Na břehu zamrzlé řeky seděla v mlze a v zimě schoulená plačící dívka. Sníh jí padal na chvějící se ramena lehce přikrytá vlněným šálem. Světlé vlasy, nedbale spletené do dlouhého copu, se jí neposedně vlnily kolem obličeje a ramen. Utřela si slzy. Už po několikáté. Mokré líce jí mrzly, ale ona jako by necítila zimu ani chlad. V tom srdceryvném pláči tloukla drobnými prsty do ledu, na kterém klečela, avšak vrstva byla příliš silná na to, aby se jí ho podařilo rozbít. Křičela nevyslyšené prosby, avšak apatické okolí si nevšímalo jejího nářku. Stromy tiše šuměly pod příkrovem sněhu, voda netekla a ptáci nezpívali. Uschlé listy se snášely kolem ní jako dopisy bez adresáta. „Sáro!“ vykřikl postarší muž. Dělal lesníka a bydlel nedaleko, zrovna se vracel z procházky. Rozběhl se k ní, ale na zamrzlý rybník se mu dvakrát nechtělo. Přemluvilo ho, až zoufalství s jakým se dívka bezvládně zhroutila. „Co tady děláš?! Okamžitě pojď na břeh!“ vykřikl, ale při pokusu ji chytit se mu vytrhla. Beze slova odhrnula sníh, který napadal na čerstvý led. Pod ním se zřetelně rýsovala dětská tvář. Promrzlé a nafouklé tělo k nim upíralo vytřeštěné oči a výraz ztuhlý v posmrtné masce je marně prosil o pomoc. Bylo to jako ve starém černobílém filmu. Z nebe se sypal sníh a on neustále doufal, že když se dost rychle stačí přesunout na mimo záběr pohledu, uvidí komparzisty, jak sypou umělou vatu na dvojici ústředních postav romantického příběhu, nebo alespoň na kapotu jeho ošuntěného auta, aby mu nedělalo před lidmi ostudu. Připadal si jako v pohádce, když projížděl poklidnou, zasněženou krajinou. Náladu mu však nic zvednout nemohlo, protože věděl, že jede k dost nemilému případu. Vyšetřoval sériové vraždy malých chlapců, které se v okolí s určitou pravidelností opakovaly. Asi jako jediný věřil, že má ten případ řešení, na rozdíl od kolegů. Navzdory varování v rádiu o tom, že jsou nesjízdné silnice, se vydal po jedné z hlavních stezek, které naštěstí byly protaženy traktory. Do Zábřehu to nebylo daleko. Přijížděl cestou od města, takže se nemusel trmácet ty vraždně pomalu ubíhající kilometry divokým lesem, protože v tom případě by ho také mohli najít až příští rok na jaře. Topení služebního vozu značně pokulhávalo, takže byl vděčný, když se před ním vynořila střecha srubu jako tečka na pozadí bílých plání zapadaných polí, která ohraničovala cíl jeho cesty. Rybniční oblast se před ním otevírala jako na dlani. Zajel na konec cesty, odkud už pokračovaly jen hluboké závěje, a krkolomně zaparkoval. Nebýt zřetelně vyšlapané stezky vedoucí kolem hrází, myslel by si, že je v okolí dokonale mrtvo. S povzdychem si zapálil cigaretu a s výrazem, že mu nic na světě nečinní větší nechutenství, než brodit po kolena ve sněhu, se vydal ke srubu. Dav zvědavých pozorovatelů se neklidně zavlnil, když ho zpozoroval. Nacvičeným profesionálním pohledem každého přejížděl. Lidé jeden po druhém klopili hlavy a ustupovali mu. Podvědomě se načepýřil jako kohout na kurníku. Mrtvola ležela zabalená ve vaku. Policisti z Dubí o něčem živě diskutovali stranou od ostatních. Muži se sekyrami stáli kolem průrvy vysekané v ledu. Nikdo nic neříkal. „Běžte všichni domů!“ zavelel Marek. Dav se pomalu začal posouvat směrem k polím. Policista nechtěl čekat, až odejdou i poslední čumilové. Zima byla příliš vlezlá na zbytečné postávání venku. Dřepl si k příčině svého příjezdu. Když se nikdo k ničemu neměl, rozepnul zip a chvíli zíral do promodralé tváře malého chlapce. Znechuceně tipl cigaretu do sněhu. Nevrlým pohledem se ohlížel po zbytcích spolupracovníků. Rybáři do sebe šťouchali jako kluci při fotbale, ale on se nechtěl rozčilovat tím, že záměrně neslyšeli, když jim zavelel k odchodu. Pak mu pohled sklouzl jinam. Něco viditelně zaujalo jeho pocuchané nervy. Ta hubená postava připomínající přízrak. Bledá jako bludička s vlasy v barvě slámy. Sára. Říkalo se o ní, že byla šílená. Nikdo se to nikdy nepokoušel vyvrátit, zvláště ne ona. „Vy jste ho našla?