Soutěžní povídka
Návrat
08.01.2011 00:44
Tak je to konečně tady. Chvíle, na kterou jsem čekala celý tři roky. Stojím před bránou a motá se mi hlava. Ve vzduchu voní jaro. Před sebou vidím baráky a stromy, nad sebou šedomodrou oblohu. Je mi z toho úzko. Tři roky jsem koukala na stromy skrz mříže, nebo alespoň přes ostnatej drát, když jsme měly vycházku. Teď jsou najednou tak blízko, že se jich můžu dotknout. Tisícdevadesátpět dní a nocí. Tisícdevadesátpět budíčků a večerek. Celou dobu jsem se těšila na tuhle chvíli, upínala jsem k ní všechny svoje naděje, stejně jako ostatní holky. Vždycky jsme na kuřárně probíraly, co podnikneme, až to přijde. Většinou jsme se dostaly hlavně k tomu, co všechno si dopřejeme. Dáme si v první hospodě nejdražší pití a pořádnej oběd. Řízek a hranolky. V cukrárně větrník a kafe se šlehačkou. Místo balenýho tabáku si koupíme cigára s velbloudem, rovnou celej karton. Pořídíme si místo tepláků pěkný šaty, hezky se namalujem, zajdem si k holiči. Konečně uvidíme chlapy, který nenosej uniformy a za pasem pendrek. Normální chlapy, který nás budou zvát na panáky a skládat nám komplimenty. Budeme se courat, kde se nám zachce. Ne věčně čekat s rukama za zády, až nám někdo otevře katr. Snily jsme takhle skoro každej den. Měly jsme do detailů promyšlený všechny chutě a vůně, který si dopřejeme, až to přijde. Mirka vždycky říkala: „Až mě pustěj, půjdu do první hospody. Od každýho druhu pití si dám jeden kousek na ochutnání.“ Martině se to nelíbilo: „Dylino, pořád myslíš jen na ten svůj chlast. Nebejt těch tvejch panáků, nemusela jsi tady skončit. To já půjdu domů, mámě skočím kolem krku a hned poběžím do dětskýho pokoje. Vezmu kluky a půjdeme někam ven. Koupím jim, na co si vzpomenou a už se od nich nikdy nehnu. Časem jim najdu tátu, kterej nás bude mít rád.“ „Jenom aby už nebyli v děcáku, až přijdeš domů.“ Popíchla ji vždycky Mirka, ale rychle toho šťourání zase nechala. Dobře věděla, že Martina je na svoje děcka háklivá. Já jsem většinou mlčela. Pití mi zas tak moc nechybělo a děti nemám. Ale na ten pocit svobody jsem se těšila stejně jako ty dvě. A hlavně na to, že budu konečně chvíli sama. Bez věčnejch hádek a strkanic. Bez toho věčnýho hluku, povyku, napětí a pachu cizích těl. A teď jsem volná. Můžu si jít, kam chci. Rozpačitě přešlapuju před bránou. Zhluboka se nadechnu a vykročím po asfaltce směrem k nádraží. Pořád se rozhlížím kolem sebe a připadám si, jako když jsem v pěti letech poprvé viděla barevnou televizi. Dokud jsme měli jen černobílou, nikdy mi barvy nechyběly. Když jsem poprvé uviděla pohádku v barvě, vůbec jsem nevěděla, o čem je. Dokázala jsem vnímat jenom sytě žlutý vlasy princezny, její růžový šaty, oslnivej lesk zlatý koruny na hlavě jejího táty. Teď se cejtim úpně stejně. Jakoby mi někdo uvnitř hlavy najednou přepnul z černobílýho obrazu na barevnej. Mám pocit, že moje hlava ani není schopná všechny ty barvy pojmout. Když vstupuju do nádražní haly, buší mi srdce a trochu se klepu. „Jednou do Prahy,“ říkám u okýnka a připadá mi, jako by to vůbec nebyl můj hlas. Vlak jede až za dvě hodiny. A já zase stojím a vůbec nevím, jak mám ty dvě hodiny vyplnit. Najednou tu není nikdo, kdo by mi říkal, kam mám jít. A já s hrůzou zjišťuju, že mi to chybí. Sedám si na lavičku a lovím z hlubin mozku všechy ty plány, který jsem si vysnívala večer před spaním. Přemejšlej, Marie, říkám sama sobě, co bys dělala před třema rokama na malym městě, kdybys měla dvě hodiny času? Asi bych se šla podívat po obchodech, napadá mě. Nebo bych někomu zavolala. Jenže mobil mám vybitej, jak se tři roky válel ve skladu. A na nákupy nemám peníze. To, co mi dali při výstupu, mi stačí tak na cestu a na jídlo. Nakonec se při vzpomínce na Mirku rozhodnu pro nádražní hospodu. Vstupuju dovnitř. Kromě dvou posunovačů u baru je hospoda prázdná. Oranžový montérky mají umaštěný od oleje a něčemu se hlasitě smějou. Číšník se otráveně přiloudá ke stolu: „Co si dáte, madam?