Recenze
Otevři oči a zemřeš: sebevražedné mámení Malermanovy prvotiny
02.07.2017 13:00 Původní zpráva
Představte si, že abyste vůbec mohli vyjít ze svého domu, museli byste k tomu dokázat jedinou věc. Vydržet se zavřenýma očima stůj co stůj, ať už se kolem vás odehrává bůhvíco. Nikdy totiž nemůžete vědět, co na vás ve vašem nejbližším okolí číhá. Ba ještě hůř, on to neví vůbec nikdo. Nikdo neví, proč se celý svět utápí v sebevraždách, a zároveň nikdo netuší, jak se takovému bezbřehému šílenství bránit. Nakladatelství Zelený kocúr připravilo hororový příběh s podtitulem Neotvírej oči, nebo zemřeš. A tentokrát od náruživého degustátora hororových příběhů Joshe Malermana.
Pokud býváte literárně a zejména jazykově tak trochu nároční, první strany textu se vám nemusejí zrovna zamlouvat; ba co víc - mohou se vám doslova příčit.
Hlavní hrdinka nervózně bubnuje palcem u nohy - jak asi? Zkuste si to chvíli. Děti "slyší na dvoře klečení", dozvíte se také, že usínají pod pletivem. K tomu všemu se hned na začátku objeví nepříliš dobře řemeslně zvládnuté monologické utápění matky ve vlastním srdcebolu; říkáte si, že některé věci nemáte v životě zapotřebí. Tady musel selhat autor, zhodnotíte, popřípadě redakce nebo překladatel...
Otočíte knihu na zadní stranu obálky a přečtete si několik prázdných frází, které mají sloužit jako knižní doporučení. Tak se na to podívejme: fantasybuch.de, AMG Magazin, Sonic Seducer, dále autor apokalyptických vizí Jamie Ford. Snad jediné, co by mohlo tento výčet zachránit, zdá se, by mohl být deník The New York Times - jenže ruku na srdce, leckdy zastáváte podezření, že v Česku snad jiné tituly, tedy ty bez označení "New York Times bestseller", ani nevycházejí.
Říká se, že dobrého autora dělá první strana knihy, ale také platí úsloví našich prarodičů, že by člověk měl zvládnout přinejmenším dvacet, popřípadě i padesát stránek textu, pak že teprve promluví skutečný příběh. Co si však počít s knihou, která jich má pouze na dvě stě padesát, protože doba již odrostla rozsahu Verneových románů?
Co odpustit autorovi?
I se žánrem budete mít zřejmě problém. Je to thriller? Horor? Severská detektivka? Vše dohromady a vlastně nic z toho?
"Malorie ví, že ze čtyř let může být snadno osm. A z osmi se může rychle stát dvanáct. A pak už budou z dětí dospělí lidé. Lidé, kteří nikdy neviděli nebe. Nikdy se nepodívali z okna. Co s nimi dvanáct let takového života může udělat?"
Stejně tak jako odkrýváte společně s vypravěčem spletitosti zdánlivě absurdního světa, který vytváří pozoruhodnou kulisu pro matku dvou malých, přitom však šátkem oslepených dětí, zůstává pro vás i žánrová oblast hádankou k rozluštění.
Avšak když se všemi těmito výše zmíněnými nesnázemi proderete, přeci jen leccos autorovi odpustíte - a není to jen přimhouřeným okem nad tím, že jde o jeho prvotinu.
Svět zdánlivé normálnosti
Pokud se zrovna nevyžíváte v předjímání příběhů a nepřečtete si anotaci knížky, budete docela dlouho rozpoznávat, před čím se hlavní hrdinka Malorie spolu s dětmi v opuštěném domě vlastně skrývají, proč své děti cvičí matka hůř než psy, stejně tak, kam se poděly ostatní postavy, o kterých je v textu řeč.
S jednou z nich, Shannon, sestrou Malorie, se setkáváme hned na začátku příběhu, ve chvíli, kdy hlavní hrdinka zkoumá těhotenský test. V tu dobu se všechno zdá celkem běžné a rutinní, snad až na neplánovaný přírůstek do rodiny a hrůzné zprávy v novinách:
"Na internetu se tomu říká: 'Problém.' Ať už je 'Problém' cokoli, všeobecná shoda panuje v tom, že začíná tím, když člověk něco spatří."
Sestry tomu nepřikládají zvláštní význam. Teprve až Shannon se začne více dívat na zprávy, zabývat se sebevražednými útoky. Zdá se, že lidé všude kolem nich odcházejí ze světa hromadně jako včelstva. Jako by je najednou přestal bavit život. Ale proč ho ukončují tak drastickými způsoby?
Vynořuje se spousta konspiračních teorií. Rodiče Malorie a Shannon už neberou telefony. Linky zůstávají hluché. Televizní zprávy už nemá kdo moderovat. Dochází jídlo. Malorie navíc zůstane osamocená - a bez Shannon. Pouze s dítětem pod srdcem. A nezbývá jí než hledat přeživší, se kterými by mohla přečkat ty hrůzné chvíle, dokud to, co se kolem nich odehrává, nezanikne a samo nezmizí. Ovšem když říkáme hledat přeživší, je tím míněno jedno úskalí: se zavázanýma očima.
Přitažlivost světa Joshe Malermana tkví v tom, že se zlo rozprostírá po světě stejně jako virus. Zezačátku vyvolává paniku, ale po nějaké době převládne ve společnosti letargie a otupělost - podobná té, se kterou se setkáváme i my ve výčtu soudobých přírodních katastrof nebo když slýcháváme varování před možnými následky tání ledovců a jiných ekologických hrozeb. To však nesnižuje důležitost této výstrahy. Navíc když druh tohoto "viru" nikdo nedokáže identifikovat - vždyť ti, kteří viděli ono zlo, jsou aktuálně mrtví.
Malerman navíc k sobě staví několik odlišných lidských typů, které uzavírá v jednom prostoru, s nutností vzájemně fungovat, pokud chtějí vůbec přežít. Ale stejně tak, jako se brzy vyjevuje hranice, kam obyvatelé domu ještě mohou, se brzy ozřejmuje tenký předěl v hranicích důvěry, který jsou si postavy schopné vzájemně nabídnout a kde jsou se schopny ještě vzájemně respektovat. V lecčem tak příběh připomíná hrůzy a příběhy skrývajících se z doby holocaustu, v lecčems zas psychologizaci, pudovou hierarchii a děs Goldingova příběhu - Pána much. Ovšem s přesahem toho, že toto zlo obepíná celý svět, a to bez výjimky. Kam tedy prchat? Zbývá nějaká naděje?
Od Malermanova příběhu neočekávejte kumštovní literaturu pro fajnšmekry, ale ani oddechový příběh pro všední večery. Ač se právě dotkneme klišé z obálky, příběh vás k sobě připoutá a propustí snad až po dočtení poslední řádky; i tak bude rezonovat dlouhé měsíce ve vaší mysli. Jinak to ani nejde - jste přeci V pasti.
Josh Malerman. V pasti. Zelený kocúr 2016. 262 stran.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.