Kdo byl Jaroslav Foglar? Jaké je jeho místo v české literatuře? Na zdánlivě jednoduché otázky se odpovídá poměrně obtížně. Rok stého výročí spisovatelova narození je vhodnou příležitostí k bilančním pohledům.
Podnětnou monografii Záhady a tajemství Jaroslava Foglara (Knižní klub) předložil Miloš Zapletal (nar. 1930), beletrista, překladatel, foglarovský editor, autor Velké encyklopedie her 1–4 (1985–1988) a rovněž skautský vůdce. Podle vlastních slov se s Foglarem poprvé setkal už roku 1945: vzniklo přátelství, jež vydrželo „dalších čtyřiapadesát let, až do jeho smrti“. Potvrzuje to sám Foglar v Zimním hromadném dopise (1995): „Výňatky z kronik (...) sestavuje můj dobrý přítel Miloš Zapletal.“ Jeho málem třísetstránková pocta Foglarovi dokazuje, že přátelství tady trvá až za hrob („...knížkou bych rád splatil dluh, který vůči Jaroslavu Foglarovi pociťuji. Jsem mu velice vděčný za to, že mne uvedl na skautskou stezku. Šel jsem pak po ní celý život...“). Je to náležitá kvalifikace pro psaní „objektivní“ monografie? A co když „objektivně“ o Foglarovi ani psát nelze?
Spisovatel, vůdce, člověk
Text s řadou černobílých fotografií je rozdělen do tří částí: Jaroslav Foglar-spisovatel, Skautský vůdce Jestřáb a Jaroslav Foglar-člověk. Věříme pisateli, že kromě Foglarova díla knižního a časopiseckého „prostudoval i velké množství archivního materiálu uloženého v Památníku národního písemnictví“. A chápeme skromná slova o tom, že jeho vědomosti jsou i tak „kusé, neúplné a najít pravdu není vždy snadné“.
Všechny tři Foglarovy životní role (tedy spisovatelskou, vychovatelskou a lidskou, respektive občanskou) líčí Zapletal s obdivem k jejich silnějším stránkám a s porozuměním pro jejich stránky slabší. V portrétu literáta jako by chtěl Foglarovo psaní rehabilitovat, polemizuje s dávnými i dnešními „Jestřábovými“ oponenty, některé jejich námitky přijímá, většinu vyvrací (nebo alespoň odmítá). Není to počínání zbytečné? Vždyť Foglar je stále čten i ctěn (než se jeho dílo propadne do zapomnění, uteče ještě hodně vody), ač nad ním různí kritici ohrnují nos. Nikoli Jan Lopatka, Zapletalem kupodivu necitovaný: v samizdatové studii Sláva a úskalí amatérismu (Kritický sborník č. 3/1982, roku 1991 v knížce Předpoklady tvorby) vtipně odrazil některé námitky vůči Foglarovým příběhům: „Pokud jde o výtky ,odvádění od reálného světa‘ ‚únikovost‘ apod. – Je zarážející, pokládá-li se důraz na čest, dané slovo, osobní odvahu, zodpovědnost za nějaký zvláštní únik z reálného světa.“
Poučeně je vykreslena Foglarova činnost vychovatelská. Zapletal, ač sám Foglarovou „Dvojkou“ neprošel, dobře ví, o čem mluví. Je jisté, že Foglar jako vůdce chlapeckého oddílu (ať skautského, ať turistického, když to nešlo „pod junáckou vlajkou“) byl jedinečný, sotva napodobitelný. Jiný vůdce, třeba vzdělanější, třeba vynalézavější, vůbec nemusí Foglarovy autority dosáhnout, i když bude „Rikitanovy“ zásady uplatňovat co nejdůsledněji. Pro Foglara byl chlapecký oddíl vším: nahrazoval mu rodinu, společenský život, byl mu láskou, drogou a zajisté i břemenem, bez něhož by však dávno uchřadl. Spekulace o Foglarově (latentní?) homosexualitě Zapletal mete ze stolu: prý by se neutajila. Ať už se to někomu líbí nebo nelíbí, Foglar, některými rysy své osobnosti šťastně setrvávající v pubertě až do hlubokého senia, se mezi (pre)pubertálními chlapci cítil nejšťastnější a snad i nejbezpečnější. A co má být? Odmítneme-li Foglarovu slabost pro chlapecký kolektiv, musíme potom odmítnout i všechny zanícené učitele, všechny sportem posedlé trenéry, kteří také čelí doléhajícímu stáří uprostřed kroužku mladých těl (a duší!).