“ „Kafe,“ hlesnu a koukám do umakartovýho stolu. Ta madam mě zaskočila. Už mi tak dlouho nikdo něřekl. Personál mě oslovoval „odsouzná Marie Válková,“ nebo prostě „Válková“. Holky mi řikaly „Mařko“. „Turka, preso, rozpustný?“ ptá se číšník a mně se pořád zdá, že si mě tak nějak divně prohlíží. No jo. Normální ženský přece nechoděj dopoledne do nádražní putyky. Jedině snad alkoholičky a nebo čerstvě propuštěný kriminálnice, který nevědí, jak zabít čas. „Preso, jako za starejch časů a kamelky,“ vypadne ze mne a cejtim, jak rudnu. Teď jsem tomu dala. Jestli do teďka nepoznal, s kým má tu čest, tak teď se mu rozsvítilo. Určitě nejsem první, která od brány zamířila rovnou sem. Těch deset minut čekání na kafe je nekonečnejch. Snažím se o neutrální výraz. Jsem normální mladá holka, která čeká na vlak. Nic na tom není. Mohla jsem si alespoň koupit něco na čtení. Těkám očima po lokále. Záclony zažloutlý od kouře, pach piva, záchodů a přepálenýho tuku z kuchyně. U stropu se vznáší obláčky cigaretovýho kouře. V rohu bliká automat. Možná je to zrovna ten, do kterýho Stáňa naházela minule všechny peníze, který jí vyplatili na cestu a začátek novýho života. Po pár pivech jí to vždycky chytlo a nemohla si pomoct. Ze vzpomínek na Stáňu mě najednou vytrhne hlas: „Dobrý den, slečno, všimli jsme si s kamarádem, že jste nějaká smutná, nechcete společnost?“ Hlas patří jednomu z chlapíků, co ještě před chvílí stál u baru. Co mám teď proboha dělat? Podle původního plánu by mě pozvání mělo potěšit. Je to přece důkaz, že působím normálně. Že nemám napsaný na čele, kde jsem v noci na dnešek a spoustu nocí předtím spala. Po chvilce váhání nabídku přijímám. Nemám z toho radost, beru to spíš jako první zkoušku, jestli se ještě dokážu normálně bavit s lidma. „Klidně si přisedněte, já taky čekám na vlak.“ Nádražáky to evidentně potěšilo. Berou si piva a hrnou se ke stolu. Oběma je kolem pětatřiceti a z jejich usměvavejch tváří poznávám, že jsou to šťastný, nekomplikovaný povahy. Z noční na pivko, popovídat si s mladou holkou, pak domu spát a večer hurá do hospody na fotbal. Zbytečně se nerozčilovat, nic neřešit. Umět si užít den. „Kampak jedete, slečno?“ „Do Prahy.“ „A co tam budete dělat?“ Jo, to by mě, hochu, taky zajímalo, říkám si v duchu. „Jedu domů, tady jsem byla jen na návštěvě u kamarádky,“ lžu pohotově. No vida, že to jde. „A jak se vám tady líbilo?“ Ptá se zase nádražák. Jeho kamarád pořád mlčí. Ke štěstí mu asi stačí poslouchat nás a pozorovat. „Jo, je to tu moc pěkný, nejvíc se mi líbil zámek,“ říkám. Zámek jsem viděla skrz zamřížovaný okýnko auta a na rukou jsem měla pouta, prolétne mi hlavou. „Tak to už se na vás asi váš starej těší, co?“ Zjišťuje nenápadně chlapík, jak jsem na tom. Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. „To určitě,“ odpovídám a v duchu dodávám: Jasně, že se těší. Však jsme se tři roky neviděli. Ale vždycky, když se podívá na svůj pravej bok a vidí tu hlubokou jizvu, s láskou si na svojí Marušku vzpomene. Je to znamení trvalejší, než snubní prsten. Tahle konverzace začíná bejt nebezpečná. Musím to rychle skončit. A takhle už to teď bude pořád. Mlžit a zatloukat. „Nezlobte se, pánové, já už musím jít.“ „Ale proč, do Prahy to jede až za hodinu, my vás ještě rádi na něco pozveme,“ lísají se chlapíci. Nedošlo mi, že mají o odjezdech vlaků přehled. „Já si musím ještě něco zařídit,“ vykrucuju se, jdu k baru a rychle platím. Schovala jsem se na nádražní záchodek. Prohlížím si svůj obličej v zrcadle. Jsem bledá a pod očima mám kruhy. Tu a tam už mi šediví vlasy. Přemejšlim, jestli má ženská takhle ve třiceti vypadat. Je teda pravda, že většina holek tam vypadala hůř. Vždycky se mi zdálo, že z jejich tváří se dá přečíst všechno, co zažily. Co neprozradil obličej, prozradily jizvy a tetování na rukou. Zamykám se