nadšení ji poněkud přešlo. Místnost téměř stejně velkou jako celá obecní knihovna zaplňovaly řady polic s nejrůznějšími knihami. Radka jejich počet odhadla na pár tisíc. Další desítky knih ležely v pracovně a několik jich našla také v ložnici. Uvařila si to nejsilnější kafe, jaké jen byla schopna vypít a přežít, a pustila se do práce. Po několika hodinách měla na mobilu šest zmeškaných hovorů, v hlavě migrénu, v žaludku prázdno, ale v ruce možná vytoužený úlovek. Obálku s fotkou a jakousi informační brožurou. Z fotky sálala atmosféra á la Beverly Hills. Parta mladých lidí zřejmě slavících něčí narozeniny. Všichni vypadali, jako by je vyplivla továrna na dokonalost. Všichni drželi na tváři minimálně úsměv číslo čtyři. Tolik zubů pohromadě snad Radka ještě neviděla. Kamila uprostřed party celá zářila. Kolem pasu ji majetnicky držel asi tak čtyřicetiletý muž, něco mezi Pierce Brosnanem a Antoniem Banderasem. Co ale Radku překvapilo nejvíc, bylo to, že Kamila vypadala opravdu zamilovaně. Takovou si ji už Radka nepamatovala. Ani ona ovšem od tajemného muže nemohla odtrhnout oči. Sexappeal z něj vyzařoval jako radioaktivita při havárii jaderné elektrárny. Ten uhrančivý pohled … Najednou popadla vytištěný román a horečně nalistovala správný list: Ten uhrančivý pohled … Zdá se, že klíč k příběhu skutečně existuje, řekla si Radka a otočila fotku. S Čistou Duší Maxmilián, stálo tam. V tom ji něco napadlo. Jako hesla Kamila kdysi používala jména svých vyvolených. Radka se vrátila do pracovny a vyťukala do klávesnice maxmilian. Počítač s ní začal spolupracovat. Nedočkavě rozklikla složku s názvem Dokumenty. Nic. Na ploše také nic. V koši nic. Nikde nic. Úvod románu, natož jeho další děj, v počítači chyběl. „To je vyloučené, Kamila by na jiném počítači nepsala, byla pověrčivá. Možná to omylem smazala,“ přemýšlela paní Sekyrková do telefonu. „A omylem i vysypala koš? To asi ne, mami.“ „Co do toho pleteš koš? Jak ji znám, měla v něm zase nějaké zkažené jídlo, no tak ho vysypala. Co je na tom divného?“ Radka se musela zasmát. „Nic mami. Ale představ si, že smazala i všechny fotky. A měla nechutně atraktivního chlapa. Musím končit, zavoláme si.“ Radka se znovu zadívala na fotku. Také všechny dívky vypadaly nechutně krásně, tak nějak andělsky. Možná díky světlým vlasům a jemným rysům. Jedna z nich se dost podobala Kamile. Dlouhatánské lehce nazrzlé vlasy, světle modré oči, tvář posetá pihami a … Chyběl jí levý prsteníček – stejně jako Kamile. Jak Kamila o prst přišla, se Radka nikdy nedopátrala. Třeba je to nakažlivé, řekla si při pohledu na neznámou dívku. Anebo je nápověda tady, vzpomněla si na brožurku z obálky, z níž se usmívala další parta lidí z reklamy na štěstí. I tito lidé mají své problémy, ale nepotřebují psychology, ani prášky. Díky našemu společenství dobře znají své tělo i duši a tak je umějí léčit. Stačí málo – čistota těla i duše. Přihlaste se a pomůžeme i vám. Na své problémy nemusíte být sami, hlásala úvodní strana brožury. „Brožura, brožura, i o ní přece Kamila něco psala. Kdepak jen to bylo? No jasně, tady:“ Pár vteřin mě hypnotizoval těma tmavýma očima a pak mi předal brožurku. „Jestli jsi Vyvolená, brzy se setkáme.“ Těmito slovy končil text románu psaný Kamilou. „Vyvolená. Společenství. Čistota těla i duše. Hm, uvidíme.“ * Uprostřed tělocvičny seděla v kruhu na polštářích asi dvacítka lidí, od pubertálního věku do nekonečna let. Všichni mlčeli, měli zavřené oči a drželi se za ruce. „Vnímejte proud té energie! Čerpejte z ní! Každého z vás nabíjí kolektivní silou,“ radil přítomným příjemný hlas lektorky. Radka se snažila působit stejně soustředěně jako ostatní, ale pocit, že ji někdo pozoruje, ji nakonec přiměl otevřít oči. Její pohled těkal z jedné postavy na druhou. Nic. Všichni očividně nasávali proud energie. A pak si jí Radka všimla. Stála ve dveřích. Mladá, nadpozemsky krásná dívka. Usmívala se a v rozevlátých bílých šatech působila přímo étericky. K dokonalosti jí scházel pouze jeden prst. Levý prsteníček. Ve skutečnosti je ještě mnohem krásnější než na fotce. A je tak podobná Kamile, pomyslela si Radka. I když znovu zavřela oči, stále na sobě cítila její pohled. * Během následujících několika málo týdnů se dívka objevila ve dveřích tělocvičny ještě několikrát. Vždy v bílém. Nikdy se nepřidala ke skupině, nikdy nepromluvila. Prostě tam stála, usmívala se a po chvíli zase zmizela. Až jednou, když už si Radka znovu začínala zoufat, že s románem nepohne, vzala si ji devítiprstá kráska po hodině stranou. „Byla jsi vybrána, gratuluji,“ sdělila Radce s takovou hrdostí, jako by ji oznamovala nominaci na Oscara. „Vybrána? Kým a k čemu?“ zvedla Radka tázavě obočí. „Máš možnost stát se Vyvolenou. Po dlouhé době jsme konečně našli někoho, kdo má všechny předpoklady uspět. Zítra se setkáš s Mistrem. On rozhodne.“ Vyvolená. To slovo Radce rezonovalo v hlavě ještě po příchodu domů. Hned zapnula počítač a znovu si přečetla závěr textu Kamily: „ … Jestli jsi Vyvolená, brzy se setkáme“. Po této větě už zůstávaly jen otazníky. Radčiny prsty začaly hbitě tančit po klávesnici: Tak už zítra …
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.