Knih napsaných východoevropskými autory u nás mnoho nevychází. V tom jsou čeští čtenáři a nakladatelé stejně přezíraví jako jejich západní kolegové. Ti samozřejmě mezi neatraktivní východní Evropu řadí i Česko.
Snad jen polská literatura si drží solidní pozici a někteří autoři jako například Dorota Maslowská či Adrzej Stasiuk mají věrné čtenáře.
K těm, kteří v češtině publikují opakovaně (slovo pravidelně je příliš silné) patří také šestačtyřicetiletá Olga Tokarczuková. Na sklonku loňského roku se v českých knihkupectvích objevily hned dva její tituly.
Nejprve variace na sumerský mýtus o bohyni Inanně, která sestoupila do podzemí za svou sestrou a porazila smrt, nazvanou Anna In v hrobech světla (přeložil Jan Faber, vydala Kniha Zlín).
Její vznik inicioval mezinárodní program nazvaný Mýty, kterého se za Česko účastnil Miloš Urban „přemyslovskou" parafrází Pole a palisáda a který si klade za cíl nově zachytit staré i novodobé světové pověsti.
Tokarczuková dostala hned čtyřikrát cenu čtenářů při nejprestižnější polské literární ceně Nike, čtyřikrát byla také v užší nominaci na cenu hlavní. Tu nakonec dostala loni za román Běguni - spolu se zmíněnou cenou od čtenářů. A román promptně vydalo nakladatelství Host v překladu Petra Vidláka a Pavla Peče.
Ambiciózní román formou nestejnorodých kapitol prokládaných jakýmisi encyklopedickými hesly vypráví o nutkavosti cestovat, která současné lidstvo výrazně odlišuje od jeho předků. Pomáhá si přitom starou ruskou sektou, která v 18. století věřila, že svět je dílem ďábla, který má největší moc nad těmi, kdo dlouho setrvávají na jediném místě.
Ceausescův ostrov
Ceny sbírá i o deset let starší prozaik Petru Cimpoesu. A nejen v rodném Rumunsku, ale také u nás: v roce 2007 překvapila porota cen Magnesia Litera vyhlášením jeho knihy Simion Výtažník knihou roku 2007, bez ohledu na to, že šlo o „pouhý" překlad. To dobou už v Rumunsku slavil úspěch Cimpoesův další román Christina Domestica a lovci duší, vydaný v roce 2006. Nyní se objevil i u nás, přičiněním nakladatelství Havran a opět v překladu Jiřího Našince.
I tentokrát jde o absurdní grotesku (autor sám ji označuje za veselou apokalypsu), která vychází z fiktivního předpokladu, že Ceausescovo Rumunsko kdysi od Američanů získalo malý ostrov v Komorském souostroví a po pádu diktátora na něm panuje bezvládí, protože jen špičky režimu věděly o jeho existenci. Což je prostředí ideální pro postmoderní humor kombinující duchovno s lidovostí, intelektuální s vulgárním a špiony s mimozemšťany.
Nejmladším a nejméně známým Východoevropanem z trojice je dvaatřicetiletý Maďar Krisztián Grecsó, který však již publikoval dvě knihy, povídkovou sbírku Matka pletichářka (2001) a román Buď vítán, který přeložila Ana Okrouhlá a vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Rafinovaně vystavěná a odkazy na mytologické i literární inspirace prošpikovaná próza sleduje osudy lidí na jedné vesnici, přičemž budoucnost každého z nich je možná vepsána v tajemném deníku jistého Kleina.
Dobrým bonmotem by bylo napsat, že budoucností maďarské literatury je Krisztián Grecsó, nicméně k tomu tvorbu našich bývalých sousedů známe příliš málo.
Pravidelný informativní text o knižních novinkách nemá recenzní charakter a ani výběr titulů není doporučující.
