Když se od dveří světnice ozvalo jeho jméno, vyskočil Kubiš od stolu, na kterém měl rozehranou šachovou partii s Kolaříkem, a poslušně se postavil do pozoru.
„Pojďte se mnou, rotmistře!" nařídil mu Šustr a zamířil na chodbu. Když se zastavili, začal se Kubiš automaticky znovu stavět do pozoru, ale Šustr ho zarazil.
Pohov." Se zájmem si mladého muže prohlížel. Kubiš na něj vždycky působil jako neobyčejně vyrovnaný, klidný člověk, a v jeho kulatém, dobráckém obličeji na první pohled skutečně nic neprozrazovalo, že je vynikající voják.
„Možná bychom pro vás měli práci," nadhodil Šustr.
„Pane!" Pro jednou měl Kubiš pocit, že by si Šustra mohl i oblíbit.
„Zvažujeme, že bychom vás poslali domů s nebezpečným úkolem," pokračoval Šustr. „Naděje přežít do určité míry existuje, ale nikdo vám to samozřejmě nemůže zaručit."
„Budu poctěn, jestli se pro mě rozhodnete," prohlásil Kubiš bez zaváhání.
„Nechcete znát podrobnosti?"
Kubiš pokrčil rameny.
„Čekám na přidělení operačního úkolu už dlouho, pane," řekl. „A chápu velmi dobře, že jakýkoli úkol spojený s parašutistickým seskokem bude nezbytně nebezpečný. Ale přesto bych rád šel, ať už půjde o jakýkoli úkol."
Šustr ho překvapil přátelským úsměvem.
„To rád slyším, rotmistře. Budete vyslán místo svého kolegy, který se zranil při závěrečném výcviku."
Kubiš ztuhl.
„Promiňte, pane... Ten zraněný... Nemyslíte náhodou Karla Svobodu?"
„Už jste o tom slyšel?"
„Ano," prohodil Kubiš nepřítomně. „Pane, on... byl na výcviku s Josefem Gabčíkem, je to tak?"
„Ano. Jak předpokládám, nebude vám vadit s ním pracovat, že?"
„Pane kapitáne!" rozzářil se Kubiš. „Josef je jeden z mých nejbližších přátel. Není nikdo, s kým bych spolupracoval raději!"
„On o vás říká to samé. A to je přesně ten důvod, proč chceme vás dva pohromadě," řekl Šustr.
„Co mám teď udělat, pane?"
„Připravte se a sbalte si věci. Během jednoho, dvou dnů vás znovu pošleme do Skotska. Máme teď trochu víc času, takže vás čeká tak náročný trénink, jak jen bude možné."
Přistoupil blíž a natáhl ruku.
„Blahopřeji, rotmistře. Poletíte domů."
Doktor Bondy už seděl u stolu, když do kavárny vstoupil Pavelka. Parašutista se u dveří zastavil a rozhlédl se, pak zamířil k jeho stolu, posadil se a tázavě na něj pohlédl. Slova nebyla zapotřebí. Strhaný výraz mladého právníka vyjadřoval vše podstatné.
„Gestapo," řekl Bondy jednoduše. „Sledovali vojenskou skupinu odboje. Zatkli spoustu lidí."
„Cože - Obranu národa?" zeptal se Pavelka šokovaně.
„Ano. Sebrali jich spoustu." Bondy se cítil strašně unavený. Gestapo zasáhlo odboj se svou příslovečnou efektivností.
„Obavám se, že to je teprve začátek."
„Co tím myslíte?"
„Zatýkání," vysvětlil Bondy. „Už jsem to zažil. Je to jako lavina, když se to rozjede. Každá vlna zatýkání přinese spoustu nových informací. A pak následuje další zatýkání."
„Jak to? Někdo promluví?"
Naivnost otázky Bondyho překvapila. Koho nám to poslali?
„Samozřejmě, že lidé promluví," vysvětloval trpělivě. „Gestapo je neobyčejně výkonné při přesvědčování."
Doufal, že nezní příliš povýšeně. Bylo mu pouhých pětatřicet, ale po dvou a půl letech v odboji už získal hodně zkušeností. Ten chlapec, co dorazil z Británie, ještě nestihl pochopit, kam vlastně seskočil.
„Teď musíš být mimořádně opatrný," řekl. „Nevěř nikomu, kým si nejsi zcela jistý. Po nás zatím nejdou, ale to nikdy nevíš jistě. Měli jsme s vojáky spoustu kontaktů, takže se příště může gestapo klidně pustit do nás."
„Předáte mě Obraně národa i přes to?"
Bondy na něj zíral.
„Ty nechápeš, co říkám," řekl. „Gestapo po nich právě teď jde. Nemůžeš se k nim přidat, to prostě nejde. Byla by to sebevražda!"
„Já mám takové rozkazy," řekl Pavelka nejistě.
„Právě byly změněny," odvětil Bondy pevně. „Už zatkli ty lidi, kterým jsem tě chtěl představit. Teď nemám nikoho, koho bych tam znal. Bude chvíli trvat, než obnovíme kontakt."
Pavelka na něj hleděl zjevně zmatený.
„Co myslíte, že bych měl dělat?" zeptal se.
„Myslím, že by ses měl držet nás - alespoň prozatím. Uvidíme, co bude možné později, ale teď tě nemůžeme poslat pryč."
