Soutěžní povídka
SMS romance (2)

1.

„Nevím, proč se vždycky tak naštveš, když si jen trochu dovolím kritizovat?“ ozval se z telefonního sluchátka ženin hlas. Chce rozebírat naši včerejší hádku ohledně její nemožné tchýně, tedy mojí matky. Je právě 10:30, jsem v práci, nenudím se a za naše společná léta jde o hádku přibližně deseti tisící. A ne úplně nepodstatná je i skutečnost, že blízko mě stojí dvě celkem pohledné kolegyně. „Vysvětlíme si to večer ano? Mám teď opravdu hodně práce.“ Kamila s Vlaďkou moji nevrle pronesenou repliku samozřejmě zaslechly a s úsměvem se vzdálily. Já se nebavil ani trochu. Množstvom k jednej, říkával kamarád z vojny, čatár absolvent Laco Molnár, vysoký, černovlasý a velmi pohledný muž, když se nad ránem vracíval ze svých vycházek. Vydal jsem se jinou cestou než Laco. Přímo k jediné ženě, která se brzy stala mou manželkou. Z pohody studentského života rovnou do víru nekonečných hádek o tchýně, chybné nákupy či skvrny na ubruse. „Dělej jak myslíš. Ale nejlepší by stejně bylo, kdyby jsi jí to řekl sám,“ pokračuje žena. „Dobře, zavolám jí a zkusím to domluvit. Zařídím to, jak si přeješ,“ říkám. Na svůj dnešní nadhled jsem pyšný. „To říkáš teď a už večer budeš naštvanej. Takhle to nechci Marku.“ „Prosím, nemám teď na tyhle diskuze čas, čekají na mě lidi.“ „Víš, jak to dopadlo minule,“ „Jasně, tak ahoj.“ “Ale neříkej babičce, že to tak chci já.“ “Jistě, přišel jsem na to sám.“ „Tak díky, ahoj.“ S úlevou jsem položil sluchátko a pustil celou záležitost z hlavy. Následovala série rutinních pracovních telefonátů, ze které mě vyrušilo až zapípání mobilu. Zase žena. Zpráva. „Mrzi me, ze jsme se včera pohadali. Když ty me vzdycky nastves, jak ti je vsechno jedno. Kdy vecer dorazis?“ „Prijdu asi v sedm,“ vyťukal jsem na displeji. Zprávu jsem však neodeslal. Ve vedlejší místnosti právě sekretářka chystala na konferenční stůl materiály k odpolední poradě. Díky otevřeným dveřím jsem mohl pozorovat její krásné nohy i zadek, které zejména při náklonu přes stůl přitáhly veškerou moji pozornost. Mobil jsem vzal znovu do ruky až ve chvíli, kdy Jitka vycházela. I zepředu stojí za pohled, což samozřejmě dobře ví. A já neodolal a v průběhu manipulace s přístrojem jí jeden silně obdivný věnoval. Má opravdu krásné držení těla a chůzi, při níž se vlní v bocích přesně tak, aby muže přivedla k hlubokému nádechu a dlouhému zamyšlení. A rafinovaný protiklad decentního, avšak velmi svůdného rozparku sukně těsně nad kolena a její oblíbené, celkem usedlé blůzky, mi téměř roztřásl ruce. Když Jitka zmizela ve vedlejší kanceláři a já vydechl, podíval jsem se znovu na mobil. Chyba. Místo Odeslat jsem musel omylem kliknout na ženino číslo a zmáčknout Smazat. Na displeji totiž stále svítilo, avšak bez dvou posledních číslic. Rychle jsem ho zpaměti opravil a zprávu konečně odeslal. Začal jsem přemýšlet, jak by Jitka, sedmadvacetiletá špinavá blondýna s dokonalým tělem odpověděla na můj pokus o sblížení. Bohužel jako vždy v podobných případech vůbec netuším. Občas po mě sice hodí pohledem, který by snad dával nějaké šance, po čase jsem si ale všiml, že Jitka se takhle kromě mě dívá i na minimálně