Bez mučení přiznávám, že takovouhle věcičku jsem ještě nikdy neviděla. Libor mi telefonoval, připravil mne na to, ale stejně jsem vydechla... úžasem. Nejspíš ano. Ten parchant věděl, do čeho investovat. A když člověk předpokládá, že se mu něco může ztratit, ať už je to cokoli, a má peníze na to, aby se proti tomu pojistil, a ještě navrch trošku zhýralosti, tak z toho nemůže vzejít nic normálního. A teď jsem právě zjistila, že Milan Brecht rozhodně normální nebyl. Když uvážím, jak často jsem kolem něj chodila, vlastně možná tak metr od něj, a stejně jsem neměla vůbec tušení, jak krásně může taková věc vypadat, tak mnou projíždělo několik vln vzrušení. A taky jak může vypadat nedobytně. To souvisí jedno z druhým. Obyčejné běžně používané trezory už dnes nikoho nepřekvapí, ty otevře s troškou trpělivosti každý druhý kasař. Jen musí být to správné nádobíčko a prsty, které se neklepou. Ale tohle bylo něco úplně jiného. Tohle už zasmrádalo uměním. A to mne děsilo. Nebyl čas na hraní. Sice jsem tušila, jak se do něj dostat, jinak bych nebyla teď a tady, ale stejně jsem měla takové divné svrbění po celém těle, že tohle tak snadno nepůjde. Je nemožné, aby to šlo. Jen se na to vážení podívejte. Jen mrkněte, co to tu máme za fešáka. Evidentně byl sejf dělán na zakázku, tohle nikde v supermarketu nekoupíte. Byl tak šedesát čísel vysoký, čtyřicet široký a hluboký tak akorát, aby se do něj vešla taková částka, která vám zajistí pohodlný život v kterékoli zemi na světě. Strop měl ve tvaru pozlacené kopule s malým křížkem navrchu (Brecht se mi tehdy v baru přiznal, že je pobožný a tu máš čerte kropáč! – ono na tom něco bude) a ikonami světců na povrchu. Po stranách byl obložen nějakým dřevem, což mne trochu překvapilo, protože jsem nepochybovala, že bude ohnivzdorný. A když už si dá někdo práci s výrobou tohohle zázraku, nebude chtít, aby při první požáru zůstala jen ohořelá hrouda kovu. Takže tam bude jiný fígl. Každopádně vypadal bytelně. Odhadovala jsem, že dveře budou minimálně deset centimetrů silné. Na sto procent, za to bych strčila ruku do ohně. Zámek byl už od pohledu za a) těžko dobytný, za b) nedobytný a za c) pancéřovaný. Můžete hádat, jak chcete, správně jsou všechny tři odpovědi, ale to mne ani v nejmenším netrápilo, já měla úplně jiné plány a ty se mi teď zahřívaly v kapse. Už dopředu jsem Libora upozorňovala, že tentokrát žádné vrtání nebude, že tam bude manganová deska a jestli ne, tak s tímhle řemeslem praštím. Věřil mi. On mi ostatně vždycky věřil a jemu zase věřil Adam, takže jsme byli takhle krásný propletenec s vírou na každém konci a nic nás tudíž nemohlo ohrozit. Opatrně jsme ho vyndali z auta a já se Libora zeptala, jestli jel tak opatrně, jak jsem ho žádala. „Ještě opatrněji,“ prohlásil s úsměvem. „Nejsem natvrdlej, taky mám o obsah starost a nenechám ten mechanismus zničit. Kvůli tomu všemu jsem hrál tu habaďůru.“ To byl přesný výraz. Habaďůra. Kdybych měla spočítat, kolik jsme my tři vybrali trezorů, chvíli by mi to trvalo. Tak předně – polovina jich nebyla našich. Teda on nebyl náš žádný, ale dobrá polovina z nich patřila lidem, co si najali člověka, co si najal člověka, co si najal člověka, který si od někoho na neurčito vypůjčil trezor a hodlal mu ho vrátit kromě vnitřku neporušený. Takže zajel za námi a my mu ho s radostí za hezkou sumičku otevřeli. Cena byla stanovena, a nebyla to žádná závratná suma. A taky jsme ji neupravovali podle toho, co bylo v trezoru, to šlo mimo nás. A fungovalo to takhle pár let skvěle. Ty primitivnější trezory otevíral Libor a jeho sada zázračných vrtáků a šperháků, a o ty komplikovanější, kde byly mechanismy na zakázku, jsem se starala já. A Adam přijímal zakázky a všechno si pěkně evidoval, aby na nás nikdo později nemohl vystartovat s nějakou špínou. No – a ty komplikovanější mechanismy – ono se to dost těžko popisuje, ale ty byly na mně. Já nechci, aby si někdo myslel, že jsem kluky při téhle práci odsouvala na vedlejší kolej, ale myslím, že jsem na to vážně dobrá. Hned vám to vysvětlím. A myslím, že je čas, abych se představila. Jmenuji se Dana Fialová a jsem zlobivá holka. Která není, že? Jenže já jsem zlobivá jinak, vážení. Kradu to, co mi nepatří, nebo přinejlepším pomáhám