Knižní životopis českého rodáka, skladatele Gustava Mahlera, dosud česky nevyšel. Bohužel jím není ani kniha Krajan, kterou napsal jeho vzdálený příbuzný, populární scenárista Zdeněk Mahler.
Ne, že bychom se toho zde nedozvěděli dost o onom slavném skladateli, který je považován za posledního velkého mistra orchestrální hudby i za inspirátora hudebních avantgard dvacátého století včetně nemelodické atonální hudby. Ale tu knihu (vydalo ji nakladatelství Sláfka) je nutné číst spíš jako román či jako vyznání obdivu autora k hudebníkovi, jehož díla dodnes ohromují posluchače.
Se zanícením rodovým i vlasteneckým
V tom spočívá její kouzlo i úskalí: Zdeněk Mahler píše opět svým naléhavým stylem, který jako by patřil spíš do minulého století. Málokdy je věcný, mnohem častěji emotivní: s rozhořčením tepe všechny, kteří génia včas nepochopili a kladli mu do cesty překážky, účastně líčí mnohé tragédie skladatelova soukromého života (dcera mu zemřela na záškrt, manželka Alma ho podváděla) a neochvějně ví, že Gustav Mahler byl obdivuhodný. Příliš se nezatěžuje daty a "tvrdými" fakty, samozřejmě nikterak nezdrojuje a chybí i seznam použité literatury. Neboli kdo by se chtěl o životě onoho pozoruhodného tvůrce něco dozvědět, má zde zdroj dosti nedůvěryhodný; nicméně se to čte rychle a snadno a mnozí ocení i neutuchající vlastenectví Zdeňka Mahlera. Projevuje se hlavně v častých připomínkách toho, že Češi bývali mezi prvními, kdo Gustavovo umění ocenili, a že naopak on se do Čech, které byly za jeho života součástí habsburské monarchie, vždycky rád vracel.
Z Kolumbie na Kubu
Biografie kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze je naproti tomu přesně opačný případ. Jejím autorem je americký univerzitní profesor a přední znalec latinoamerické literatury Gerald Martin (přeložil ji Vladimír Medek a vydal Odeon) a Márquez text posvětil svou autorizací, takže jde dle nakladatelské anotace o první autorizovaný životopis. To může znamenat, že bude k portrétovanému také více než vstřícný, Martin se tomu však snaží vyhýbat, jakkoliv i zde je patrné, že je spisovatelem uhranut. Píše však věcně, sleduje osudy jeho rodiny až do devatenáctého století a pak podrobně líčí každé Márquezovo hnutí, od (dosti zářivé) novinářské kariéry až po první spisovatelské pokusy, přežívání v příležitostných zaměstnáních a nakonec publikování klíčového románu Sto roků samoty (1967), který mu zajistil celoživotní slávu a také dostatečný příjem. Zajímavé mimochodem je, že Márquez měl největší problém s napsáním první věty, pak psal rychle a hodně, dílo bylo hotovo za 18 měsíců.
Martin se nevyhýbá ani sledování Márquezových politických názorů, jak známo to byl a je levičák, který nesnášel zejména americký (ale nejen) imperialismus, sympatizoval s revoluční Kubou a dalšími levicovými systémy v Latinské Americe. Také mladý kubánský student Luiver Saborit Morales byl ještě v polovině devadesátých let nadšeným příznivcem revoluce, než ovšem napsal seminární práci, v níž se v dobré víře pokusil kritizovat některé poměry. Vykoledoval si tím pronásledování, které skončilo až v roce 2003 emigrací - do Prahy. Odtud se s manželkou Maydou snažili několik let získat z Kuby své děti, což se jim povedlo až v roce 2005. O tom i o poměrech v pověstném "skanzenu komunismu" píší v knize Trosečníci z ostrova svobody, kterou vydalo nakladatelství Host. Jejich příběh tu převyprávěl Miroslav Balaštík a úvodní slovo napsal Václav Havel.
