Sborník
Havel před smrtí a po ní. Příležitostný portrét v padesátce textů

K dvacátému výročí inaugurace Václava Havla prvním českým prezidentem vyšel sborník recenzí, rozhovorů a esejů více než pěti desítek českých publicistů, odborníků, politiků i jeho přátel. Má název Příležitostný portrét Václava Havla a obsahuje texty, které vznikly v roce 2011 při příležitosti jeho pětasedmdesátin a následného skonu v prosinci téhož roku. Vydala ho Knihovna Václava Havla.

"Koncepce sborníku vznikla koncem loňského roku při setkání s Havlovými přáteli a spolupracovníky. Hlavní ambicí svazku je nabídnout různorodé pohledy na někdejšího prezidenta, které složí co nejvěrnější obraz," řekla na prezentaci v Praze editorka Anna Freimanová. Při výběru textů záměrně pominula standardní nekrology a poděkování, protože chtěla složit podobiznu živého člověka. Knihu tematicky utřídila do šesti kapitol, například Mezi lidmi, Na Hradě, U divadla, V politice.

Pozoruhodný je i fotografický doprovod, kdy snímky ze soukromých archivů i práce předních fotografů ukazují Havla ve společnosti autorů článků v různých dobách, situacích a prostředích. Páteří knihy jsou čtyři rozhovory s exprezidentovým bratrem Ivanem M. Havlem. "Nejlepší je vzpomínat okamžitě, předejde se tak nejrůznějším fabulacím," řekl novinářům.

Podle Freimanové byly Havlovo dílo a život v atmosféře narozeninových oslav a následného smutku z rozloučení rozebrány v nejrůznějších textech na elementární prvky napříč tématy i časem. "My jsme se pokusili naopak jednotlivé části, tóny a barvy shromáždit, utřídit a poskládat. Čtenáři předkládáme plastický obraz, ve kterém nalezne alespoň záblesk podstaty fenoménu Havel," dodala.

Cílem však nebyla nekritická kniha o velkém muži, nechtěla budovat ani podporovat žádné mýty. Už proto, že Václav Havel se kritice nebránil a sebekritikou se zabýval častěji než většina z nás, řekla Freimanová. Publikaci považuje spíše za momentku pořízenou českým tiskem na podzim 2011, která Václava Havla zachycuje ve finále života.

Když prý 18. prosince 2011, chvíli poté, kdy bylo zveřejněno, že zemřel, viděla u sochy svatého Václava početnou skupinu mladých lidí, kteří si hlasitě předčítali z Havlových knih, přerostlo její překvapení v uspokojivý pocit, že o jeho odkaz není třeba se bát.