druhým, aby kradli to, co jim nepatří. A dělám, že to nevidím. Takže jsem zlobivá holka a vůbec se za to nestydím. A abyste byli v obraze, sluší se říct, že to začalo někdy před osmi lety na jedné místní diskotéce, kde jsem se připletla k člověku, který napůl v alkoholovém komatu mluvil o trezoru, kde je taková spousta peněz, že by se za to daly šňupat pandy do konce života. Stačí prý zajít jen do jednoho domu nedaleko odsud a ten trezor otevřít. A bez nějakých udělátek, protože tam je takový zvláštní zařízení, nějaký obrazce a ty se musí propojit nebo co – a v tu chvíli už chlapovi začaly jít bublinky z nosu a já tušila, že jestli se nerozhodnu hned a nechám ho tady buď zkolabovat, nebo se otrávit alkoholem, tak ho odvezou a já už ho nikdy neuvidím. A protože mi tehdy docela bušila do spánků finanční krize, vypáčila jsem z něj adresu a donutila ho, aby mne tam dovedl. Po cestě trošku vystřízlivěl, takže svůj kolaps odložil naneurčito, a já zjistila, že se ten třicetiletý chlápek jmenuje Libor Spiegel, a že je celkem fajn. Tedy pokud zrovna nezvrací před hračkárnou a neječí, že chce Transformery. Ale na místo určení jsme dorazili. Byla to menší vilka porostlá psím vínem a podle Libora měla být ještě čtrnáct dní prázdná, protože majitelé byli na delší dovolené. Takže jsme se pustili dovnitř (Libor se projevil jako velmi zručný zloděj, co mne kupodivu vůbec neděsilo) a za pár minut už jsme klečeli ve veliké pracovně a u nohou měli ocelový trezor se zapuštěným mechanismem v podobě slunce, rozděleného na osm dílků. Ty byly stupňovitě seřazené a mohlo se s nimi otáčet. Při pootočení každého z nich to jemně cvaklo a já si uvědomila, že to pokaždé cvaklo jinak. Sotva slyšitelně, ale přesto jinak. Dodneška nevím, jestli to byla náhoda (oba kluci tvrdí, že ne), ale okamžitě se mi v hlavě vybavily solmizační slabiky, všech osm a jak zněly při nápěvu. Přiřadila jsem ke každé jeden srpek, který zněl podobně. A potom jsem s nimi otočila v tom pořadí, jak šly podle slabik za sebou. Cvaklo to. Libor se podíval na hodinky, pozvracel se a omdlel. To byla naše první společná zakázka. Seznámil mne se svým kamarádem Adamem, přeborníkem v telematice, nebo byl bývalý telematik, pořádně jsem to nikdy nepochopila, jediné, co vím, je, že to mělo něco společného s přístupem k informacím a to se nám náramně hodilo do krámu. Od té doby nebyla jediná zakázka, do které bychom nešli společně. Možná by někdo mohl spekulovat, jak jsme se k těm kšeftíkům dostávali. A asi oprávněně. My zprvu taky neměli tušení, jak budeme vlastně fungovat. Jen jsme věděli, co umíme, a co chceme dělat. A nakonec to vyřešil fikaný blonďatý švihák Adam, který zařídil stránky, na které se dostane jen ten člověk, který bude mít opravdu zájem. Víceméně se na nich psalo o zámečnictví, ale byla tam i prázdná kolonka jiné služby a věřte nebo ne, o jiné služby byl nevídaný zájem. Ani jednou jsme nebyli otvírat opilcovi zabouchnuté dveře, ale kas jsme otevřeli mraky. Tedy mraky na tři nadšené amatéry. A aby toho nebylo málo, udělal si Libor kurs požárního technika a chodil po firmách, které měl v seznamu (a těch, které v seznamu neměl; po těch především) kontroloval hydranty, zabezpečení, znalosti požárních předpisů, dokonalosti únikové cesty a hlavně umístění trezorů. Pokud ve firmě nějaký byl. Nebo hledal místnost, kde se pravděpodobně trezor nacházel a potom jsme spekulovali, jestli stojí za to, se tam vypravit. Stálo to zato zatím pětkrát, to byl vlastně jen takový melouch, takové zdokonalování se, abychom nevyšli ze cviku. Sejfů, které jsme otevřeli na zakázku, bylo tak osmkrát víc. Zhruba. To není malé číslo na to, že fungujeme necelé čtyři roky. A pak přišlo tohle. Nebo vlastně TOHLE. Je to tři měsíce zpátky, co Libor na jedné kontrole ve firmě, kterou mu doporučil Adam, zahlédl ten trezor. A hned nám hlásil, že to bude něco, vážně něco. Protože jaký normální člověk má hasičák přímo v kanceláři? Asi nikdo. Nebo jen ten, který se extrémně bojí požáru. A škod jím způsobených. „Chápete to?