další dva kolegy. Jenže já jsem Jitčin nadřízený. Co když na mě koulí své velké oči jen ze slušnosti? Říká si, je to šéf, musím se na něho dívat tak, aby si myslel, že se mi líbí. Možná bych jí měl někam pozvat jen ze slušnosti já. Karel by to určitě udělal. Možná by šel ještě dál. Karel je můj kamarád, skoro padesátiletý učitel. Kdysi mě zaskočil, když vyprávěl, jak otevřeně nabídl své pětadvacetileté kolegyni, se kterou seděl rok sám v kabinetě, sex. „Když je chlap s nějakou ženskou delší čas a není to zrovna příšera, musí o ni projevit fyzický zájem. Nejde ani tak o to uspět, což je samozřejmě případný bonus. Když to ale neuděláš, začne si o sobě myslet, že je divná. Anebo, že jsi divný ty. Nabídneš jí proto sex vlastně jen tak. Ze slušnosti. Aby se neurazila,“ vysvětloval. Tvrdil navíc, že i když se žena naopak urazí a odmítne, je to jen naoko a vztahy obou se brzy opět napraví a dokonce ještě utuží. „Vzduch se pročistí od sexuálního dusna a oba jsou spokojeni. Ona má potvrzeno, že je atraktivní a on čisté svědomí, že to alespoň zkusil.“ Jsem ke Karlově teorii trochu skeptický. Jenže, i kdybych jí uvěřil, netuším, jak se sex ze slušnosti vlastně nabízí. Připadá mi absurdní říci třeba: „Nezlob se, nerad bych tě urážel svým korektním nezájmem, který je samozřejmě jen zdánlivý. Pojďme si spolu zasouložit.“ Říci ženě o sex přímočaře není pro mne. Nejsem zřejmě dostatečně slušný. Mé přemýšlení přerušilo pípnutí mobilu. Zpráva od neznámého čísla. „Chces prijit v sedm, ja ale nevim, kdo jsi.“ Za chvíli mi došlo, co se stalo. Otevřel jsem si na mobilu číslo své ženy a porovnal jej s číslem zapsaným v bloku. V rychlosti, s myšlenkami úplně jinde, jsem ženino číslo popletl. SMS určenou manželce jsem proto zaslal někomu úplně jinému. „Omlouvam se, zprava nepatrila vam,“ odpověděl jsem a znovu, tentokrát už pozorně, opravil číslo mé manželky. Odpověď přišla okamžitě. „Tak to je skoda, uz jsem si myslela, ze bude rande, tak nic. Mej se fajn.“ Nikdy by mě nenapadlo, že jediná SMS zpráva může přivodit muži středního věku takové vzrušení. Z ničeho nic mi bylo neúnosné horko, takže jsem svlékl sako a četl si tu prostou zprávu znovu a znovu. Až když můj srdeční rytmus po pár minutách klesl, začal jsem její obsah věcně analyzovat. Bude to hodně mladá holka, možná sedmnáct, nejvýš tak pětadvacet. A zdá se, že nikoho nemá, jinak by přece takhle nereagovala. Okamžitě jsem si začal svůj poměr s dvacetiletou dívkou představovat. Ležíme na modře povlečeném lůžku, zřejmě v nějaké garsonce. Hladím její tělo, krásné už jen tím, jak jemná je její pleť, představuji si její plná a hebká ňadra. Vidím její ploché břicho s půvabným pupíkem, dojde mi, že vlastně teprve nedávno z něho byla odstřižena pupeční šňůra, přecházím na štíhlý, hluboce vykrojený pas nad klenutými boky a bílá stehna s jejich vnitřními stranami, potaženými kůží tak hladkou a tenkou, až se jí raději dotýkám jen velmi opatrně bříšky prstů. Nahé tělo takové dívky je vlastně křehký, vysoce ceněný a chráněný umělecký exponát. Jen občas je vystaveno v plné kráse, jen málokdo se jej může dotknout. Já tentokrát vstupenku na vernisáž mám. Přisaji