Hrabalovi dědici
04.02.2007 04:32
Tantiémy z autorských práv po jednom z nejvýznamnějších českých spisovatelů Bohumilu Hrabalovi plynou částečně do Švýcarska. U nás jdou na podporu opuštěných koček a vozíčkářů.
Je všeobecně známo, že Bohumil Hrabal si nepotrpěl na detaily úředního styku. Jeho domácí řád v roce 1987 hluboce převrátila smrt manželky Elišky, která pečovala o praktický chod domácnosti. Editor a nakladatel Hrabalových devatenáctidílných sebraných spisů Václav Kadlec popisuje, že ve spisovatelově bytě nalezl po jeho smrti v roce 1997 některé úřední obálky nerozlepené.
Jsa zdravé mysli
V posledních deseti letech vysílá Bohumil Hrabal ve svém díle citelné zprávy o hloubce svého osamocení, pohybuje se na cestě mezi tlupou polodivokých koček v Kersku a svými přáteli U Tygra. I když oficiálně jeho autorská práva zastupuje agentura DILIA, často se stává, že někomu ad hoc podepisuje práva na vydání té či oné knihy. Tahanici o zfilmování Obsluhoval jsem anglického krále ani netřeba zmiňovat. Bohumil Hrabal skutečně málo dbal o svůj majetek. Co nerozdal, utratil za pivo pro sebe a své přátele. Pověstná je historka z revolučního období 1989, kdy spisovatel v sobolí papaše šel za studenty stávkového výboru Filozofické fakulty UK. Položil před ně na stůl přes sto tisíc korun se slovy: „Tady máte na pivo.“ Jak uvádí Hrabalův přítel Tomáš Mazal, odcitoval přitom pár slov z Hegela a Lao-c´, uklonil se a – zřejmě nepoznán – odešel.
Podobná nevyzpytatelnost měla dohru i po jeho smrti, od níž 3. února uplynulo deset let. Následné komplikace s autorskými právy zapříčinily, že se jeho díla dva roky vůbec nevydávala, ačkoli o ně (hlavně v cizině) byl velký zájem. Existovaly totiž dvě závěti.
První pocházela z ledna roku 1989 a byla uložena na státním notářství pro Prahu 8. Bezdětný spisovatel bez přímých dědiců v ní autorská práva na vydávání svého díla rovným dílem rozdělil mezi tři subjekty: svoji švagrovou Dagmar Hrabalovou, Český svaz ochránců přírody a oddíl tělesně postižených sportovců TJ Meta Praha. Zanedlouho poté, v dubnu 1989, Hrabal odlétá do Spojených států. Na cestě ho doprovází dlouholetá přítelkyně, švýcarská bohemistka a překladatelka jeho díla Susanne Rothová. Je patrné, že ještě uvažuje o své závěti, neboť 2. května píše před dvěma svědky v domě Medy Mládkové, sběratelky moderního umění, její doplněk. „Já, Bohumil Hrabal z Prahy, spisovatel, jsa zdravé mysli a schopen rozhodovat… odkazuji slečně Zuzaně Rothové z Vídně veškerá práva – jako copyright, příjmy, fondy, pohledávky a platy pocházející z jiných území než Československé socialistické republiky…“ Za platné byly uznány obě závěti. Situaci komplikovala skutečnost, že Susanne Rothová zemřela jen několik měsíců po Hrabalově smrti, a to v červenci 1997.
V současné době autorská práva na Hrabalova díla v cizině spravuje curyšská agentura, veškeré tantiémy jdou na účet synovce paní Rothové.
Měly se královsky
A jak se vlastně do „české závěti“ dostali ochránci zvířat a sportovní organizace vozíčkářů? „Bylo to pro mě překvapení, když se mi ozvala paní Hrabalová, že jsme mezi dědici,“ říká Sergej Pokorný, vedoucí basketbalového týmu vozíčkářů TJ Meta Praha. „Pana doktora Hrabala“ znal osobně, viděli se několikrát v Kersku, ale daleko blíž mu byl další vozíčkář Pavel Misík, který má v Kersku chalupu. Od něho získal Bohumil Hrabal detailní vhled do situace lidí na vozíku a finanční náročnosti jejich sportování. „Jednou se mluvilo o tom, že mám dát adresu našeho klubu. Ale to bylo kdysi dávno, náš klub mezitím změnil adresu, nikdo s ničím nepočítal,“ dodává Sergej Pokorný. Díky Hrabalovu dědictví jim odpadlo shánění sponzorů. Tantiémy vystačí na zaplacení tělocvičny, dresů, dovybavení vozíků a na cestovné na zápasy a turnaje. V oddílu je asi sedmnáct lidí z Prahy a okolí.
U druhého obdarovaného subjektu – Českého svazu ochránců přírody – došlo k ještě zásadnějším změnám, než je nová adresa. Lidé pečující o kočky, které chtěl spisovatel obdarovat, si založili vlastní organizaci, Pražský spolek na ochranu zvířat, a na její účet dnes přicházejí tantiémy. „Kočenky v Kersku jsou jediným důvodem ráno vstát, jít na autobus, jet do Kerska..., co by bylo s nimi, kdo by jim dal najíst, kdo by je pohladil, protože ty kočenky mě milují,“ píše v devadesátých letech Bohumil Hrabal. Jeho kočičí smečka čítala i přes dvacet kusů. Měl je všechny pojmenované. Každý den v deset dopoledne odjížděl z Florence (později z Palmovky) do Kerska linkovým autobusem. Předtím nakoupil mléko, salám, sekanou nebo grilované kuře. Kočky mu kolem jedenácté chodily naproti k zastávce. Měly se královsky, zato jemu stačil suchý rohlík.
V pozadí Hrabalova kontaktu na svaz ochránců přírody stála Jindra Ročková, která se ve svém domě v Praze-Krči sama stará o padesát koček. „Seznámili jsme se přes Věru Sýkorovou, což byla Hrabalova spolužačka z Nymburka. Když se zhroutil po smrti své manželky, starala se o jeho kočky v Kersku, některé přivezla mně. Když se pak pan Hrabal vrátil ze sanatoria, byl nám vděčný, že jsme se jich ujaly,“ říká. Dostala od něho tehdy samizdatové vydání „Anglického krále“ s věnováním. „Když pak na pana Hrabala začaly doléhat neduhy stáří, rozhodl se naši organizaci, tehdy ochránce přírody, napsat do závěti,“ dodává paní Ročková.
Lidé kolem Pražského spolku na ochranu zvířat se ve svém volném čase starají o dvě stě opuštěných koček. Nedaleko Hrabalova někdejšího libeňského bydliště vybudovali v ulici Palmovka kočičí útulek, pořádají umisťovací výstavy. Za loňský rok přišlo na účet spolku z agentury DILIA 153 tisíc korun. Ale roční provoz útulku stojí přes 700 tisíc korun. „Myslím, že Hrabalovy knížky se vydávají tak nějak stále stejně. Teď čekáme, jak bude úspěšný film,“ dodává jednatelka spolku Eva Vrbová.
Repro: z knihy Spisovatel Bohumil Hrabal
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.