Autor explicitně erotických románů, (sebe)ironických autobiografických próz a mnoha fejetonů se poprvé pustil do psaní pro děti. Naopak od Zdeňka Svěráka se dosud v knihkupectvích objevovala hlavně říkadla, písničky a pohádky.
Vaculíka podobně jako předtím Václava Havla, Violu Fischerovou nebo Jiřího Stránského k psaní pro nejmenší čtenáře přesvědčilo nakladatelství Meander.
Krátká povídka Petr má medvěda nebo co tak trochu vychází z Vaculíkovy prózy Morčata z roku 1973, poznají to však jen dospělí čtenáři: pro děti zůstane bílý tvor, kterého si kluk Petr koupil za šestnáct korun, silným a statečným, jen trochu malým ledním medvědem.
Ale malý vzrůst má zase jiné výhody, jako například tu, že s ním lze spát v jedné posteli, vozit ho vlakem a pořádat souboj s ježkem.
Nakladatelská anotace příběh označuje jako mravoličný, spíše však jde o mírně potměšilé připomenutí toho, že racionální svět dospělých muže být dětem úplně fuk. Důležitou součástí knihy je CD s nahrávkou autorského čtení - kdo Vaculíka zná, ví, že je skvělým vypravěčem a svému textu umí dodat nezaměnitelné kouzlo.
Bez osobního přednesu či zpěvu si nelze představit tvorbu Zdeňka Svěráka. Soubor deseti textů, které pod lapidárním názvem Povídky vydalo nakladatelství Fragment, je v tomto směru výjimkou. Jde o prózy určené více ke čtení než k poslouchání, jakkoliv by je ostřílený herec jistě dokázal vlastním podáním ozvláštnit. Na obálce se autor svěřuje, že si už na gymnáziu usmyslel, že se stane spisovatelem povídek, ale teprve „touto knížkou si své dávné předsevzetí na stará kolena plní". Nejstarší Podvodník vznikl v roce 1966, jedna povídka (Za Přemkem Baštýřem) pochází z roku 1968, ostatní už z 21. století. Příběhy to jsou o něco méně (ale ne zas o moc) laskavé, než jsme u Svěráka zvyklí z jeho jiných prací, převážně staví na nějakém prostém nápadu, drobném vtípku, jehož odhalení je podstatou pointy.
Zatím jsme neznali ani tvorbu pro děti od íránské hvězdy evropského komiksu (a také animovaného filmu) Marjane Satrapiové. Její Persepolis sice nahlíží svět pohledem dítěte, ale ten svět je příliš krutý (však také jde o dramatické události v Íránu v sedmdesátých letech), než aby si o něm mohli číst malí. Zato pohádková knížka Ajdar (v překladu Petry Diestlerové ji vydala Mladá fronta) je ideální pro předškoláky na dobrou noc: není dlouhá, dobře se čte, má plno jednoduchých, ale ne kýčovitých obrázků a také ponaučení. A povzbuzení: ani malá dívka se nemusí bát démonů a čarodějnic a s pomocí švihadla může zachránit svět, přesněji jeho normální podobu.
Pravidelný informativní text o knižních novinkách nemá recenzní charakter a ani výběr titulů není doporučující.
Foto: Tomáš Nosil
