Emil František Burian byl bezesporu rozporuplnou osobností - na jedné straně respektovaným a všestranným umělcem a význačným režisérem, na druhé pak v době těsně po válce jedním z předních účastníků nastupující nomenklatury komunistické kultury. Nakladatelství Galén právě vydalo publikaci s lehce provokativním názvem Nežádoucí návraty E. F. Buriana, ve které na populární osobnost vzpomíná jeho syn Jan Burian.
Známý písničkář se pokouší zmapovat osobnost EFB netradičně, nikoli obvyklou formou teatrologické studie nebo oblíbenou knihou typu "řekli o...". Vytvořil tak mozaiku, v níž kombinuje různé texty: neznámé či zapomenuté dokumenty, úryvky z veřejných vystoupení, intimní, soukromé zápisky, dopisy a básně E. F. Buriana a jeho první necenzurovaný životopis, citáty z recenzí, rozhovorů, článků, vzpomínek, dopisů a jiných archivních materiálů pamětníků i současníků.
V předmluvě prozrazuje, že "se střípky té mozaiky jsem pracoval podobně jako filmaři se stavebními prvky svých dokumentů. Stříhal je, hrál si s nimi. Nakonec jsem je proložil svými vlastními dopisy otci, které jsem mu za jeho života pochopitelně nestihl napsat. Když umřel, bylo mi sedm. Vznikaly spontánně, jak se při studiu otcova života vynořovaly různé otázky, témata, problémy či vzpomínky. Psal jsem je i proto, že se muitím často značně ulevilo."
Nechybí svědectví A. J. Liehma, Otomara Krejči, Jana Grossmana, Františka Hrubína, Františka Listopada, Ludvíka Vaculíka, Pavla Tigrida, Františka Halase, Ivana Medka, Sergeje Machonina, Jana Klusáka, Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského, Vladimíra Menšíka, Jana Wericha, Bertolta Brechta, Bohuslava Martinů, Jana Procházky, Antonína Zápotockého, Josefa Topola, Jiřího Suchého, Alfréda Radoka, Adolfa Hoffmeistera a mnoha dalších.
Osobnost EFB byla vždy posuzována jen v souladu s autorem daného hodnocení, teatrolog psal o divadelní avantgardě, historici hodnotili jen jeho poválečnou angažovanost. Výtvarný, hudební, literární či jenom lidský rozměr této osobnosti jako by zatím nikoho nezajímal, proto vznikl pokus nabídnout plastický portrét umělce i otce, "koncentráčníka", možná načas naivního komunisty, o jehož možném dalším vývoji v 60. letech můžeme jen spekulovat.
Sám autor o knize říká: "Usiloval jsem o vylíčení otcova osudu a zároveň o alespoň částečné vniknutí do doby, v níž se dostal do střetu se dvěma děsivými totalitami dvacátého století, s každou zvlášť a s každou úplně jinak."
