Ve věku 77 let zemřel v pondělí v Bratislavě český filozof a básník Egon Bondy, vlastním jménem Zbyněk Fišer.
Ač přesvědčený marxista, za minulého režimu v Československu se stal jedním z prvních disidentů. Ve své tvorbě předkládal originální názory na umění, společnost, politiku či ekologii a liboval si v paradoxech. Charismatický filozof, básník, bouřlivák a duchovní otec českého undergroundu Egon Bondy, jehož širší veřejnost může znát například z Hrabalovy knihy Něžný barbar, zůstal i po roce 1989 věrný své roli nepohodlného intelektuála.
Pražský rodák, vlastním jménem Zbyněk Fišer, zemřel v pondělí 9. dubna v Bratislavě, kam se uchýlil v roce 1993 na protest proti rozdělení Československa. Ze stejného důvodu také přijal slovenské občanství. V malém bytě v centru Bratislavy prožil posledních 14 let obklopen knihami, bez televize a telefonu. Obešel se i bez rádia a denního tisku, ale se světem neztrácel kontakt. Národní divadlo na letošní sezonu chystá inscenaci Bondyho dramatických textů v rámci projektu Bouda.
Ač ne zrovna technofil (neměl počítač ani psací stroj) napsal Bondy v 90. letech Cybercomics, v němž mimo jiné promísil prvky východní filozofie s materialistickou dialektikou. Příběh mladé hackerky Very, žijící bezstarostně uprostřed hnijící civilizace (než nechtěně prozře), ukazuje, kam lidstvo dojde, když jedinci nebudou používat rozum a nechají se semlít systémem.
Vzpoura proti establishmentu provázela Bondyho celý život. Již od roku 1947, kdy opustil gymnázium (maturoval až koncem 50. let), a na protest proti antisemitismu si zvolil židovský pseudonym. S režimem však i spolupracoval, a to jako agent Státní bezpečnosti.
Poprvé si s tajnou policií zadal v 60. letech, kdy podle svých slov nechtěl návrat kapitalismu. Na další etapu v 70. letech (tehdy byl mimo jiné nasazen na Petra Uhla) vzpomínal jako na "návštěvu z temnot", které podlehl ze strachu o manželku. Naposledy byl StB v kontaktu ještě ve druhé polovině 80. let.
Na přelomu 40. a 50. let však byla tato etapa Bondyho života daleko. Dobu zatýkání a poprav, kterou popsal ve vzpomínkách Prvních deset let (1981), vyvažovaly extravagantní kousky autora a dalších mladých adeptů básnictví a umění. Kromě vztahu s Honzou Krejcarovou (dcerou Mileny Jesenské) navázal tehdy přátelství s Ivem Vodseďálkem (roku 1950 spolu založili edici Půlnoc), Františkem Drtikolem či Bohumilem Hrabalem.
"Že je soustavným čtenářem filozofické literatury, mne k němu hned velmi připoutalo. A když vyšlo najevo, že naším společným přítelem je tehdy všemi vysmívaný Vladimír Boudník, ocitl jsem se u Hrabala v Libni jako doma," vysvětlil Bondy vznik spolku tří kumštýřů, který vydržel do jara 1955. V poezii vytvořili Bondy s Vodseďálkem takzvaný totální realismus.
Básně, v nichž Bondy glosoval život veřejný i soukromý, zaujaly v 70. letech také undergroundovou skupinu The Plastic People of the Universe, jíž poté básník-filozof několik let psal texty. Ačkoli se některá Bondyho poezie hemží vulgarismy, on sám je přímo opakem myšlenkové hrubosti či jednoduchosti.
Touha po vědění u tohoto absolventa filozofie a psychologie na Univerzitě Karlově nezná mezí. "Marxismus byl a je mi samozřejmostí, ale od 21 let na mne neustále působil buddhismus. A čím dál tím více jsem se zamilovával do čínského taoismu," říkal autor četných filozofických esejů, několikasvazkových dějin filozofie či monografie Buddha. Ke své levicové orientaci ("Nikdo o mně neví, že jsem marxist levý") dodával, že marxismus bývá nesprávně zaměňován s bolševickou totalitní ideologií, kterou on sám tolik nenáviděl, a proto si zvolil život na periferii.
Autor dvacítky próz (mimo jiné Invalidní sourozenci, Afghánistán či Severin) si často stěžoval, že promarnil spoustu času. "Mám jednu opravdovou bolest, zuby už mě nebolej, ty mám zaplaťpánbůh v kapse. Ale ta bolest je to, že jsem absolutně nevzdělaný člověk," tvrdil doktor filozofie Zbyněk Fišer. "Nic jsem v životě neudělal. Kromě lásky k Julii vykazuje celý můj život pasivní bilanci," vzpomínal ke konci života na svou lásku.
Foto: archiv
