Polsko je exotická země, kde se setkávají protiklady v podobě, které u nás neznáme. Tradiční společnost držená tmelem kolektivního katolicismu a spasitelského národního mýtu prochází ostrou modernizací, v níž se mnohé jistoty rozviklávají a drolí.
Vedle Polska zasvěceného Panně Marii Čenstochovské existuje též Polsko pochodující za práva homosexuálů, Polsko frivolní, výstřední, hříšné. Polsko spisovatelů jako je Michal Witkowski.
Vykroucení muži
Letos třiatřicetiletý wroclawský rodák Michal Witkowski, vydal před třemi lety v malém nezávislém nakladatelství román Lubiewo, v zápětí se z knihy stala senzace, kritika smekala všechny klobouky, sloupy „polství" definované vírou, patriotismem a klamnými představami o sobě samých se zachvěly.
Kniha se objevila před nedávnem ve výborném českém překladu pod názvem Chlípnice. Překladatel Jan Jeništa si vtipně poradil s názvem: chlípnice jsou nejen „ženy" s velkým smyslem pro smyslnost, ale též může jít o název místa, kde se chlípnosti dobře daří. Obě možnosti ve Witkowského výstřední próze platí, je přeplněna chlípnicemi, chlípností a z Chlípnice, jakési zašité nudistické pláže (bíč) na baltském pobřeží, je učiněn střed vypravěčského univerza.
Jde ovšem o chlípnost vyloženě a pouze homosexuální, ženský svět je tu zcela nepřítomen, zároveň je celé vyprávění prosyceno ženskostí, provozovanou ale v mužském těle s ženskými jmény. Postavy prózy jsou homosexuálové, prostě teplouši a buzny, mezi kterými vypravěč provádí jakýsi soukromý výzkum a které zároveň zahrnuje svou přízní a sympatiemi. Jsou to figury ve velké míře ubohé, směšné a politováníhodné, ale zároveň dojemné a upřímné. Jsou zcela ponořeny do světa svých „chlípných" tužeb, které jsou spojeny se zavržením většinové společnosti, s pronásledováním, šikanováním policie a občasným výpraskem od skinů, největších strážců morálky. Nejsou to žádní buřiči, není na nich nic romantického ani rebelantského, naopak jsou to ty nejpoddajnější bytosti v celém Polsku, jejichž největší touha je koncentrovaná do pěkně rostlého pyje přisprostlého „vošousta", uloveného na veřejných záchodcích nebo někde v křovinách nočního parku.
Staří mistři
Autorovy sympatie k těmto „buznám starého typu" má estetický a také ideologický rozměr. Za prvé je s nimi legrace a jsou pro literáta nesmírně zajímaví. Život v přítmí a v jakési pokoutní záchodkovské ilegalitě je vybavil smyslem pro obskurní komiku spojenou s permantním ponížením, po němž vlastně touží. Žene je touha, které nemusejí nic obětovat, nechtějí kariéru, spořádaný život, začlenit se. Jsou a byli naprosto apolitičtí, hnutí Solidarita, které prostupovalo polská osmdesátá léta, jim bylo zcela lhostejné, s komunisty neměli sice absolutně nic společného, ale nějaký odpor vůči nim se s nimi dokonale míjel. Witkowského postavy jsou prostě ve své vykloubenosti sami sebou a tato „vykroucenost" se projevuje v řeči, gestech, ve vkusu a především v jakémsi relativistickém pohledu na to, co je v životě důležité a co tvoří společenské normy. Vytvořili si zvláštní subkulturu, která je pro její příslušníky okamžitě rozpoznatelná - stačí tón hlasz, nějaké to slovíčko, pohyb rukou... Witkowski tomu říká, „vybuznit se" čili dát svou homosexualitu najevo způsobem, který nemá nic společného s uvědomělým „comming outem", ale je bizarní šifrou, srozumitelným náznakem působím svou zženštilostí jako karikatura. Jsou to bytosti „napůl": ženy žijící v tělech mužů, a proto toužící po heterosexuálních mužích. Takový lov přináší spoustu potíží a dobrodružství. Je odkázán na temná místa, jež mohou „heteroušovi", často ostatně opilému, omámit smysly. Předmětem jejich lovu bývá zhusta „kníratej Zbyšek", chlap starého typu, anonymní, esence průměrnosti, pro kterého je „buzna" poslední záchranou před samotou, nebo bezděčným omylem. Zlatým dolem však byly za socialismu sovětské kasárny, plné sexuálně neukojených mladých mužů. Nostalgie po komunismu, která je přítomna ve všech nových demokraciích má v případě „starých teplouší" zvláštní melancholickou příchuť zapařených mundúrů a ruských mužských pachů. Ostatně Witkowski v poznámkách ke knize uvádí, že po odchodu ruských vojsk v roce 1993 výrazně stoupnul v homosexuální komunitě počet sebevražd.
