Soutěžní povídka
Poslední cesta
08.01.2011 00:48
Sedím na lavičce u malého parku a mám chvíli čas. Je začátek podzimu, ale doznívající babí léto ještě dovoluje sedět přes den venku v košili s krátkými rukávy. Tedy pokud svítí slunce, ta velká žlutá svině, jak říkával jeden můj známý, než mu v Egyptě při potápění příliš chladná voda způsobila zástavu srdce. Možná, že by mu v té chvíli ta velká žlutá svině byla dobrá. Ale tak hluboko pod hladinou už sluneční paprsky jaksi nelze vyžadovat… Můj známý tak zemřel poměrně mladý, což bývá vždycky smutné. No, alespoň měl veselý pohřeb. Když na rozptylové loučce silný poryv větru vmetl jeho popel pozůstalým do tváří, všichni se chtě nechtě rozkašlali a slzet museli začít i ti, kterým jeho předčasné úmrtí nijak nevadilo. Tedy myslím především na milostivou paní a ostatní dědice. Ti chudáci vykašlávali zbytky nebožtíka ještě při smuteční hostině. Naštěstí se podával vepřový steak s americkými brambory opékanými na horkých uhlících, takže se poslední kousky popela z nebožtíka mezi brambory snadno ztratily. Ale zpátky na lavičku. Slunce příjemně hřeje, ptáci ve větvích stromů dovádivě cvrlikají a já si užívám toho, že dnes nikam nespěchám. Čekám na autobus a nevím, kdy (a zda vůbec) přijede. Labužnicky vychutnávám tu volnost, klid a svobodu. Vždyť už jsem se v životě něco napospíchal, a každá takováto chvilka je balzámem pro mou duši. A teď budu mít toho balzámu, co si jen budu přát. Můj duch je volný a může se zaobírat myšlenkami nebo vzpomínkami na cokoliv. Jako když jsem před lety v domově důchodců sloužil civilní službu. Byla to alternativa k základní vojenské službě, která byla později zrušena. Jak pravil statný důstojník na vojenské správě, taková služba se hodí jenom pro zbabělce, křesťany, notorické lemply a podobnou svoloč. Díval se přitom na mě pohrdavě s převahou starého válečníka. Když jsem mu oponoval, že se mi nelíbí, abych jako vojenská záloha musel kdykoliv si generální štáb vzpomene vraždit své bližní (tedy státem určeného nepřítele), rozpálil se nadporučík doběla. „S takovými hovady tuhle zemi nikdy nemůžeme ubránit“, hulákal na mě, jako bych právě vyzradil nepříteli rozmístění civilních krytů v obcích do padesáti obyvatel. „To při nás musí stát všichni svatí, jestli nás napadne nepřítel, protože ta vaše …aná generace je plná takových kriplů, jako seš ty!“, třeštil na mě zuřivě oči a jeho býčí šíje rudla, radost pohledět. Slušně jsem ho upozornil, že jsme spolu rozborku a sborku necvičili, aby mi mohl tykat a bezelstně se ho otázal, zda očekává nepřítele od Arden, nebo od Stalingradu. Protože ta dobrá duše sotva popadala dech, využil jsem toho a položil doplňující otázku. Zeptal jsem se ho, jestli jeho bratr náhodou nesloužil jako vojenský kaplan v Afghánistánu, protože jsem jednoho jemu podobného vojenského duchovního viděl v televizi. Měl moc hezkou řeč na téma „Relativita desatera při práci manažera nákupu vyšší vojenské techniky“. Využil jsem jeho nechápavého pohledu a doplnil několik vět na téma „Úspěchy LSD terapie při opětovném zapojení starších důstojníků do civilního života“. Vysloužilému bardovi to začínalo zapalovat a já si vzpomněl na starou dobrou moudrost svého chlapeckého života. Zněla asi takto: „Kdo uteče, vyhraje“ a používali jsme ji při házení kamenů na býka u nás na pastvině. Pravidelně jsme se jí řídili nejpozději po