Ruský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literatury Alexandr Solženicyn, který zemřel v neděli ve věku nedožitých devadesáti let, jako jeden z prvních demaskoval bývalý sovětský režim v jeho hrůzné totalitní nahotě. Po vydání jeho Souostroví Gulag v roce 1973 "spadly klapky z očí" i mnoha západním salónním levičákům.
Po návratu z nuceného exilu na Západě zpět do vlasti ale kdysi neohrožený bojovník za svobodu, který po okupaci Československa v roce 1968 prohlásil "je ostudné být Sovětem", vzbuzoval kontroverze svou xenofobií a příklonem k ruskému nacionalismu.
V posledních letech se Solženicyn stal zarputilým kritikem západní materialistické společnosti a ruským vládním politikům vytýkal, že se bezmyšlenkovitě "opičí" po Západu. Kvůli tomu též odmítl převzít vysoké státní vyznamenání od někdejšího ruského prezidenta Borise Jelcina s tím, že nechce, aby mu hold skládal politik, který Rusy přivedl do mizérie. Od prezidenta Vladimira Putina ale státní cenu loni převzal.
Před šesti lety vzbudil Solženicyn rozpolcené reakce svou obsáhlou knihou Dvě stě let spolu, v níž mimo jiné připsal vinu za katastrofu Ruska v komunistické éře Židům. Podle něj hráli za bolševiků židovští revolucionáři významnou roli, ale také široké masy Židů prý pomáhaly budovat sovětský systém a byly za "rudého teroru" přímými vykonavateli násilí.
Kritika západu
Západ kritizoval Solženycin už například na Harvardově univerzitě v květnu 1978, kdy bouřil nad lhostejností a mravním úpadkem západní, příliš "materialistické" společnosti. V devadesátých letech si vzal na mušku také Severoatlantickou alianci, kterou obvinil ze spiknutí proti Rusku - akce NATO byly podle něj přípravou k "totálnímu obklíčení Ruska a ztrátě jeho suverenity". V roce 1999 tvrdě odsoudil počínání NATO v Jugoslávii a jednání NATO dokonce přirovnal k Hitlerovi.
Alexandr Isajevič Solženicyn se narodil rok po bolševické revoluci 11. prosince 1918 v lázeňském městě Kislovodsk v severním podhůří Kavkazu šest měsíců po smrti svého otce. Poté, co vystudoval matematiku a fyziku na Rostovské univerzitě, absolvoval i několik semestrů na prominentním Institutu filozofie a literatury v Moskvě.
Prvním zlom v jeho životě znamenal konec druhé světové války, kdy se tajná policie (NKVD, pozdější KGB) začala zajímat o jeho korespondenci s přítelem Kokou Vitkevičem, v níž se neskrýval s kritikou Lenina (popisován jako "Vovka") i Stalina ("vůdce bandy"). V července 1945 byl odsouzen k osmi letům vězení v Gulagu (ruský akronym pro Hlavní správu táborů). Po propuštění ze zdravotních důvodů v roce 1953 (rakovinu se podařilo vyléčit) byl tři roky ve vyhnanství v Kazachstánu.
Po rehabilitaci v roce 1957 učil šest let matematiku v Rjazani, ale hlavně se věnoval literární práci. Pak - v době přechodného tání za moskevského vládce Nikity Chruščova - přišel v listopadu 1962 šok v podobě otištění jeho povídky Jeden den Ivana Děnisoviče v časopise Novyj mir. První umělecké dílo z prostředí sovětských koncentráků legálně publikované v SSSR obletělo celý svět a Solženicynovi zajistilo světový obdiv.
Když spadla klec
Ve stejném časopise publikoval ještě další povídky, ale po nástupu Leonida Brežněva do Kremlu v roce 1964 "spadla klec". Solženicyn začal publikovat v rodícím se samizdatu a v zahraničí a konfrontace se sovětskou mocí se zostřovala. Vyloučili ho ze Svazu spisovatelů a v roce 1970 mu zabránili převzít Nobelovu cenu za literaturu. Nějaký čas byl nucen se skrývat u svého přítele, světoznámého violoncellisty Mstislava Rostropoviče.
Po vydání prvního dílu Souostroví Gulag ve Francii v roce 1973 a zveřejnění výzvy Nežít ve lži byl Solženicyn 13. února 1974 znovu zatčen, zbaven občanství SSSR a vypovězen na Západ, do Frankfurtu nad Mohanem. Šlo o první vypovězení občana SSSR od Lva Trockého v roce 1929. V exilu Solženicynovi, za nímž vzápětí přijela celá rodina, zpočátku nejvíce pomohl německý spisovatel Heinrich Böll, který mu našel domov v Curychu. V říjnu 1976 se Solženicyn odstěhoval do USA.
Na Západě postupně vyšly všechny jeho romány (Souostroví Gulag, V kruhu prvním, Rakovina), filozofický sborník Zpod balvanů, memoáry Trkalo se tele s dubem a další práce. V Sovětském svazu mu práce začaly vycházet v roce 1989 a o rok později bylo publikováno i Souostroví Gulag. Ve stejném roce mu bylo vráceno občanství a v roce 1991 byl zproštěn obvinění z vlastizrady a (podruhé) rehabilitován. Do Moskvy se vrátil po dvouměsíční cestě vlakem z Vladivostoku v létě 1994.
Alexandr Solženicyn byl dvakrát ženatý a má tři syny.
Foto: ČTK