“ valil tehdy oči v naší kanceláři a snažil se ze sebe dostat šíleně tlustý kožich. Pořád se mu to nedařilo, jedna ruka se mu zasekla v rukávu, tak si u toho ďábelsky zaklel a konečně se zadařilo. „On to tam má nádherný... prostě nádherný. Ono se to těžko popisuje, to byste museli vidět. Ten chlap rozhodně rád utrácí. Jestli ty věci, co tam má, nejsou originály, tak si utrhnu levý varle. Já teda nejsem odborník na umění, ale přijde mi logický, že to tam nebude vystavovat na odiv, když to bude korejskej šunt z místní tržnice. Je to tam samá váza, pohár, přímo uprostřed visí ze stropu na řetězech taková divná mísa a kouří se z ní. Ani to tam nevypadá jako v největší západočeský cestovní kanceláři, spíš jako v bunkru Klanu Lítajících dýk.“ Potom jsme z něj společně s Adamem páčili dál a zjistili jsme další detaily. Firma se samozřejmě jmenuje Fantour, to mi bylo jasné, když mluvil o největší západočeské cestovce. Ale neznala jsem člověka, kterému patřila ta kancelář. Milan Brecht. A neznala jsem ani trezor, který tam prý odpočívá kousek od nádrže s vodou, takový unikátní kousek. Prý vypadá jak zmenšenina nějaké kaple. Nechali jsme si popsat celou budovu. Přední vchod, vedle něj jedno zamřížované okno. Dvě patra, jedno okno bez mříží, ostatní samozřejmě s. To jediné nezamřížované okno vede do malého kumbálu s nářadím, ale je tak miniaturní, že se jím normální člověk neprotáhne. Vzadu je šest oken, na všech jsou mříže, ale je tam pozemek, který je chráněn zatraceně vysokým plotem se zatraceně ostnatým drátem. Zatracená komplikace. Co se týče budovy, tak dole je pouze podatelna a několik sedátek, vše důležité se odehrává v prvním patře, potažmo ve druhém (pro zákazníky druhé patro, pro kasaře druhé). Ovšem problém je u dveří, které vedou do Brechtovy svatyně, poněvadž ty jsou chráněny elektronickým zámkem, a jak si Libor všiml, zatraceně dobrým. Takže se rovnou zeptal, jestli má někdo nějaký nápad. „Z venku to je nejspíš dost komplikovaný,“ řekla jsem konverzačním hlasem. „Nejspíš,“ odvětil Libor. Už byl svlečený a pohodlně usazený na židli u okna. „Tak na to holt budeme nejspíš muset jít zevnitř.“ „Nejspíš,“ přidal se Adam, který seděl prakticky nonstop u počítače a něco tam záhadně vyklapával. „A co to vlastně znamená?“ „To vám hned vysvětlím.“ Abych to zkrátila – bylo to jednodušší, než jsme čekali. Brechtova sekretářka onemocněla nějakou záhadnou nemocí. Udolal ji nějaký virus, který se prý přenáší na lidi jen výjimečně, snad jen ústně, nebo když člověk vypije něco po druhém člověku. Když má člověk kontakty, dokáže sehnat vše a dokáže zařídit, aby to vše někdo druhý vypil. Dnešní svět se svými neomezenými možnostmi je prostě k nakousnutí. A na to místo se okamžitě druhý den přihlásila Denisa Konečná. Milá Deniska byla až k neuvěření podobná jisté Daně Fialové, až na tu paruku, čočky a vycpávky prsou. Ne že bych je potřebovala, ale pro splynutí s davem, či zmanipulování davu jsem schopná udělat cokoli. Adam mi zajistil dokonalé doklady a já proklouzla přijímacím pohovorem tak perfektně, že jsem se tomu až sama divila. Nikoho jiného už nebral, ani jsem se pořádně nerozkoukala a tu práci jsem měla. A Libor měl rozhodně pravdu. Ta místnost byla vážně nádherná. Takových se dneska moc nevidí, všude se plácá jen moderní umění, kosočtverce, lichoběžníky a spirály, komu se dřív zatočí hlava, ten vyhrál. A všimla jsem si dalších detailů. Moc lidí nemá v kanceláři svou vlastní ledničku. Brecht ano. Moc lidí nezve své sekretářky první den na oběd. Brecht ano. A moc lidí se nechlubí s tím, že jsou alkoholici na spadnutí. Brecht no jéje. Ten důležitý oběd se odehrál tak šest týdnů poté, co jsem nastoupila. Pozval mne do menší restaurace pár metrů od cestovky. Ten den jsem nepracovala, takže jsem vlastně obědvala ve svém osobním volnu se svým dočasným šéfem. A neměla jsem z toho vůbec špatný pocit. Jednak proto, že takhle to na světě prostě funguje, partneři, milenci, šéfové, kamarádi zvou ženy na jídlo a platí za ně, takže mne nekamenujte, ale jednak i pro to, že jsem za těch pár týdnů poznala, že on vlastně není vůbec špatný člověk. Ne že by mi to nějak mělo bránit ve vykonání toho, proč jsem se nechala zaměstnat (jsem přece špatná holka – viz. výše). Ale názor na lidi si dělám jako každý druhý a v tuhle chvíli byl, že Brecht je chlap, který rozumí své práci, rozumí svým zaměstnancům a nestydí se jim to dát najevo. A tím u mne stoupl.