Foglarovou celoživotní nedospělostí (podepsalo se na ní i trvalé soužití s matkou; společná domácnost představovala pro starého mládence jediný čestný způsob, jak se zachovat vůči dávno ovdovělé rodičce – ta po překročení stovky zažila svého syna dokonce na prahu osmého decennia) vysvětluje Zapletal i „Jestřábovu“ politickou naivitu. Uvádí několik příkladů, třeba zápis z deníku: „3. 12. 1952 Dnes byl popravený (sic!) Slánský... V posteli trochu čtu a zase hluboko přes půlnoc nemohu usnout, myslím pořád na Nálepkovou akci pro oddíl.“ Jenže Foglar politický prosťáček nebyl. Když se v prosinci 1989 ptala Mladá fronta českých spisovatelů, komu by dali svůj hlas při volbě prezidenta, „Jestřáb“ jako jediný z asi dvaceti telefonicky dotázaných formuloval lapidární odpověď ihned do sluchátka: „Samozřejmě panu Václavu Havlovi. Je to nejschopnější a nejnadanější člověk pro dnešní dobu.“
V kleštích StB
Zapletal se nevyhýbá ani nejchoulostivější kapitolce z Foglarova života, totiž jeho angažmá jako tajného agenta StB s krycím jménem Šípek (žertovná estébácká narážka na Rychlé šípy?). Do kleští tajné policie se „Jestřáb“ dostal v létě 1954 (první výslech v Bartolomějské), na podzim 1955 podepsal „vázací akt“. Podal několik písemných hlášení, snažil se nikomu neublížit. V březnu 1956 napsal „řídícímu důstojníkovi“ zoufalý dopis, jímž se z další spolupráce vyzul: „Za těchto okolností je to pro mne vše neúnosné, nestačím na to časově ani nervově.“ „A stal se div,“ uzavírá Zapletal, „17. dubna (...) estébáci Foglarův spis uzavírají a odkládají. (...) Jaroslav Foglar patří k těm nemnoha lidem, kteří uvízli před lety v estébáckých osidlech, podepsali spolupráci a veřejně to přiznali ještě předtím, než vyšly tiskem Cibulkovy seznamy. Píše o tom ve svých vzpomínkách Život v poklusu. Máme právo ho za to odsoudit, prohlásit ho za zbabělce, člověka bezcharakterního?“
Zatím lze říci, že Foglar svým literárním dílem přežil dvacáté století. Byl i nebyl velkým spisovatelem. Nobelovu cenu by mu ve Stockholmu stěží dali, tou ostatně nepoctili ani svou Astrid Lindgrenovou. Je nepopíratelné, že v žánru chlapeckého dobrodružného románu byl Foglar mistrem, stal se klasikem už v první polovině života. Pokud jsme jeho prózám propadli v dětství, nevysmívejme se jim v dospělosti. Také v tomto případě přece platí známé Seifertovy verše, možné motto Zapletalovy monografie: „To, co jsme milovali,/
milovat budem dál.“
Autor: Jaromír Slomek
Foto:archiv TÝDNE
***
Rychlé šipky
K Jaroslavu Foglarovi (1907–1999) se v médiích vyjadřují většinou mužští autoři. Jak se ke spisovatelovu dílu staví něžné pohlaví?
Zdena Hadrbolcová, herečka: Jako holčička jsem odebírala Junáka – svět klučičích her a ctností byl pro mne velice vzrušující. Foglara jsem nečetla, ale ty legendy, Červenáčka a spol., znám. Autorovi bývá vyčítáno, že stvořil výhradně mužský svět. Přitom spolehlivost, čestnost, schopnost držet slovo nebo něco vydržet jsou mužské vlastnosti, které imponují ženám. Ne frajeřiny, které muži na ženy zkouší. A mně je svět skautu, Junáku i Rychlých šípů sympatický právě tím, že se tu mužské ctnosti pěstují už v dětství. Nevím, kde je vezmou dnešní kluci.
Olga Sommerová, dokumentaristka: Foglaromanie mě v dětství zasáhla z několika důvodů. Jeden z mých bratrů byl členem oddílu, který Jaroslav Foglar vedl pod hlavičkou klubu turistů. Měli jsme doma foglarovky, které pocházely z poválečného období, a na půdě jsme našli svazek komiksů o Rychlých šípech. Asi proto, že jsem v dětství chtěla být kluk, identifikovala jsem se se světem čestných chlapců vedených Mirkem Dušínem, do něhož jsem byla pochopitelně zamilovaná. Své kamarádky jsem měla k tomu, abychom plnily bobříky, vzpomínám na bobříky hladu, odvahy a mlčení. Prožívala jsem tragický osud Jana Tleskače, přála jsem si, aby skutečně existovala Stínadla a ráda bych se dostala do tajuplné komunity Vontů, kteří se prokazovali legitimací listu Gingo biloba. Jsem přesvědčená, že Foglarův svět mě ovlivnil, přestože jsem byla holka. Právě proto, že jsem chtěla být kluk, absence dívek ve Foglarově výkladu světa mi vůbec nevadila.
