Čtení je záležitosti osamělou, na večírcích s předčítáním knih moc velký úspěch nesklidíte. Proto i následující výběr je určen spíš těm, kteří poslední den v roce budou trávit bez bujaré společnosti.
Začněme knihou, která sice není úplně nová, mnohým by však mohla přijít přijít vhod. Její název je velmi výmluvný: Nejsmutnější kapela na světě (v překladu Milana Navrátila vydalo nakladatelství Fra). Napsal ji Maďar László Darvasi, ve své vlasti velmi populární a hojně prodávaný a kniha to není zas tak trpká, jak by se zdálo. Jedná se o soubor povídek, které se obvykle odehrávají v jakémsi bezčasí a v nichž neplatí běžné přírodní ani lidské zákony.
Někdy mají povahu alegorie, někdy dosti černohumorné parodie či apokryfu, převážně překvapují podivuhodně bláznivými zákrutami děje i pointami. Postmoderně mnohoslibné jsou již jen jejich názvy: Vnuk Kutuzova, První pohádka či Komiks o Kleofášovi. A o čem je titulní povídka? Je tedy smutná velmi a vypráví o nejmenovaném městě, jehož starosta slíbil občanům, že obnoví zaniklou místní kapelu a fatálně se mu to nedaří. Ale k jednomu bizarnímu koncertu nakonec přece jen dojde - a taky ke krvavé revoluci.
Parodie na fantasy
Trpký při vší komičnosti je také osud hlavního hrdiny nejnovějšího přírůstku komiksové série Donžon nazvaný Košile noci. Nejprve krátce o samotné sérii, která ve Francii patří k nejpopulárnějším řadám navzdory tomu, že vybočuje z povahy tamních mainstreamových komiksů. Joann Sfar a Lewis Trondheim (oba fungují zároveň jako scenáristé i jako kreslíři a vedle této spolupráce vydávají také četná samostatná alba) ji pojali jako svéráznou parodii na fantasy příběhy, které již nejméně dvě dekády vládnou dětským knihovnám.
Hrdinové Donžonu bývají v opozici k fantasy stereotypům oškliví, zbabělí a navíc různým způsobem "ujetí". A především oba autoři do idealizovaného a při vší krvavosti stále vlastně pohádkového světa fantasy vnášejí povahové vlastnosti ze světa běžného, které tu pochopitelně působí nanejvýš nepatřičně - ale jsou v přesile. U nás začalo Donžon vydávat nakladatelství Mot, které však letos ohlásilo svůj zánik. Donžonu se chopilo Argo, které na rozdíl od maličkého a na náročnější komiksy orientovaného Motu patří mezi největší česká nakladatelství a tudíž je zde jistá šance, že příběhy z Donžonu budou vycházet častěji a pravidelněji.
Do konce roku stihli v Argu vydat dva příběhy, které se ke čtyřem již do češtiny přeloženým vážou spíše volně - jeden se odehrává o mnoho let později, Košile noci (přeložila Tereza Horváthová) naopak o mnoho let dříve. Jejím idealistickým hrdinou je mladý šlechtický syn z venkova, který vyrazil na zkušenou do velkého města: a neustále tu naráží na korupci, hrabivost, pletichy, prospěchářství a další jevy, bez nichž si fungování města nedokážeme představit ani dnes. Nenásilně je tu přidán i tak trochu ekologický motiv a jedna nikoliv silvestrovská sláva - a jakkoliv je epizoda ukončena, evidentně směřuje k pokračování.
Trocha poezie
Dlouholetým pravidelným přispěvatelem Týdne je Jan Rejžek. Ten již dříve vydal své sebrané fejetony od osmdesátých let až po současnost, letos došlo i na poezii. Sbírka nazvaná Nic moc (vydalo nakladatelství xyz) je ohraničena pouze osmdesátými lety (přesněji roky 1980 - 1988, tedy druhou polovinou normalizace) a zatuhlá doba se v nich odráží dosti zřetelně. Více než známá Rejžkova jízlivost je z nich cítit onen utažený obojek. Výsledkem jsou melancholické civilní verše, drobné denní postřehy a nápady. Zatímco vánoční básně tu jsou nejméně tři, novoroční ani jedna.
Ale jak známo, na Nový rok by se měl každý políbit, což je motiv, k němuž se báseň najít dá. Jmenuje se Dipotrické líbání a zní takto: „Proč brýlatí pánové vyhledávají líbání/ s obdobně postiženými dívkami?/ Jak popsat vám/ vidoucím/ ten okamžik/ kdy o sebe křísnou skla/ a z jiskérek žádosti/ vznikne horko až požár/ takže je nutno začít odkládat vše/ počínaje brýlemi..." Nuže, k Novému roku přeji Janu Rejžkovi nějaký ten požár - a podobně i všem ostatním, nejen brýlatým.
Pravidelný informativní text o knižních novinkách nemá recenzní charakter a ani výběr titulů není doporučující.
Foto: Pavel Mandys