proto své rty na její krásné hýždě na jejich nejjemnějším místě … Probral jsem se až probodnut Jitčiným pohledem. Podobné stavy mi uprostřed pracovního dne doposud způsobovala jen ona. S pocitem, že jsem jí vlastně tak trochu nevěrný, jsem se na ni provinile podíval. Jemně pokrčila rameny a chůzí, při níž se vlnila v bocích snad ještě více, než obvykle, pomalu odkráčela. Hluboký nádech jsem tentokrát vynechal a vrátil se v myšlenkách zpět. Tuhle dívku mi přihrál sám osud. Už mě nechtěl nechat ve spárech veškeré vášně ubíjející manželské nudy a přihrál mi mladou, osamělou a každému dobrodružství nakloněnou ženu. Rychle jsem odepsal. „Rande jeste klidne muze byt. Nevim ale, jestli by ti nevadil muj vek, je mi 40. Marek z Pardubic,“ odepsal jsem a přeci jen pomlčel o dvou dětech a manželce. Všechno má svůj čas. Na odpověď jsem čekal jen pár chvil. „Vek je vyborny, ale ja nejsem uplně sama. Dasa z Chlumce.“ Tak takhle je to. Ona není úplně sama, ale ráda by se povyrazila. A ještě bydlí blízko. Moje nálada stoupla. „Ja taky nejsem uplne sam. Mam dve deti, ale když by o tom nikdo nevedel, mohlo by to byt mezi nama hezky i tak,“ odkryl jsem karty. Odpověď nepřišla ani za několik dalších minut. Zprávy, po které jsem toužil, jsem se až do odchodu z kanceláře nedočkal. Ještě předtím, než jsem vypnul počítač a zvedl se ze židle, jsem proto raději poslal svoji odpověď znovu. Vytoužené pípnutí se ale ani po opětovném odeslání neozvalo. Mobil zůstal tichý i po celou dobu mé cesty domů. 2. Nebýt mého pečlivě skrývaného napětí a častých kradmých pohledů na telefon, proběhl by náš rodinný večer stejně opakovatelně a nezapamatovatelně jako tisíce předešlých a zřejmě i minimálně stejný počet budoucích. Nervozita tentokrát panovala kvůli Pavlíkově trojce z češtiny. Psal právě pod dohledem své matky a tím pádem i v poněkud vypjatější atmosféře, než bylo nutné, domácí úkol. Ženin zvučný vokál, vyznačující se v takových případech několikanásobně vyšší hlasitostí než stanovují pro obytnou zástavbu hygienické limity, zněl tentokrát z dětského pokoje. Centrum neklidu jsem proto jen rychle a trochu nezvykle vřele pozdravil a snažil se najít co nejvzdálenější kout bytu, kde jsem si začal hrát s Bárou. Následovaly televizní zprávy, k večeři dva chleby s máslem, šunkou a rajčaty, poté skvělých asi dvacet vteřin klidu a trávení, načež přišla řada na mytí dětí a jejich ukládání k spánku. Čas rychle ubíhal, takže když jsem Báře dočetl pohádku na dobrou noc, bylo po deváté. Další část večera vyplnila debata o jakémsi už zmiňovaném nesmyslu, který jsem měl vyřešit se svou matkou. Řekl jsem, že je vše zařízeno, čímž jsem doufal, že otevírám dostatečný prostor k harmonickému mlčení a předstírání sledování jakési detektivky, které jinak nesnáším. „A co bylo dnes v práci?“ zeptala se žena. „Nic zajímavýho.“ „A co sekretářka?“ „Co jako sekretářka?“ „Je dobrá?“ „Jak dobrá?“ „No tak. Jestli dobře pracuje?“ „Jsi se ptala už minule. Je dobrá, snaží se. Docela šikovná.“ „Aha. Šikovná. Hm.“ „Ale prosím tě. Buď v klidu, není pěkná.“ „Minule jsi říkal, že má docela pěkný nohy a zadek.“ „Ani ne. Nemá žádnej šmrnc, buď v klidu.