“ zeptal se jí. Trhla sebou, jako by se probrala ze spánku. Přitáhla si šálu k tělu a přikývla. Připadala mu těsně před nervovým zhroucením. Roztřesená jako kuřačka s nikotinovým absťákem zkřížená s anorektickou modelkou, kterou už odvrhl módní průmysl. Byla příliš ušlápnutá na to, aby ze sebe vysoukala smysluplnou větu delší než jedno slovo. „Šel jsem kolem a viděl jsem ji, jak brečí na jezeře,“ řekl lesník. „Takže vy jste byl také u toho?“ „Vracel jsem se domů. Plakala, tak jsem na ni zakřičel a ona mi ukázala toho chlapce. Nemohli jsme ten led prosekat. Je zima, muselo to rychle zamrznout i s tím klukem.“ „Budete s semnou muset na stanici,“ řekl nesmlouvavě Marek. „Oba dva. Pokud tady nebyl ještě někdo další.“ „Ale, pane, já musím domů. Už tak tady tvrdnu dost dlouho a žena bude zase dělat drahoty, však víte. Můžu přijít někdy jindy? Manželka vám upeče buchtu jako tehdy, co říkáte?“ Marek si povzdychl. Nenáviděl lidové smlouvání. Těžko těm balíkům vysvětloval, že to potřebuje hned. Pak rezignovaně pokrčil rameny. „Dobře, ale je to naposled. A ty, krásko, půjdeš s semnou.“ Čekal, až si přijedou pro tělo. Dívka seděla na vyvráceném kmeni stromu, jako by necítila zimu nebo alespoň neměla úctu ke svému močovému ústrojí, s totálním nezájmem vepsaným ve tváři. Raději se věnoval oběti. Všiml si, že chlapec měl svázané ruce. Modřiny na krku odpovídaly nešetrnému zacházení. Nejspíš ho někdo škrtil jako kotě. Domníval se, že je to jeden chlapec z Dubí, ale jistý si nebyl. Přistěhoval se před nedávnem, proto zdejší lidi neznal ještě po jménech. „Vypadá to, že ho někdo zbil, ale příčina smrti bude utopení,“ řekl jeden z cizích policistů. „Už jste si na to vsadil?“ zažertoval, ale muž se jen zasmál. Opět si připomněl, že tihle myslí každý vtip naprosto vážně. „Jasně, plácli jsme si na láhev domácí pálenky. To víte, není první utopený.“ „Jak to, že jste tady taky?“ „No, je to váš rajon, ale lidem to těžko vysvětlíte. Takže první volali nás. A my pak vás.“ „Víte, kdo to je?“ zeptal se s očima převrácenýma v sloup. „Jo. Je z Dubí. Matka dojede na identifikaci.“ „Pohřešoval ho někdo?“ „Ne, vůbec. Prý ráno odešel do školy jako každý den.“ Marek se koukl na hodinky. Bylo půl jedné. Nějak přibližně v tuhle dobu se teprve mělo končit vyučování. „Řekněte někomu, ať mi pošle zprávu z pitvy. Jedu na stanici sepsat protokol s tou holkou,“ kývl k Sáře, která promodrávala zimou jako šmoula. Popadl ji za loket a neoblomně ji táhl k autu. Ošila se, jako by jí byl jeho dotek nepříjemný, tak ji chytil za šál. Nevzpírala se dál a neslyšel ani slůvko stížností. Když ji posadil na rozviklanou židli na stanici, sotva zvedla hlavu. Marek si povzdychl. Nenáviděl celý ten balíkov. Spisy byly ve složkách sotva setříděné podle písmen abecedy. Jeho notebook vypadal vedle psacího stroje, který se donedávna aktivně používal, jako návštěvník z jiného vesmíru. Postavil vodu na kafe a shodil ze sebe mokrou bundu. Natáhl k zadržené dlaň s žádostí o občanský průkaz. Škubla sebou a roztěkaně si ho začala prohlížet. Nejdřív si utřela ruku od hlíny o stehno, pak zašátrala v kapse. Neochotně mu doklad vydala. Vytáhl si čistý arch papíru, nacpal ho do stroje a s nechutí začal vyplňovat prázdné kolonky. „Co se tam stalo?“ začal s povzdychem. „Jezerní lidé si ho vzali,“ zašeptala tak tiše, že ji zprvu málem přeslechl. „Prosím?“ zeptal se skepticky. „Vzali si ho jezerní lidé. Pozřeli duši toho chlapce a utopili ho. Viděla jsem to.“ „Dámo, pokud vím, tak žádní jezerní lidé nejsou. Takže co jste dělala tam na ledě?“ „Šla jsem kolem hrází. Slyšela jsem ho křičet. Led se prolomil a pak jen voda… šeptali na něho.