Knihy od tří oceněných spisovatelek se v těchto dnech sešly v českých knihkupectvích: Doris Lessingová dostala loni Nobelovu cenu, Marylinne Robinsonová dostala o dva roky dříve Pulitzerovu a Marjane Satrapiová si za film podle své předlohy loni odvezla velkou cenu poroty z festivalu v Cannes.
Pro pořádek dodejme, že tituly, které se momentálně v českých překladech objevily, nejsou těmi, za něž spisovatelky své trofeje získaly, snad s výjimkou Lessingové, protože Nobelova cena se nedává za konkrétní knihu, ale za celoživotní dílo. To je u nejstarší držitelky této věhlasné ceny dosti rozsáhlé, přičemž čeští čtenáři z něj dosud znali jen zlomek.
Nyní to rok po udělení ceny a těsně před vyhlášením letošního laureáta napravují hned dvě nakladatelství. Jota vydává autorčin pozdní román Puklina (2006) ze starověkého Říma a v Odeonu vychází soubor povídek, které vznikly mezi léty 1958 - 1963, tedy v autorčině nejlepším období.
Z devatenácti povídek sbírky Muž a dvě ženy vydané v Anglii roku 1963 tu již deset vyšlo v roce 1970, devět však bylo i kvůli cenzuře vyřazeno: Lessingová totiž sice patřila k levici, ale z komunistické epizody ji vyléčila padesátá léta. Například v textu Před ministerstvem sarkasticky líčí setkání skupinky delegátů nejmenované africké postkoloniální země, která míří v Londýně na ministerstvo zahraničí - což bylo samozřejmě v roce 1970, kdy znovu utuhla studená válka a SSSR se se Západem začal přetahovat právě o vliv v rozvojových zemích, nemožné vydat.
Škoda, že Zora Wolfová, která přeložila jak oněch deset próz, tak nyní zbytek, podrobněji v doslovu či ediční poznámce nevysvětlila okolnosti, za jakých musela pořídit výbor. A nedočteme se to ani u dvou textů anglistky Hany Ulmanové, jimiž soubor obklopila zepředu i zezadu.
Jak mimochodem cituje americkou feministickou kritičku Elaine Shopwalterovou, Lessingová patří ke třetí generaci ženského psaní, které se vyznačuje tím, že „se spisovatelky koncentrují na ženskou zkušenost a ženské vědomí a píšou po svém, tj. žensky". Platí to nejen o Lessingové, ale také o její o generaci mladší americké kolegyni Marylinne Robinsonové (nar. 1947), která za svůj druhý román Gileád dostala v roce 2005 Pulitzerovu cenu. Nakladatelství Argo zatím vydalo její prvotinu Ztrácení z roku 1981 (v překladu Daniely Theinové). Autorka vypráví o nekonvenčním dospívání dívky Ruth, kterou její matka bez rozloučení vysadí u babičky a Ruth si pak začnou předávat k výchově různé tetičky. Nemluvná dívka je vypravěčkou příběhu a své zážitky popisuje propracovaným metaforickým jazykem, který nadšeně přivítala kritika a srovnávala jej se stylem Hermana Melvillea.
A do třetice ženy o ženách, byť v médiu, které může konzervativnějším čtenářům připadat příliš plytké a povrchní. Komiksy Marjane Satrapiové se však u nás uchytily, o čemž svědčí frekvence, s jakou vycházejí: za dva roky hned čtyři a nakladatelství Mladá fronta připravuje na letošek ještě pátý, dětem určený příběh Ajdar. Všechny čtyři předešlé vydal BB/art včetně aktuálního Šitíčka (překlad Richard Podaný). Shopwalterové charakteristika výstižně platí i na tuto komiksovou novelu, která přepisuje hovory žen u čaje a to takové, jaké muži nemají slyšet. Zarazí otevřenost, s jakou je autorka původem z Íránu prezentuje: dámy všech věkových skupin, které musejí chodit na veřejnosti až na obličej zahalené, vypravují své intimní zážitky o sexuálních zkušenostech a převážně zkrachovalých manželstvích. Muži z nich vycházejí jako chlípní a prolhaní mizerové, ženy jako naivní, důvěřivé a manipulovatelné bytosti, zvláště když jsou ve věku na vdávání. Pak ale nasbírají zkušenosti a dovedou si poradit tak, aby oklamaly rigidní mužské požadavky. Šitíčko totiž neznamená žádné vyšívání, ale chirurgický zákrok, který z ženy před svatební nocí opět udělá pannu.
Foto: nobelprize.org - Ulla Montan