Eva Hauserová, spisovatelka: V letech 1968 a 1969, kdy začala díla Jaroslava Foglara znovu nakrátko vycházet, mi bylo kolem čtrnácti patnácti let. Nadšeně jsem je hltala, ale současně jsem nad nimi už měla určitý nadhled. Věděla jsem, že jsou svým způsobem naivní, a okouzloval mě jejich specifický prvorepublikový půvab, obzvlášť u komiksů o Rychlých šípech. V mládí jsem byla zvyklá se při četbě identifikovat s mužskými nebo chlapeckými hrdiny, a tak mi v té době nijak nevadila téměř úplná absence žen a dívek – ty u Foglara vystupují v podstatě jen jako starostlivé maminky nebo děvčata, která Rychlým šípům vyšijí vlajku. Později jsem si uvědomila, že genderová nevyváženost ve Foglarově světě přímo bije do očí. Autora zřejmě vůbec nenapadlo tento aspekt nějak řešit.
Michaela Stoilová, překladatelka: Jako dítě jsem četla indiánky a Štorcha, a kdyby Foglar normálně vycházel, četla bych ho určitě dříve než ve třinácti. Fascinovalo mě tajemno odehrávající se na pozadí reálných věcí, což se ještě prohloubilo, když jsem zjistila, že po Praze skutečně běhají Vontové se žlutými špendlíky. A že tam nejsou žádné holky – myslím, že mi to nevadilo. Rychlých šípů bylo pět a nebrali do party holky ani další kluky. Mohla jsem se s nimi identifikovat stejně jako s indiány nebo s Annou Frankovou. Někdy v devadesátém roce vyšel v Lidových novinách článek, který Foglarovi vytýkal mimo jiné barvotiskovost jeho příběhů. Bylo mi čtrnáct, hrozně mě to naštvalo a napsaly jsme s kamarádkou dopis na jeho obhajobu.
Radka Denemarková, spisovatelka: Nejsem znalec Foglarova díla, toho nebezpečně umělého světa, odkud je vše ženské vyobcováno a kde dráždí davová poslušnost a železná kázeň pod heslem mravnost nade vše. Přečetla jsem v dětství díky bratrovi výchovný komiks Rychlé šípy a nyní díky synovi Hochy od Bobří řeky a Stínadla se bouří. Je mi proto záhadou, co se to s muži pak v dospělosti děje, když vyrůstají na romantických příbězích Mirků Dušínů, sní o obětavém přátelství, věrnosti, cti a bez reptání loví bobříky ušlechtilého jednání. Možná jsou po takovém vymývání mozků schopni brát vážně jen mužské pohlaví. Ale abych nekřivdila: nikdo neumí popsat pevnost lýtek dospívajících vzorných „hochů“ v podkolenkách tak pěkně a s citem jako právě Jaroslav Foglar...
Magdalena Nováčková, bývalá skautka: V oddíle jsem byla od devíti do třinácti let a foglarovky jsem četla kolem desátého roku s nadšením. Jako dívka bych už s nimi asi měla problém, protože tu absolutně chybí vztahy mezi muži a ženami a láska tu funguje jen na úrovni přátelství. V deseti mi to nevadilo, ale už tehdy mi ti nejpozitivnější hrdinové, jako byl Mirek Dušín, připadali odlidštění. Jednou jsme se setkaly s kluky z Foglarova oddílu. On prý situaci, kdy od nich někdo odcházel založit rodinu, komentoval na oddílových poradách slovy: „Umřel nám chlapec.“ Dnes: Mám dvě malé děti a dojem, že v dnešním virtuálním světě by jim bobříky nic neříkaly, že to mělo význam ještě před pádem komunismu.
Barbora Sládečková, ředitelka brněnského nakladatelství Druhé město: Rychlé šípy jsem prožívala s kluky jako kluk. Dnes: Dospělé ženy už klučičí svět tolik nebere, zatímco chlapi se do něj intenzivně vracejí s dětmi. Přece je nemohou vychovávat k tomu, aby z nich byli dobří pařmeni. To si raději vzpomenou na Foglara.
Radůza, písničkářka: První byli Hoši od Bobří řeky. Pak následovala série o záhadách hlavolamu a po ní všechny foglarovky, ke kterým jsem se dostala. Bylo mi asi deset a všechny na mne udělaly monumentální dojem, byla jsem přesvědčená, že to není fikce, ale pravda. S kamarádkami jsme se vydávaly hledat tajemná Stínadla a snažily se (ač v mém případě velmi liknavě) lovit bobříky. Četba Foglarových příběhů měla vliv nejen na mé pojetí toho, co je čestné a kamarádské, ale i na rozvoj fantazie, snahu vidět věci obyčejné neobyčejně. Podle mého názoru to čistě klučičí záležitost není. Je to záležitost lidí, kteří se snaží o sebezdokonalení a vidění i těch nejvšednějších věcí, jako bychom je viděli poprvé. Lidí, kteří, ač jsou ochotni a schopni převzít zodpovědnost za svá rozhodnutí, zůstávají malou částí svého já stále dětmi a jsou připraveni kdykoli se vypravit tam, kde ještě nikdy nebyli.
Autor: Petra Konrádová