“ Marek si povzdychl. První věc, kterou mu řekli, když před několika dny nastoupil do služby, bylo, že ta holka je úplně šílená. Netušil jestli má dál páčit informace o jezerních lidech nebo podobných nesmyslech, ale zrovna nadšený z toho nebyl. Rozhodl se zavolat svému nadřízenému, který měl dovolenou. Byl to chlap v letech těsně před penzí a práci bral jako zábavu. S případy si hlavu nedělal, spíš rád vymýšlel konspirační teorie, které měly k pravdě daleko asi jako výplata ke spokojenosti. Jeho mínění o něm se pohybovalo někde mezi velkým fanouškem fantasmagorií a smýšleným televizním policistou z amerických kriminálek. Obojí se rapidně vzdalovalo od reality a skutečného světa, ve kterém žili. Vyslechl si pár konverzačních klenotů, ohodnotil počasí a pak dostal poučení, že si má nechat podepsat prohlášení, načež ji následně poslat domů. Představil si svou skvělou kariéru na místech, kde se všechny problémy řešily pokrčením ramen. Na náladě mu to rozhodně nepřidalo. Protřel si spánky jako by bojoval s migrénou, ale pak se rozhodl hrát tu hru. „Co mi řeknete o jezerních lidech?“ zeptal se. „Bydlí v jezerech a rybnících. Číhají na lidi. Stahují je pod hladinu, kde jim vyrvou z těla duši a pak je nechají utopit.“ „Vodníci?“ zkusil. „Ne. Nejsou to vodníci. Vypadají jako lidé.“ „Jak to víte? Viděla jste je někdy?“ „Jsem jedna z nich,“ řekla pevně. Musel se několikrát nadechnout, aby se tomu nesmál, ale pak ho zamrazilo, když jí pohlédl do očí. Měla výraz maniaka. S očima plnýma strachu, hrůzy a nevypočitatelnosti. Přeběhl mu z toho mráz po zádech. „Odkdy jste se rozhodla odstěhovat?“ „Smějete se mi?“ zeptala se zlověstně, ale on záporně zakroutil hlavou. „Kdysi když byla příliš velká zima a led se téměř nedal prolomit, hladověli. Ryby umíraly bez vzduchu a oni také. Tak se rozhodli, že obětují někoho ze svých. Mě. Vyhostili mě z jezera. Vyměnili mě za lidské dítě. Když rybáři prosekávali díry, vzali si ho a dali ji místo toho mě. Oni musí jíst! Když se nají, půjdou spát a vydrží to rok, než se zase musí nakrmit.“ Marek se nesmál, ba naopak už neměl ani pomyšlení na něco podobného. Zdali někdo věděl, že je ta dívka vážně nemocná? Každopádně zašel moc daleko. Hra se zvrtla a on už v ní nechtěl pokračovat. Podíval se na spis. Vytáhl ho z psacího stroje, aby ho mohla podepsat. „Trefíte domů?“ zeptal se. „Svezu se s někým, kdo pojede mým směrem.“ „Neměla byste jezdit s cizími. Můžu vás odvézt.“ „Není třeba,“ řekla rázně. Díval se za ní, dokud nezavřela dveře. Vánice venku ji hned pohltila. Osaměl, ale připadal si opravdu nepříjemně. Neodbytně se hlásil o slovo pocit vnitřního, nepochopitelného strachu. K čertu s tím! Pomyslel si a pustil rádio, aby se alespoň trochu odreagoval. Nepřipadal si tak sám. Pak si všiml, že mu občanka zůstala ležet na stole. Rozhodl se, že jí ji zajede vrátit. Dnes už se mu však nikam jezdit nechtělo. Sedl si za stůl, aby si mohl prohlédnout doklad. Fotka byla dost zkreslená, k identifikaci by ji rozhodně nepoužil. Pak mu pohled sjel k datu narození a čelo mu zkřivily vrásky. Podle toho údaje jí bylo něco málo přes patnáct. Pokusil se nepoulit oči, ale uvažovat. Tipoval by jí minimálně osmnáct, ale spíš víc. Kdyby se neocitl v zastaralém zapadákově, kde se na psychiatra nevěřilo a pokud byl někdo blázen-dobře mu tak, jen o důvod víc, proč se mu vyhýbat, mohl s tím něco dělat. Vytáhl složky s posledními případy o utopených dětech. Věnoval se jejich hledání celý týden, což nebylo v tom zmatku nic neobvyklého. Zkusil pátrat podle příjmení, zdali nemá u nich složku, ale nic nenašel. Otevřel tedy hlášení o úmrtích. Vypadalo to, že se případy opakovaly. Čtyři kluci, jedna dívka. Dívčin případ byl nedořešený, ale pravděpodobně šlo o nehodu. Prolomil se pod ní led. U chlapců nebylo vyvráceno cizí zavinění. Měli svázané ruce. Uvědomil si, že ten dnes také. Kdo mohl chtít udělat dítěti něco tak strašného? Kdo je topil pod ledem? Ta dívka? Proč měli svázané ruce, ale ne nohy? Aby mohli dojít k jezeru po svých a utopili se? Prohlížel si spis, aby zjistil, že u každého nálezu byla i ona. Nač by ubližovala chlapcům? Jak je mohla dotáhnout na led? Sotva by přeprala dítě, natož chlapce. Rozhodl se do toho dostat pod povrch. Když do dveří vstoupil jeho služebně starší kolega, ovanul ho studený poryv větru.
