Soudě podle množství udílených výročních cen, je na tom česká literatura skvěle. Podzimní nadílku, ve které se letos vavříny věnčily především zásluhy kmetů, uzavřelo oceňování mladých literátů do třiceti let.
Letos Cenu Jiřího Ortena převzali dva laureáti: Petra Hůlová a Jonáš Hájek. Ve dvacetileté historii ceny je to teprve podruhé, co se lesk ocenění a především padesátitisícová finanční odměna s ním spojená takto drolí. Zatímco Hájek byl vybrán za poetický debut Suť (Fra), próza Umělohmotný třípokoj (Torst) je už čtvrtou knihou Hůlové. Ve hře byl už loni její román Cirkus Les Mémoires, porota ale tehdy upřednostnila debut Marka Šindelky Strychnin a jiné básně.
Jonáš Hájek (1984) zatím publikoval převážně na internetu a časopisecky. Prvotina zahrnuje práce z let 2003-2006 a podle porotců je „v současném básnickém kontextu výjimečná soustředěnou básnickou prací a neokázalou sebeironií". Zaujala je formální bravura, s níž básník zkoumá všednost. „Neohromuje, neživí sama sebe, naráží vědomě na své hranice. Autor se soustřeďuje na matoucí spojení vjemů, obrazů a slov, ukazuje praskliny v hladkém povrchu - věcí i veršů," stojí ve verdiktu jury. Recenzenti v jeho básních nacházejí ozvuky Skácelovy poezie (i-literatura).
Jazykovou ekvilibristikou přesvědčila také zkušenější Hůlová (1976). Ve své poslední knize vylíčila svět, ve kterém sex a erotika vyplňují celý duševní obzor lidí. „Erotično jako by však už nemělo svůj prapůvodní, osvobozující a kreativní smysl - daleko spíš člověka zradilo a zajalo v pasti stereotypů. Smysl se vytratil, nahrazen rituálním opakováním, nápodobou a iluzivní hrou, v níž nikdo a nic nejsou opravdové a kde se nikdo ničeho více než opravdovosti nebojí. Tomuto světu totální, protože navíc nevědomé nesvobody se lze divit, nebo, snad lépe, smát - a právě toto druhé autorka prostřednictvím svého vynalézavého jazyka, plného novotvarů, činí," konstatuje porota.
Recenzi Jiřího Peňáse na Umělohotný třípokoj čtětě zde
Originální práci s jazykem a zejména s obecnou češtinou kritici na Hůlové nejvíce oceňují a současně i nejčastěji kritizují. Vesměs se však shodují, že nadějná autorka, ač od svého debutu v roce 2002 chrlí knihu ročně, nedokázala zdolat laťku nastavenou právě Pamětí mojí babičce. Autorka odmítá úvahy, co sama ze své dosavadní tvorby považuje za nejsilnější. "Pro mně jsou ty knihy vnitřně provázaný, jedna by nemohla existovat bez druhý," říká. Umělohmotný třípokoj ze sebe vyplivla na papír za týden, počas pobytu v Petrohradě. A jestli se nebojí rozmělnění nesporného talentu v nadprodukci? (Stačí vzpomenout na někdejšího laureáta Ortenovy ceny Michala Viewegha). "Trpím různými strachy. Ale zatím píšu, jak to přichází. Letos mi například žádná kniha nevyjde..."
Recenzi Ivana Klímy na Umělohotný třípokoj čtětě zde
V neuvěřitelné konkurenci padesáti (!) literárních ocenění udělovaných v České republice si Ortenova cena drží svou váhu. Dokáže vyhmátnout talenty, které na literární scéně nezapadnou: v minulosti ji získaly Vít Kremlička,Tereza Boučková, Petr Borkovec, Radek Malý nebo třeba Jaroslav Rudiš. Posledně jmenovaný se odpoledne 13. listopadu zhostil role průvodce ceremoniálem v Brožíkově sále pražské Staroměstské radnice. Odpoledne podbarvené tóny Mozarta všek přes jeho nespornou snahu připomínalo spíš unylý čaj o páté, než živý hapenning mladé literatury. Nemluvě o tom, že ocenění postrádá sílu katapultovat laureáty na vrchní příčky řebříčků prodejnosti.
Foto: Jan Zatorsky