“ „Asi se tam na ni budu muset jít podívat.“ „Klidně přijď, představím tě. Můžete konzultovat křivku sexuálního úpadku mužů středního věku.“ „Ona má taky někoho staršího?“ „Jak to myslíš staršího?“ „Jsi říkal, že je mladá.“ „Mladá je a ten její je stejně starý.“ „No tak proč by si měla stěžovat na muže středního věku?“ „Podle tebe přece čeká, že se o ni pokusím.“ „Nech toho,“ zamračila se žena. „Ty se na ni pořád ptáš. Já na ni kašlu,“ prohlásil jsem už skoro pravdivě. „Nechceš se radši chvíli dívat? Vůbec nic z toho filmu nemáme.“ Žena, které i při domácím tlachání unikne z děje detektivky méně než mě při nejvyšším soustředění, však můj únikový manévr prohlédla. „Zabil ho ten malej tlustej s knírem, já to sleduju, neboj. Ale tebe přece detektivky nebaví.“ „Náhodou tahle mi přijde docela dobrá.“ „Vždyť vůbec nevíš, o co jde.“ „Vím. Udělal to ten sympatickej frajírek v baloňáku, jedinej není podezřelej,“ prohlásil jsem vychytrale. „To je detektiv.“ „Zřejmě trochu avantgardní kus.“ „Ale Marku,“ usmála se žena. Samozřejmě jsem věděl, že týpek v baloňáku je detektiv, stejně jako žena věděla, že dělám blba jen pro pobavení. Jenže jsem se moc nebavil. „Jdu si číst,“ zahlásil jsem, vstal a šel si do ledničky pro lahvové pivo. Na čtení jsem však neměl ani pomyšlení. Vleže, převlečen do pyžama a pomalu usrkávající pivo jsem přemýšlel, proč mi Dáša neodepsala. Nejpravděpodobnější variantu, totiž, že si kvůli mé upřímnosti vše rozmyslela a neozve se mi už nikdy, jsem odmítal. Nějakým způsobem jsem si byl jistý, že tentokrát mě něco neobvyklého nemine. Žena naštěstí přišla, až když jsem spal. I když určitě věděla, že jsem si nevyčistil zuby, neprobudila mě. Kdybych to tušil, byl bych jí za to vděčný.

SMS romance - 2. třetina

3.

Od chvíle, co Jitka nastoupila do firmy, se ještě nikdy nestalo, abych si nevšiml a nezapamatoval, co měla přes den na sobě. V onu středu uprostřed podzimu stejně hnusného jako všechny podzimy předchozí i následující mě však zajímalo jediné. Display mého mobilního telefonu, kde se měla objevit zpráva od ženy, jejíž číslo jsem si již rafinovaně uložil pod jménem Novotny (jeden z našich klíčových partnerů, jeho číslo jsem však měl zapsáno jako Novotny1). Ráno, ihned poté, co žena opustila byt, jsem totiž Dáše okamžitě napsal další zprávu. „Ozvi se prosim, chybis mi. Uz dlouho. Marek.“ Proč si dala Dáša s odpovědí tolik načas mě přestalo trápit přesně v 10:47, kdy mobil slibně zapípal a na displeji se objevilo ono jméno, které by mě ještě předevčírem napadlo jako poslední možné synonymum pro erotiku… Novotny. Při stisknutí tlačítka s pokynem Otevřít zprávu, se mi prsty třásly víc, než při čtení výroční zprávy na poslední celofiremní schůzi. Nejsem trémista, ale vedle mne, či spíše pode mnou, já při čtení stál, tehdy seděla Jitka v šatech s typem výstřihu, který umí muže přivést k zoufalství. A já měl přednášet o růstu odbytu vysokozdvižných vozíků. Naštěstí při čtení téhle sms jsem byl sám. „Hezky by to mohlo byt. Jako sen. Jenomze když se splni, uz tak pekny neni,“ četl jsem na display. Co ta slova znamenají, mi nebylo jasné. Jenže všechny pochyby a rozpaky, které ve mně její