Knihu Lanďák včera v Praze představil herec Pavel Landovský. Bouřlivé vzpomínky populárního herce, dramatika a nepřehlédnutelné postavy českého filmu i divadla, kterému se podařilo po emigraci etablovat se i v zahraničí, sepsala jeho někdejší manželka a bývalá ředitelka Divadelního ústavu Helena Albertová.
Jaroslav Vostrý jako spoluzakladatel Činoherního klubu, na jehož jevišti pozdější disident ztvárnil nejlepší role, v předmluvě vysvětluje, proč je populární a "nenormalizovatelný" Lanďák kulturním fenoménem. "Ta bezprostřední citovost a citlivost, schopnost okamžité reakce, či spíše neschopnost bezprostřední reakci zadržet, ho předurčila k tomu, aby byl hercem. Nikoli hercem kdekoli a kdykoli, ale hercem Činoherního klubu a české nové filmové vlny," napsal. Landovský je podle něj člověk, kterému a okolo kterého se "dějou věci", který je samotnou podstatou "scénický", který prostě nemá schopnost být nenápadný.
Kmotry knížky byli herečka Táňa Fišerová a člen činohry Národního divadla Alois Švehlík.
Hosty byli vedle novinářů především členové rodinných klanů čtyřikrát rozvedeného třiasedmdesátiletého umělce. "Fotka na titulu je krásná," uznal Landovský a slíbil, že časem napíše tajné dodatky.
"Albertová je dobrá spisovatelka, ale vařit moc neuměla," řekl o spoluautorce své knihy, která byla jednou z jeho manželek, v pořadí druhá. "Pavel se kupodivu rád ženil - a pak také rád rozváděl," komentovala to ona. Manželé byli od začátku 60. let spolu celkem 12 let. "Byla to lopota ho zpovídat. Bylo to prošení, nucení, ale jak chytil slinu, byl fantastický," prozradila o knize.
Knihu doplnila soupisy Landovského divadelních, filmových i televizních rolí, vydáních jeho divadelních a rozhlasových her a inscenacích včetně řady zahraničních. Na stránkách se čtenáři dozvědí i to, že v mládí nosil saka po slavném Jeanu Maraisovi, že po znárodnění teplických fabrik pašoval z NDR jehly k šicím strojům a že kariéru začínal v operetě.
Populární herec v knize také prozrazuje, proč ho Jan Grossman nevzal začátkem 60. let do Divadla Na zábradlí, jak ve dnech srpnové okupace Československa vedla přímá telefonní linka z pražského Činoheráku do Svobodné Evropy v Mnichově, jak tuto scénu dobýval a při normalizaci byl z ní vybit. Hovoří o své emigraci i o tom, proč se bezprostředně po listopadu 1989 nadvakrát vracel domů.
Dodnes bolavá je podle něj kauza jeho hry Protentokrát zbohatneme, jejíž rozezkoušenou inscenaci v Kolowratu v roce 2006 vedení Národního divadla zrušilo. "Šedesátá léta jsme spolu intenzívně prožívali. A když jsme se rozvedli, bylo to ve smíru, takže jsme se i nadále stýkali včetně let po jeho návratu. Máme spolu dvě dcery, dnes už dospělé, a dvě vnučky," dodala Albertová.
Foto: ČTK