Žádný piercing
Ideologický rozměr knihy je v tom, jak se Witkowski vyhraňuje proti modernizaci, která tuto starou buznovskou komunitu postihla. Svoboda a zmírnění restrikcí jim totiž paradoxně nepřinesly více volnosti a příležitostí. Naopak na jejich záchodkovský polosvět byl ostře nasvícen reflektor kapitalismu a výběrové prosperity, tedy věcí, ze kterých byli tito lidé opět vyloučeni. Jim nešlo o emancipaci, jim šlo o dostatek příležitostí dostat se ke svému „vošoustovi". Věděli, že nikdy nemohou vyjít se svou touhou na denní světlo a nikdy nemohou u většinové společnosti žádat o uznání. O nic takového ani nestáli. Witkowski je staví do protikladu k homosexuálům „nového typu", označovaným liberálně korektním slovem gay. Tito uvědomělí homosexuálové ho odpuzují svou spořádaností, hygieničností, „moderním" kapitalistickým tělem a světonázorem. Jsou to ti, kdo si šlechtí postavu v posilovnách a solárních studiích, používají krémy a kondomy, zdobí se tetováním a piercingem, jezdí na Love Parade do Berlína a bojují za legální sňatky a adopci dětí. Na staré buzny hledí s opovržením, neboť dělají gayům ostudu a maří jejich začlenění do společnost, kazí jim „pí ár". Staří teplouši na nic takového skutečně nemyslí, jejich existence je rozpuštěna v horkém patoku poddajné vášně, za kterou platí vykořeněností a pohrdáním. Zbývá jim jen ta vykroucená existence, holé bytí, se kterým ale spisovatel cítí povinnost mít soucit. Oni se mu odměňují stovkou příběhů, které mladý spisovatel, obklopený tepajícím chtíčem, s chutí zapisuje.
Náš kámoš
Jaká je to však literatura? Výbušně otevřená, vervní a naprosto bezskrupulózní. Je vystavena na perzifláži velkých klasických předloh, anekdotickou formu čerpá z Boccaccia, také se mu v polských recenzí dostalo označení „buznovský Dekameron". V první části (Kniha ulice) nechává promlouvat dva staré vysloužilce z bájných pokoutních časů, homosexuály Lukrécii a Patricii a jejich monologický proslov má něco Joyceova Odyssea něco z našeho Hrabala. Ve druhé části (Buznovská bíč) jde o střepiny homosexuální existence, o registr polských buzen, o katalog excesů. Jeho otevřenost hraničí s pornografičností a v jistou chvíli má čtenář pocit, že i jemu se při psaní pohlaví poněkud zavařilo. Zachraňuje ho však ironie, sarkasmus a až exhibiční jazyková bravura.
V našich poměrech nemá podobný výkon a explozivní výstřel obdoby, což nepíšu s lítostí, neboť vlastně stačí, když nám takový výstřední svět zprostředkuje přítel z Polska.
Foto: free.art.pl