trochu tajemná a určitě dvojznačná zpráva vyvolala, přebila radost, že Dáša nakonec odepsala. A abych ji neodradil, rozhodl jsem se být ještě trochu opatrnější než včera a odpověděl, jako kdybych byl také romantik. Ani ona možná není tak romantická, jak se snaží dát najevo. „Ale to me stejne nezabrani si snit. Kdo nesni, nezije,“ naťukal jsem a sám sebe tou kýčovitostí pobavil. Trochou sentimentu nemůžeš u ženské nic zkazit, tvrdil ale vždycky Karel. Asi měl pravdu, odpověď dorazila obratem. „A o cem vlastne snis?“ Popisovat mé poměrně barvité a velmi realistické sny a představy, natož ve formě sms, opravdu nešlo. „Priznam se. O zenach. Ma mila se mi totiz jeste nezjevila,“ prozradil jsem slušnější půlku pravdy a vzpomněl si přitom na píseň Vlasty Redla a na verš, který mě vždycky trochu trapně, ale bohužel upřímně dojímal. Jak asi vypadáš má milá, že ses mi nikdy nezjevila, zpívá Redl v jedné ze svých pro mě nejsilnějších písní teskně a já s podobným pocitem a v hlavě znějícím krásně posmutnělým kytarovým sólem, kterým píseň vrcholí i končí, odeslal zprávu. „Treba zjevila a ty jsi si ji nevsiml,“ odpověděla Dáša s velmi uspokojivou rychlostí. „Mozna zjevila, ale to jsem byl moc mlady. Od te doby uz jsem se nezamiloval,“ poslal jsem zpět rychle a zvláštně spokojeně. Byl jsem hlavně rád, že se naše debata vůbec rozvíjela a bylo mi skoro jedno, jakým směrem. Byla to přece po mnoha letech moje vůbec první komunikace se ženou, která byla jiná než manželská, pracovní či jen přátelská. A užíval jsem si ji. Ale ne dlouho. „Už je tu Novotný, mám ho zatím posadit do zasedačky?“ uslyšel jsem z ničeho nic Jitčin hlas. Zmateně jsem se podíval do mého kalendáře, kde skutečně stálo černé na bílém: 11:30 – Novotný. Až v té chvíli jsem si definitivně ujasnil, kdo vlastně přichází. Ten pravý Novotný. Tedy Novotny 1, který od nás kupuje skvělé švédské vysokozdvižné vozíky, náš nejlepší obchodní artikl. Novotný v drahém kovově modrém obleku, knírkem a Rolexkami na rukou. Novotný, který vždy voněl a přitom mu páchlo z úst. I kdyby však Novotný disponoval třeba i šarmem Micka Jaggera, nebylo by to nic platné. V té chvíli byla obchodní schůzka, jejímž obsahem, jak jsem si rychle vzpomněl, měla být domluva o úpravě podmínek poskytování servisu na prodané stroje, tím posledním, na co jsem měl chuť. Jenže co naplat. „Promin, nemuzu ted kvuli praci psat, ale dnes se ještě ozvu. Muzu později i zavolat,“ napsal jsem rychle Dáše, zatímco Novotny 1 na mne snad vůbec poprvé musel čekat. Debata s Novotným, kterému šlo samozřejmě o zlevnění našich služeb, což jsem věděl a byl k určitým ústupkům připraven, proběhla naštěstí celkem rychle. I přes skutečnost, že jediné, na čem mi opravdu záleželo a na co jsem myslel, byla Dášina odpověď, jsem byl díky létům obchodní praxe schopen dovést jednání rychle k uspokojujícímu konci. Novotny 1 ušetří, ale firma bude i tak na servisu vydělávat víc, než Novotny 1 tuší. Po velmi srdečném rozloučení (neexistuje nic upřímnějšího, než obchodní partnerství) jsem se okamžitě vrhl na telefon. Jedna přijatá zpráva. Novotny. „Taky jsem se uz nejaky cas nezamilovala. Laska asi prijde, az ji budeme nejmene cekat. At ti prace jde. Tesim se, az se ozves.