třetím zásahu vola. Moje poslední věta byl evidentně zásah číslo čtyři. Nečekal jsem, až obránce vlasti rozpohybuje svoje stále ještě respekt budící tlapy a v rychlém tempu jsem zavelel strategický ústup. Protože jsem měl oficiální dopis o vyřazení z armádní evidence už dva dny v kapse, dovolil jsem si ještě v běhu poznamenat, že vzhledem k neustálému snižování rozpočtu ministerstva obrany se bude drasticky snižovat výše renty u aktivních vojáků s IQ pod pětasedmdesát. S výkřikem „Kupředu, zpátky ni krok!“ jsem pak vítězně vyběhl z budovy místní vojenské zprávy. Tím moje přátelství s těmi milými lidmi v zeleném skončilo. Armáda, ani já jsme škodu neutrpěli… A věru že se mi dostalo odměny za to dobré rozhodnutí, vymanit se jednou provždy z organizace, která jediná má zákonem stanovené poslání vraždit jiné lidi, samozřejmě šetrně zabalené do vzletných a vlasteneckých slov. Namísto šaškování v přijímači jsem nastoupil civilní službu v domově důchodců. Dnes už naštěstí přihlouplé a uslintané důchodce nahradili distingovaní senioři a tak se i název podobných zařízení změnil na esteticky přijatelnější „Domov seniorů“. Já ale ještě dělal v domově důchodců. A bylo to pro mne velké požehnání. Co může být pro suchozemce lepšího, než poznat moře? Co může být pro uvadajícího starce lepší, než společnost mladých lidí? A co může být pro sebevědomého mladíka prospěšnější, než lekce pomíjivosti lidského života ve starobinci? Období to bylo výživné a nezapomenutelné. Mnohému jsem se naučil a našel si tam dokonce mezi důchodci přátele, což bylo čistě teoreticky, vzhledem k padesáti a více letům věkového rozdílu mezi námi, skoro nemožné. Jedním z nezapomenutelných lidí, které jsem poznal, byl pan Písař. Byl to důchodce jako ze žurnálu. Chodil prakticky výhradně v modré teplákové soupravě s lampasy, které jeho vysokou postavu opticky ještě prodlužovaly. Měl už trochu kostnatý obličej a jeho vlasy patřily minulosti. Protože se za svou holou hlavu zřejmě styděl, nosil bekovku neurčitě zelené barvy, zhotovenou z látky, určené zřejmě pro výrobu méně kvalitních koberců. Ze stejného materiálu byly i jeho brčálově zelené bačkory. Pan Písař byl pozoruhodný člověk. Nohy už mu nesloužily jako dřív a pohyboval se za pomoci rychlých krůčků, jako by se mu chodidla lepila k podlaze. Co krůček, to pět centimetrů. Aby vůbec někam došel, vyvíjel záviděníhodnou frekvenci, nohy mu pracovaly sprinterským tempem, zatímco tělo se pohybovalo rychlostí závodního hlemýždě. Nosil výhradně staré prošoupané bačkory na přezku, do kterých lehce vklouzl bez nutnosti zavazování tkaniček. Pan Písař nebyl příliš hloubavý člověk a vypadalo to, že řeší jen starosti všedního dne. Pravidelně za ním do Domova docházela dcera, která mu zřejmě poskytovala dostatek materiálu k přemýšlení. Byl by to byl býval celkem šedivý člověk, ale měl jednu fantastickou vlastnost. Rád se smál. Velký Duch si asi libuje v pitoreskních postavách, takže panu Písařovi odebral i něco z hlasivek. Díky tomu, když se děda rozesmál, vyhrnulo se z jeho hrdla sípění úžasné kvality, zatímco jeho oči se šťastně rozzářily a on se celý rozsvítil. Bylo mu jedno, jestli se směje někomu jinému nebo sám sobě. Nikdy se neposmíval a jeho smích nebyl zlý ani zákeřný, jako u některých jiných obyvatel Domova. Smál se viditelně rád a nenechal si ujít jedinou příležitost, jak se pobavit. Jeho