Nejčastější zápletky thrillerů s historickým pozadím se ustavičně točí kolem dvou témat. Nejvíce fiktivních tajemství autoři nacházejí v dějinách církve a v nacistické éře Německa.
V současných thrillerech momentálně pod vlivem Dana Browna převažuje katolická církev jako společenství, které buď vskrytu organizuje vražedné útoky na literární hrdiny, anebo jim naopak čelí a hrdinové jí v tom pomáhají. To je i případ historické detektivky německého novináře Cay Rademachera (nar. 1965), který jí dal název In nomine mortis (přeložila Eva Mazůrková, vydal Knižní klub), což jak i nelatiníci pochopí má být parafrází křesťanského požehnání a znamená to Ve jménu smrti.
Může to sugerovat, že v zločinech, které se v Paříži roku 1348 odehrávají, má prsty právě církev či její nějaká zlovolná odnož, nicméně zápletku prozrazovat nemůžeme a v úvodu knihy tomu ani nic moc nenasvědčuje: mladý německý dominikánský mnich Ranulf přichází do Paříže a hned je mu svěřen komplikovaný úkol, totiž pomoci mistru Phillipovi, nejobávanějšímu inkvizitorovi ve městě, vypátrat vraha německého mnicha, jehož tělo bylo nalezeno přímo před katedrálou Notre Dame. Inspirace Ecovým Jménem růže je více než zřejmá, ale to už dávno nikomu nevadí, ba v záplavě podobně laděných románů si toho čtenáři pomalu přestávají všímat.
Děti Lebensbornu!
V Paříži se odehrává i thriller Pohrobci zla od jiného novináře (po úspěchu knihy tomu nevděčnému povolání dal vale), Francouze Nicolase d'Estienne d'Orves (nar. 1974). Píše se ovšem již rok 2005 a mladou novinářku osloví bohatý norský sběratel, jemuž kdosi neznámý zaslal čtyři mumifikované lidské ruce. A stopy vedou do minulosti - nejprve do roku 1995, kdy byli v Německu v týž den nalezeni čtyři mrtví muži s chybějící pravou rukou. A pak ještě dále do historie a kam jinam než do Německa před rokem 1945, konkrétně k nacistickému „šlechtitelskému" programu Lebensborn. Všichni mrtví muži totiž byli jeho produktem, tedy rasově čistí árijci.
Autor v úvodu cituje Stephena Kinga: „V tom, co dělali Němci, je nejspíš něco morbidně fascinujícího - něco, co otevírá katakomby představivosti." Mladému Francouzovi se zřejmě právě takto otevřely a i český čtenář má díky překladatelce Iloně Staňkové a nakladatelství Knižní klub možnost prozkoumat, zda jsou dostatečně barvité a plné napínavých příběhů.
Hitlerův papež!
A když se nacisti a pánbíčkáři propojí, to je teprve něco! Německý nikoliv novinář, ale tentokrát teolog, psycholog a historik Gerhard Besier (nar. 1947) to alespoň dělá poctivě a katakomby vlastní představivosti nechává uzavřené. Jeho studie Svatý stolec a Hitlerovo Německo (přeložil Pavel Pražák, vydaly Větrné mlýny) se snaží zevrubně a objektivně vylíčit vztahy, jaké panovaly mezi těmito dvěma subjekty.
Vychází z vatikánských a německých církevních dokumentů, které byly zpřístupněny až v roce 2002 a na jejich základě se snaží znovu přehodnotit lavírování kardinála Pacelliho, pozdějšího papeže Pia XII. Jak hluboce podléhal nátlaku fašistů a nacistů, do jaké míry vynuceně a zda je jeho mlčení vůči zločinům obhajitelné momentální politickou situací (především zarytým antikomunismem), do níž se Vatikán dostal. Zaměřuje se na léta 1917-1939, k nimž se vztahují nově objevené dokumenty. Besier byl prvním nekatolickým historikem, který měl k novým datům přístup, a jeho práce bude už jen z tohoto důvodu patřit pro poznání daného problému a jeho souvislostí k nejdůležitějším.
Pravidelný informativní text o knižních novinkách nemá recenzní charakter a ani výběr titulů není doporučující.
