„Tak, vypadá to, že jsme všichni, takže myslím, že můžeme začít.“ Mladý muž před bílou prezentační tabulí působil velmi vyrovnaně a sebevědomě. Šedomodrý oblek bez jediného zbytečného záhybu i světle žlutá decentní kravata, k tomuto prvnímu dojmu značně přispívaly. Celý jeho zjev i vystupování byly v ostrém kontrastu s podivně nesourodou partou lidí sedících kolem podlouhlého lakovaného stolu, kteří se pro tento okamžik chtě nechtě stali mladíkovými posluchači. Bylo jich dvanáct – osm mužů a čtyři ženy. Nejstaršímu bylo šedesát osm let a jeho obličej i držení těla byly značně poznamenány chemoterapií. Jako jediný z celé skupiny posluchačů byl oděn ve společenském obleku, který však nemohl ani v nejmenším snést srovnání s šaty mladíka před tabulí. Nejmladšímu účastníku – rovněž muži – bylo devatenáct let a kromě akné v obličeji byl zdravý jako řípa. Právě tohoto mladíka si zrovna prohlížela Monika sedící přímo proti němu, a přemýšlela, co tady takové dítě vůbec pohledává. Bylo zřejmě, že její myšlenky sdílejí také jiní přísedící, protože zrovna při těchto úvahách se k Moničině uchu přiblížil její soused, asi padesátiletý muž s prošedivělými vlasy, a zatuchlým dechem zašeptal: „Tehle ví ještě prd vo životě. Být jeho fotr, dal bych mu na prdel.“ Poté si kritickým okem prohlédl Moniku, jako by si teprve teď všiml, vedle koho to vlastně sedí. Na delší dobu se jeho oči zarazily u poprsí a nespouštěje z Moničiných ňader oči, dodal: „No, vaše pohnutky by mě taky zajímaly, slečinko.“ „Než přistoupíme k vlastnímu aktu, musíme probrat ještě pár formalit,“ pokračoval manažer před tabulí. „Vím, že jste nervózní, přesto vás prosím, abyste vydrželi. Nebude to trvat déle než hodinu.“ „Se posral, né?“ odtušil polohlasem Moničin soused. „Pane Matějíčku,“ řekl manažer důrazně a zadíval se hříšníkovi do očí, „pokud jste četl smlouvu, a já pevně věřím, že jste tak učinil, víte, že tento seminář je nezbytnou součástí naší spolupráce.“ „No, dobrý,“ zahuhlal schlíple Matějíček. „Já jen, že musíte pochopit, že jsem z toho všeho trochu nervní, né.“ „Nejen vy, pane Matějíčku. A proto se přestaňme zdržovat a přistupme k věci. Předně mi dovolte, abych se vám představil. Jmenuji se Václav Pytelka a jsem senior menedžr pražské pobočky Sjůsajt sosájety. Musím vám s potěšením oznámit, že jste všichni, jak tady sedíte, úspěšně prošli našimi psychologickými testy, od všech máme již podepsané smlouvy a co je nejdůležitější, a pro nás samozřejmě podstatné, jste i všichni převedli příslušnou platbu na náš účet. Zní to sice trošku cynicky, ale dobře víte, že bez tohoto kroku bychom se nemohli hnout z místa a veškerý váš čas strávený všemi těmi přípravami, by vyšel vniveč.“ „Ze zákona je mojí povinností vás upozornit na to,“ pokračoval, „že ještě v tomto okamžiku můžete vaše rozhodnutí odložit a počkat na další turnus, či dokonce rozhodnutí zcela změnit a od naší spolupráce odstoupit. V takovém případě samozřejmě bez nároku na vrácení finanční zálohy.“ „Promiňte,“ ozvala se s nejistým trhnutím ruky nahoru zachovalá dáma nejblíže k manažerovi, „dostalo se mi jistého právního vzdělání a když jsem pročítala vaši smlouvu, zarazily mě některé použité termíny. Třeba právě ty zálohy. Nebo to s těmi obchodními partnery. To vůbec nechápu.