“ Ještě v průběhu čtení zprávy se mi rozbušilo srdce. Zvláště poslední věta pro mě znamenala víc, než jen těch pět obyčejných slov, která se běžně píší na závěr dopisů, či zpráv. Příval tepla mě donutil k marné snaze svléknout si sako, které jsem si kvůli jednání s Novotným měl obléknout. Měl. Na sobě jsem ho ale nenašel. Po ohmatání a pohledu na holou košili jsem jen zakroutil hlavou. „Tesim se, az se zase ozves,“ četl jsem znovu a ještě několikrát. Opustit očima display se mi nechtělo. To nemyslí jen tak, ona se opravdu těší. Tahle mladá, určitě pěkná ženská se na mě skutečně těší. Zaujal jsem ji. Je na mě zvědavá. Možná už po mě trochu touží. Jinak by to přece nepsala. Už je skoro moje, budu mít děvče, holku, budu jí psát. Jednou s ní půjdu na rande, budu jí líbat, mačkat, sahat na celé tělo, svlékat a zase líbat, běželo mi hlavou, zatímco jsem stál vedle židle, na které bylo moje sako. „Jdu prave na obed, muzu zavolat,“ vyťukal jsem dychtivě a vyrazil ze dveří své kanceláře do sousední místnosti, ve které seděla Jitka. „Jdu se najíst,“ zahlásil jsem tak ledabyle, jak jen to šlo. Jitku jsem ani nevnímal, což se však nedalo říci o ní. Nevěnoval jsem jí totiž už druhý den obvyklý pohled a úsměv, kterým jsem se dříve snažil neobratně neznačit něco, čeho jsem stejně nebyl schopen. Asi jí to zaujalo více, než všechna předchozí pomrkávání, zvednutá obočí a trapné úsměvy. Kdybych měl oči vzadu, viděl bych, jak na mne až do chvíle, než jsem zmizel na dalšími dveřmi, hledí se směsí údivu i zklamání. Jenže já, což Jitka možná pomalu začínala chápat, jsem už byl pro ni ztracen. Celou cestu na oběd jsem nemyslel na nic jiného než na Dášiny zprávy a napjatě čekal na odpověď. Jenže stále nic. Mobil nezapípal ani při polévce a němý zůstal i během druhého jídla. Dáša mi odepsala, až když jsem se kolem druhé hodiny vrátil do kanceláře. V restauraci jsem mezitím už podruhé zjistil, že mi chybí sako a zejména peněženka v jeho náprsní kapse. Naštěstí mě znají, takže můžu zaplatit zítra. Jitka na mne při příchodu pohlédla trochu mileji a možná i koketněji, než obvykle, na což jsem měsíce marně čekal, ale nyní zcela přehlédl. „Nezlob se, ale mluvit s tebou ted nemuzu. Nespechej, i psat si je pekny,“ stálo v Dášině zprávě. Najednou jsem nevěděl, jak dál. Napadl mě pouze jeden věrohodný důvod. Chce si se mnou jen pohrávat a bere celou naši korespondenci jako zábavu, dobrý vtip, o kterém může vyprávět kamarádkám, nebo se v horším případě společně, při vymýšlení esemesek, děvčata baví už nyní. Chvíli jsem se nechal představou skupinky mladých žen chichotajících se nad zprávami od čtyřicetiletého tragéda deprimovat. Ale ne. Není možné, abych byl takový smolař, Dáša asi má důvod. Třeba je s někým, před kým nemůže mluvit, třeba se obyčejně stydí, zřejmě jsem jí hovor nabídl příliš brzy. V té chvíli jsem si uvědomil, že Dáša stále čeká na moji odpověď. „Nevadi, pro me je fajn i tohle. Co vlastne delas?“ Nutkání zeptat se i na Dášin věk jsem nakonec potlačil. „Jsem ucitelka, ale neboj, zadna stara panna, je mi 25.