do kabinky a z tašky vyndavám stokrát přečtenej dopis od táty. Počkám na Tebe na Hlavním nádraží. Tahle věta v tátově dopise je teď moje jediná jistota. Aby táta počkal na nádraží byl můj nápad. Usoudila jsem, že to bude pro nás oba lepší, než kdyby pro mě jel tam. Lepím se na okýnko a hledám ho očima. Skutečně stojí uprostřed perónu a nervózně pokuřuje. Asi mu uniklo, že na nádraží se už několik let nesmí kouřit. Nebo je tak nervózní, že je mu to jedno. Vystoupím z vlaku, v ruce cestovní tašku, kterou mi táta poslal ještě před výstupem, abych nemusela jet s igelitkou. Normální holka, která se vrací z dálek. Padli jsme si kolem krku. „Jsem rád, že jsi zas doma,“ říká táta. Na jeho tváři přibylo vrásek. Vnímám to teď daleko víc, než když za mnou jezdil na návštěvu. Venku je přeci jen jiný světlo. Bere mi z ruky tašku a mlčky jdeme na tramvaj. Ani jeden z nás neví, co říct. „Udělal jsem ti řízek s bramborovym salátem,“ prolomí nakonec mlčení táta. „Jsi moc hodnej,“ říkám. Jeho péče mě dojímá. Takhle jsme spolu chodili od vlaku, když jsem byla malá a jela jsem někam se skautama. To ještě žila máma. Vždycky jsem mu vyprávěla, co jsme s holkama zažily a co jsem se novýho naučila. Najednou si uvědomuju, že skaut a kriminál mají společnýho víc, než se zdá. Ryze holčičí kolektiv. Stejnokroje. Přezdívka, kterou mi vymyslely ostatní holky. Přísný pravidla, disciplína, překonávání sama sebe a znamení, kterejma navenek dáváš najevo, kam patříš. Nulový soukromí. Respekt k těm, který jsou tam dýl, i když ti třeba vůbec nejsou sympatický. Akorát, že na skautskej šátek jsem kdysi bejvala hrdá. Mlčeli jsme tak dlouho, až mi to skoro přestalo připadat divný. Mlčky jsme nastoupili do tramvaje a koukali z okýnka ven. Nevím, jestli táta předstíral zájem o ubíhající obrázky za oknem z rozpaků, ale já teda určitě ne. Můj zájem byl opravdovej. Přišlo mi neskutečný, že zase koukám z tramvaje devítky na žižkovský ulice. Jako by se nic nestalo. Tohle je na vině asi to nejhorší. Všechno kolem vypadá, jako by se nic nestalo, ale vy moc dobře víte, že ve skutečnosti už nic není jako dřív. Na chvíli se toho třeba zbavíte ve spánku, ale jen se ráno probudíte, ještě ani nemusíte bejt úplně při vědomí, už víte, že to nezmizelo, že to na vás čeká, jako papuče u postele, jako umělý zuby v kelímku. Vzpomínky, tíha na hrudníku a nulová představa o tom, co bude dál. A nejhorší je, že to není na koho svést. Jistě, každej průměrnej psycholog vám vysvětlí, že za to, co jste v životě pokazili, tak úplně nemůžete, že je to taky tím, že jste se při porodu přidusili, že se vám ve školce smáli kvůli brejlím, nebo že jste si vybrali necitlivýho partnera, ale mně tohle teda nikdy nepomohlo. Co z toho? Stejně dobře vím, že ten kuchyňskej nůž do Milana nezapíchly ani zlý děti ze školky, ani krutá společnost a dokonce ani on sám. Píchla jsem ho já. A na tom žádnej psycholog nic nezmění, ani kdyby se na hlavu postavil, i když se mi hned chce dodat, že jsem to neudělala schválně, že mi jen ruply nervy a že kdyby bejval byl jinej, nemuselo se to stát. Před vinou vás nezachrání ani relaxace, ani pozitivní myšlení, ani kreslení obrázků a následnej rozbor a dokonce ani to, že vás bude někdo ujišťovat, jak vás chápe a jak to máte v životě těžký, i když se to v určitejch slabejch chvilkách hezky poslouchá. Všechno tohle tam se mnou zkoušely psycholožky a vychovatelky. Vkládaly do mne veliký naděje, asi proto, že jsem tam byla poprvé. I fakt, že jsem před kriminálem řádně pracovala a dokonce udělala maturitu na hotelovce, asi přispěl k tomu, že mi věnovaly zvláštní péči. Většina holek tam žádnou profesi neměla, buďto byly bez práce, nebo šlapaly chodník. Vyjímku tvořilo několik účetních, který prostě jednoho dne nezvládly ten pocit, že jim prochází rukama tolik peněz a ony z toho nemají skoro nic.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.