“ „Nevěděl jsem, že jste právnička, paní Pletková,“ podivil se se zřetelnou ironií v hlase manažer. „Neřekla jsem, že jsem právnička, ale coby sekretářka jsem absolvovala jisté kurzy,“ ohradila se dáma dotčeně. „Jistě,“ řekl manažer. „Rád vám odpovím, i když jsem přesvědčený, že tyto otázky jste určitě probírali s našimi asistenty během přípravy. Záloha tomu říkáme zkrátka proto, že platíte za službu, kterou jste ještě nedostali. Je to běžná terminologie. Nikdo, a teď dávejte dobrý pozor, paní Pletková, NIKDO po vás nebude chtít za tuto službu další peníze. To je fér, ne?“ „To by ještě tak scházelo,“ ozval se Matějíček. „Deset tisíc eur je myslim až moc“ „Ujišťuji vás, pane Matějíčku, že většina těchto prostředků jde na pokrytí nákladů.“ znatelně podrážděně odpověděl manažer. „Náš zisk je minimální. Znovu zdůrazňuji, co jste již mnohokrát slyšeli, že Sjůsajt sosájety je založena na myšlence pomoci bližnímu v kritické situaci.“ „Nicméně, abych odpověděl na vaši druhou otázku,“ obrátil se manažer zpátky na Pletkovou, „české zákony jsou bohužel natolik neflexibilní, že pokud bychom vás ve smlouvě nazývali pouhými klienty, mohli bychom se vystavit trestnímu stíhání. Stáváte-li se našimi obchodními partnery, jsou všechny vaše kroky učiněné na půdě naší firmy, přičítány na vrub jen a pouze vaší zodpovědnosti.“ Na dveře zasedací místnosti kdosi zaklepal a vstoupil jiný mladík v elegantním šedém obleku. „Dobře, že jdete, pane kolego,“ přivítal ho zbytečně hlasitě Pytelka a představil mladíka společnosti. „Toto je pak Zbyněk Hašek, jeden z džunior menedžrů naší pobočky. Postupně vás jednoho po druhém bude odvádět do vedlejší místnosti s videokamerou, kde budete moci zanechat svůj vzkaz či poselství. V podstatě je to takový dopis na rozloučenou. Můžete jej adresovat komu chcete, ale prosím vás, neměl by přesáhnout pět minut, abychom tu nebyli do večera. Zbyněk vám zopakuje, jak celý proces proběhne. Prosím, kolego,“ pokynul senior manažer svému podřízenému a usadil se na jednu z volných židlí u stolu. „Jak víte,“ začal Zbyněk o poznání méně sebejistě než Pytelka, „naše společnost působí na trhu již osmým rokem, z toho již dva roky u nás v Česku. Od té doby jsme jenom na této pobočce měli v kurzech téměř dva a půl tisíce klientů a z toho dva tisíce dvě stě jedenáct kurz úspěšně dokončilo. Všimněte si toho vysokého čísla. Dva tisíce dvě stě jedenáct sebevražd s naší asistencí! Dva tisíce dvě stě jedenáct spokojených zákazníků. Ale pozor! Ani zbývajících dvě stě šedesát klientů, kteří v průběhu kurzu z různých důvodů odpadli, nemůžeme považovat za neúspěch. Vždyť i to, že si klient své sebevražedné rozhodnutí rozmyslí, je svým způsobem úspěch, že?“ „Správně, kolego,“ přerušil jej Pytelka, „jen prosím nenazývejte naše obchodní partnery klienty.“ „A…ano,“ začervenal se Zbyněk a pokračoval. „Je až z podivem, s jakým nepochopením se naše firma potýká u úřadů i u veřejnosti. Situace se však zlepšuje každým rokem a my jsme od počátečních zcela zamítavých postojů úřadů ušli velký kus cesty a dnes hrdě můžeme prohlásit, že česká společnost se sebevraždy coby svobodného odchodu ze života, i odborné asistence u sebevraždy přestává bát a začíná ji přijímat jako součást naší vyspělé kultury.“ Junior manažer domluvil a očima obešel všech třináct posluchačů. Kromě svého staršího kolegy se shledal jen s nepřítomnými výrazy, z nichž některé více, některé méně, dávaly najevo, jak zajímavou přednášku právě slyšely. Monika byla zasněná a posledních dvacet minut vůbec nevnímala ani přednášející, ani potichu a speciálně pro ni vyřčené, vtipné, ale mírně zapáchající glosy svého staršího souseda. Přemýšlela nad posledními měsíci svého života, přemýšlela o utrpení, které prožila, ale i o rozhodnutí k sebevraždě. Stále si nebyla stoprocentně jista, že se chce zabít a