“ Pětadvacítka! No paráda! Zářil jsem zas jak malý kluk s čerstvě koupenou cukrovou vatou v ruce. Můj odhad se potvrdil. Je to mládě. Kotě moje. „Ja jsem obchodnik, ale nebavi me to. Ucis male deti, nebo na gymplu?“ „Loni prvnaky, letos uz mi zestarli. Proc nedelas neco jiného, kdyz te prace nebavi?“ Otázku proč vlastně dělám tuhle otravnou práci jsem si položil sám už asi tisíckrát. Kdysi jsem věřil, že když už jsem nenašel nic, co by mě bavilo, nebo k čemu bych měl výrazný talent, stojí aspoň za to zkusit zbohatnout. Vydělávat peníze, to byl účel, proč jsem do obchodu, který mi je vlastně protivný, šel. Asi jsem i uspěl, rodina si žije dobře, dětem můžu koupit všechno, co chtějí. A co chci vlastně já? A koho to zajímá? „Vydelavat musim. Co mas nejradsi ty?“ „Me se libi ucit. Jinak rada plavu, jezdím na kole.“ No ne! Sportovkyně s vypracovaným tělem. Já sport sice nemusím, ale třeba na krasobruslení, s výjimkou mužských volných jízd, se dívat dá (zadečky krasobruslařek mě začaly spolehlivě upoutávat před televizor asi ve čtrnácti). „Taky mam rad sport, nejvic právě kolo a turistiku. Třeba bychom spolu mohli nekam vyrazit,“ zalhal jsem. „Jednou treba. Promin, ale ted se nejakou dobu neozvu. Vecer psat asi nemuzes?“ „Nemuzu, tak se mej hezky. Zítra napisu.“ „Pa zítra.“ „Pa.“ 4. Domů jsem nakonec dorazil těsně po šesté hodině. Nebýt mého pečlivě skrývaného napětí a častých kradmých pohledů na mobil, proběhl by náš rodinný večer stejně opakovatelně a nezapamatovatelně jako tisíce jiných. Nervozita tentokrát panovala kvůli Bářině trojce z počtů. Jako většinou bylo centrum neklidu v dětském pokoji, který jsem proto jen rychle pozdravil a vzdálil se do obýváku, kde seděl Pavlík před puštěnou televizí. „Co bylo ve škole?“ „Jo, dobrý.“ „Nějaká koule? „Jasně tati, v klidu, propadám jen ze čtyř předmětů.“ „Radši říkej, že z devíti prospíváš.“ „Z desíti, z chování to mám dokonce mezi dvě a tři.“ Šikovný kluk. Po kom asi. Pak přišly televizní zprávy a v jejich průběhu večeře (dva chleby s máslem, sýrem, šunkou a rajčaty). Těsně po půl osmé jsem se s určitým pocitem viny zvedl. „Tak já půjdu.“ „Kam jdeš, tati?“ zeptala se mě k ženině spokojenosti Bára. „Vždyť víš Baruško, že chodím každý úterý s Karlem na biliár.“ „Aha. A musíš i dneska tatínku?“ „Nemusím, ale chci. Ty přece taky chodíš po škole na kreslení a na tancování. A já mám zase kulečník.“ „A budete někdy mít besídku? Aby se na vás přišly podívat maminky a babičky?“ „To ne Baruško, my s Karlem už máme besídky pár let za sebou.“ „Ale někdy se na tatínka asi přijdu podívat sama, copak tam s Karlíkem provádějí, “ zapojila se do hovoru žena a významně se usmála. „To klidně, Karlovi by jsi se líbila. Možná by k tobě byl slušný,“ usmál jsem se ze všech sil. „Fakt už musím, čau,“ mávnul jsem rychle ze dveří mezi obývákem a předsíní na všechny, oblékl koženou bundu, nazul boty a za pár vteřin už jsem si na chodbě u výtahu užíval prvních vteřin mírné svobody v mezích zákona. První, co mě ještě před nastoupením do historické kabiny výtahu s hliníkovou cedulkou Transporta Chrudim napadlo, bylo poslat Dáše zprávu. Ještě, než jsem stačil sám sobě namítnout, že začínat s dopisováním ve chvíli, kdy mě čeká náročný kulečníkový zápas a dlouhé klábosení s Karlem, není právě nejvhodnější, moje prsty napsaly a odeslaly. „Posilam pozdrav, jsem vecer venku, myslim na tebe.