konstantní sípění, které vypadalo jako zdařilá parodie na smích, mě vždycky strhlo a já se rozchechtal i nad věcmi, které mi jinak vtipné nepřipadaly. Schválně jsem mu nahrával, často jen takové přihlouplé poznámky s nadějí, že ho rozesmějí. Většinou se chytil, sám něco dodal a následovala salva bezezvučného sípění. S panem Písařem jsem se zkrátka nenudil, buď mě rozesmála jeho řeč, nebo spolehlivě jeho smích. A s každým dalším pitoreskním výbuchem smíchu moje náklonnost k němu vzrůstala. Měl jsem rád jeho protáhlý obličej, když se rozzářil a jeho oči, které pod holým temenem znenadání zasvítily radostným veselím. Chodíval jsem za ním často ve volných chvílích, jen tak ho pozdravit, poptat se jak se má, a taky se zasmát, když mi bylo neveselo. Tak se stal, aniž bych si toho zpočátku všiml, mým velkým malým přítelem. Jak jsem začal poznávat jednotlivé obyvatele Domova, učil jsem se rozpoznat i jejich příbuzné, kteří za nimi chodívali většinou zřídka, ale někdy i častěji na návštěvy. Byl už pozdní podzim, když jsem poznal i dceru pana Písaře. Byla to žena ještě ne padesátiletá, která viditelně velmi dbala o svůj zevnějšek. Chodila dobře oblečená, pečlivě nalíčená a se svým tatínkem mluvila vždy velice hezky a ohleduplně. Měla ho asi moc ráda a chodívala za ním, pokud jsem si stačil všimnout, celkem pravidelně. Pan Písař mi pak vždycky pyšně sděloval: „To byla dcera, víte?“. Bylo vidět, že si užívá skutečnosti, že dcera ho navštěvuje někdy i dvakrát týdně (vždy na zhruba dvacet minut), a že tak o něj jeho děti, na rozdíl od řady jiných obyvatel Domova, jeví velký zájem. „Oni teď s manželem chtějí jet po Novém roce do Francie, víte?“, svěřoval se mi důvěrným tónem. „A chystáte se jet s nimi, nebo pojedete sám v létě?“, zkusil jsem své štěstí. Pan Písař mě nezklamal. „To bych si musel koupit nový tepláky“, nezaváhal a následoval gejzír nádherného bezhlasého sípotu, doprovázeným mým upřímným výbuchem smíchu. Poklepal jsem ho po rameni a potěšen tím fantastickým sluchovým zážitkem jsem odkvačil připravit nádobí pro odpolední svačinu. O pár dní později, když jsem na chodbě zaslechl medový hlas dcery pana Písaře, loučícího se dojatě s tatínkem, se mi ten dobrý muž svěřil o něco důvěrněji. „To byla moje dcera, víte?“ oznamoval mi (již poněkolikáté) potěšeně, „oni teď se teď chystají s manželem do Francie. Nejdřív si prohlídnou Paříž a pak pojedou na lyže.“ Pokýval jsem chápavě hlavou a obdivně mlaskl: „Paříž je nádherná a lyžování ve Francii je prý úžasné. Ale je to taky dost drahé.“ „Právě“, zachmuřil se starý pán a odmlčel se. Pak se rozhlédl, jestli ho někdo neslyší a tlumeným hlasem mi prozradil: „Já jim na to přidám nějaký peníze. Mě už stejně na nic nejsou, já tady všechno mám a nic nepotřebuju. Jestli se mi trochu spraví nohy, tak si mě dcera vezme do Rokytníku. Oni tam mají barák, víte?“ Pak vytáhl ze šuplíku nočního stolku obálku a přepočítal bankovky, které v ní měl pečlivě složené. Mrkl jsem po něm, co tam tak důležitě kutí a nechtě tak zahlédl jeho poklad. V obálce mohlo být tak deset tisíc. Nezvyklá suma, hotovost se tady obyvatelům nenechávala. Měli ji obvykle uloženou v bezpečném trezoru u sociální pracovnice. Pan Písař se asi chystá dceru brzy obdarovat, pomyslel jsem si. Celé jsem to ale pod tíhou všedních starostí brzy pustil z hlavy.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.