nevylučovala, že své rozhodnutí ještě změní. Nastalé ticho ji z melancholických myšlenek vytrhlo. Všimla si, že před tabulí už stojí jiný mladý muž a Václav Pytelka se ležérně rozvaluje na židli nalevo od ní. „Oukej, Zbyňku, ještě poučení a můžeme jít na to,“ řekl starší manažer euforicky. „Ano, poučení,“ chytl se opět Zbyněk. „Až natočíte své video, budete se vracet sem do této místnosti. Zde počkáte na posledního z vás a pak společně půjdeme do Sálu posledního spočinutí, kde dostanete pilulku a dárek,“ usmál se, udělal krátkou pauzu a pokračoval. „Pak ulehnete na postel – upozorňuji, že postele jsou vybaveny štítky s vašimi jmény, tak prosím ulehněte do své postele, aby nedocházelo ke zmatkům – a na pokyn pilulku spolknete. Doporučujeme zapít vodou, kterou budete mít na nočním stolku. Voda totiž urychlí rozklad pouzdra pilulky a účinná látka se rychleji dostane do těla. Látka v pilulce vás uspí a ve spánku usmrtí. Proces bude trvat od dvou do pěti minut a během něj nebudete cítit žádnou bolest. Celou dobu procesu vás budu sledovat já, pan kolega Pytelka a odborný lékař, doktor Veselý. Můžete být ujištěni, že metoda stoprocentně funguje, což je jedním z největších benefitů asistované sebevraždy. Ještě upozorňuji, že do chvíle, než pilulku opravdu spolknete, si svůj čin dle naší smlouvy můžete rozmyslet. Ovšem budete na to mít deset minut a pokud do té doby pilulku nespolknete či neřeknete své jasné ne, bude vám pilulka odňata a vaše sebevražda bude stornována bez nároku na vrácení finanční zálohy. Pak se budete moci přihlásit do dalšího turnusu, který odchází koncem příštího týdne, či do některého z následujících. Ovšem vždy za příslušný poplatek.“ „Prosím vás,“ ozvala se opět paní Pletková, „chtěla jsem se ještě zeptat, jestli by opravdu nebylo možné, aby… ehm… procesu byl přítomen kněz.“ „To by možné OPRAVDU nebylo, paní Pletková,“ ozval se starší manažer nevrle. „Myslím, že právě vám jsem na toto dával dostatečně vyčerpávající odpověď mejlem. Asistovaná sebevražda je moderní medicínská metoda a zpátečnické církevní názory s ní nemají co do činění. Církev se sebevraždou nesouhlasí, takže byste nemohla počítat ani s nějakým pomazáním nebo rozhřešením, nebo co to dávají. Ostatně to byste nedostala, ani kdybyste se zabila doma vlastními prostředky a bez asistence.“ „Tam bych to ani nepředpokládala,“ bránila se paní Pletková, „ale tady, když jsem zaplatila takové peníze...“ „Peníze jste zaplatila za odbornou asistenci, nikoliv za pomatené blábolení bláznivých exorcistů,“ vysvětloval mírněji Pytelka. „Výhody asistované sebevraždy znáte. Nebolí, je rychlá, odborná a hlavně stoprocentně účinná, takže se vám nikdo nebude vysmívat, že je to trapná demonstračka. A jestli máte nyní strach, že vaše duše propadne peklu, když si sáhnete sama na život, pak to nedělejte. My všichni ostatní dobře víme, že tyto středověké pověry neobsahují ani zbla pravdy a že po životě není zkrátka nic. Jednoduše neexistujete a tak vás ani nikdo nemůže smažit v rozžhaveném oleji. Jediné peklo je tady na zemi a vy to dobře víte, paní Pletková. Vždyť si vzpomeňte, co všechno jste si prožila se svou rodinou, se svým opileckým manželem a feťáckými synátory. Peklo dobře znáte, dámo! Zbavte se ho a odejděte ze života, jak jste si před časem předsevzala.“ Monika odcházela do videokabinky jako čtvrtá. Měla toho tolik co říct, ale vůbec ji nenapadalo, kde a jak má začít. A navíc komu? Komu by měla nechávat vzkaz, když její milovaný Petr i její dítě jsou po smrti? Rodičům? Vždyť by je to snad ani nezajímalo.