“ Až potom jsem zmáčkl i velké tlačítko s nulou a zatímco výtah se neomylně rozjel ihned, Dášina odpověď si dala na čas. Přišla až ve chvíli, kdy jsem byl jen pár set metrů od kulečníkové herny na okraji našeho sídliště, kde na mě Karel čekal. „Myslela jsem, ze vecer nemuzes psat. Kde jsi?“ Nervózně jsem pohlédl na hodinky a zjistil, že mám už 15 minut zpoždění. To by se Karlovi nestalo. Jako již pár let rozvedený muž měl spoustu času, nikam nespěchal a byl proto všude, a v hospodě zejména, včas. Takže když bude muset ještě chvíli počkat nyní, nic se vlastně nestane. Zastavil jsem a bez dlouhého váhání odeslal odpověď, nebo spíš prosbu. „Na ulici. Muzu zavolat. Hrozne rad bych te slysel.“ Uplynulo několik minut bez odezvy, během nichž jsem přemýšlel, zda moje další nabídka hovoru nepřišla příliš brzy po prvním odmítnutí. Ukázalo se, že asi ano. „Promin, ale volat si zatim nemuzeme. Kam vlastne jdes?“ „Za kamaradem, na kulecnik a pivo, tak nic, ahoj,“ napsal jsem rychle a rozladěně, čehož jsem ale už několik desítek vteřin po odeslání zprávy začal litovat. Nakonec jsem ale zakroutil hlavou, sevřel rty a odhodlaně vykročil směrem k herně. Mobil mi zapípal, když jsem právě otevíral dveře. „Tak se nezlob. Hezky se bav, pa,“ četl jsem a zároveň pokynutím ruky s mobilem zdravil Karla. Z místa, kde v zadní části většího ze dvou sálů herny pravidelně sedáváme, na mne s širokým úsměvem mával. Spěšně jsem prošel kolem několika stolů se zavěšenými šedými lampami, prořezávajícími kuželovitým světlem hustý cigaretový kouř. Všechno bylo jako vždy. Kolem tlumeně osvětlených tmavě zelených klasických kulečníkových stolů s nízko visícími světly stálo několik soustředěných hráčů. Jejich soupeři je pozorně sledovali. Všichni usazeni v nevkusných, ale celkem pohodlných křeslech a sedacích soupravách, které vypadaly, jakoby je majitel posbíral z obýváků nedalekých panelákových bytů. A ošoupaný plyš, potažený na mohutném, do jakési ozdobné spirály zatočeném opěradle, na které jsem po usednutí položil ruku stále ještě držící mobil, mi zase připomněl svatební dar od tchána, na kterém jsme si před chvílí s Pavlíkem tak hezky pohovořili. „Čau. Tě Marta nechtěla pustit, ne?“ „Znáš to, vždycky nějaký kecy, promiň,“ omlouval jsem pozdní příchod ohranou a mezi muži vždy velmi věrohodně znějící lží. „Něco si ještě pamatuju.“ „Začneš ty? Do stovky nebo do dvou set?“ „Stačí stovka. Pak dáme odvetu.“ Vše začalo jako jindy. Usměvavý Karel rutinovaně sbíral jeden bod za druhým a svoji první šňůru zakončil dokonce desítkou. Dokázal lehce líznout všechny tři koule, přestože první dvě stály téměř v zákrytu a třetí málem v pravém úhlu od jejich spojnice. Majstrštyk. Skoro jako jindy. Moje soustředění na hru, kterým jsem byl někdy schopný čelit Karlově technické převaze, bylo výrazně slabší. Karlovy řeči mě nudily, pivo nechutnalo. Spát jsem šel dříve, než jakékoli předchozí úterý.

Hlasujte:

Líbí se vám povídka SMS romance (2)?

• Ano. 53 %
• Ne. 47 %