„O tomhle by měl vědět Londýn," poznamenal Pavelka váhavě.
„Neboj se, dozví se to. Je nezbytné, aby věděli o posledním zatýkání. A protože ty jsi nepochybně nejlépe vycvičený radista, jakého teď máme, měl bys jim to oznámit sám. Uděláš to?"
Bondy si prohlížel nezkušeného mladíka před sebou a plně si uvědomoval svou odpovědnost vůči němu. Odvaha mu nescházela, ale ještě stále si neuvědomoval okolní realitu, do které doslova spadl.
Když trojice mužů dorazila na střelnici ve Skotsku, válela se kolem Loch Morar mlha a bylo chladno, ale ranní vzduch byl průzračný a svěží.
„Vypadá to tu jako doma," řekl Kubiš a zhluboka se nadechl.
„Myslíš tu mlhu?"
„Ne, tu přírodu. Nevšiml sis? Hluboké lesy, ty kopce, břízy u jezera..." Usmál se, ponořen ve vzpomínkách na rodnou zemi.
Stýskalo se mu po domově. Nikdy předtím by ho nenapadlo, jak může člověk toužit po své zemi, své vesnici nebo krajině, kterou znal jako dítě. Nepřemýšlel o tom, když utíkal před německou okupací do Polska a poté do Francie - pro mladého muže to bylo stále spíš dobrodružství, cestovat po Evropě a bojovat s nenáviděným nepřítelem.
Ale Skotsko probudilo jeho dávno odsunuté vzpomínky. Připomnělo mu rodný kraj natolik, že se rozechvěl už při samotné zmínce o plánovaném doplňkovém výcviku. Chtěl Skotsko znovu vidět, ale teď, když sem dorazil, si konečně uvědomil, že to, co skutečně toužil spatřit, je rodná země.
„Budem tam brzy," ujistil ho Gabčík. „Pak budeš mít dost času si to užít."
„Dobrá, mládenci. Nerad ruším vaši konverzaci," řekl anglicky instruktor SOE, který nerozuměl jedinému slovu, „ale jsme tady." Zastavil u první palebné čáry.
Střelnice byla z obou stran ohraničena navršenou zeminou, která se táhla od palebné čáry. Teď po ránu byla tráva kolem ještě pokrytá rosou.
„Už jste tu byli," konstatoval instruktor a oba Češi přikývli, „nicméně já chci zjistit, kolik si pamatujete a kolik jste zapomněli."
Vedl je k dřevěnému stolu na palebné čáře, u kterého stál pod plátěným přístřeškem další seržant. Na stole ležely krabice s municí a několik pistolí.
„Vezměte si dvaadvacítky."
Přesvědčil se, že si mezi zbraněmi vybrali ty správné.
„Teď napáskovat zásobníky," nařídil. Oba muži bez zaváhání sáhli po krabici se správnou municí. Naplnili zásobníky a čekali.
„A vyprázdnit zásobníky."
Okamžitě bylo provedeno.
„Zatím bez problémů. Fajn. Jerry, skoč nám připravit terč. Na rozehřátí dáme začátečnický terč na tři yardy."
Obrátil se zpátky k parašutistům.
„Takže začneme zase od začátku. Vím, že jste to všechno už dělali, ale to nevadí. Toho nikdy není dost."
Počkal, dokud Jerry nepřipravil terč. Byla to dřevěná deska s šedě nakreslenou postavou v životní velikosti s bílým terčíkem na břiše.
„Nevím, co vám kdy vaši předchozí instruktoři říkali," pokračoval, „a je mi to jedno. Teď poslouchejte. Pokud si některý z vás myslí, že pistole je sebeobranná zbraň, zapomeňte na to. Je to útočná zbraň, stejně jako puška nebo jakákoli jiná střelná zbraň. Používáte ji k zabití nepřítele. Jasné?"
Odmlčel se a pozorně si oba prohlédl.
„Zapamatujte si to slovo. Zabít. Ani tady nebudete jen mířit a střílet na dřevěné terče. Představujte si, že jsou to nepřátelé a vy je zabíjíte. Protože já vás mám naučit zabíjet, a můžete si být jisti, že vás to naučím."
Postavil se za ně.
„Napáskujte si po šesti nábojích."
Počkal, dokud pokyn neprovedli.
„Na můj povel vystřelíte. Vždycky vystřelte dvě rány rychle za sebou. Pamatujete si, proč dvě?"
„Jedna rána nemusí stačit," řekl Gabčík.
„Proč?"
„Nemusí chlapa zastavit."
„Nebo může první rána cíl minout," dodal Kubiš.
„Ano, správně," přikývl seržant. „Musíte si být naprosto jisti, že ho zabijete - dřív, než zabije on vás. První rána ho může, ale nemusí zabít. A pokud ho ihned nezastaví, může začít pálit on - pak byste mohli ztuhnout a nemuseli mít šanci vystřelit podruhé."
Ukázal na terč.
„Jsou to jen tři yardy, takže nemůžete minout. Chci vidět dvě rychlé rány na můj povel. A nezapomeňte - není to terč. Zabíjíte člověka. Musíte ho zabít, nebo zabije on vás. Připravit... Pal!"
Dvě pravé paže se rychle zhouply vzhůru zkušeným, plynulým pohybem ramen a paží, zápěstí zpevněná. O zlomek sekundy později zazněly zvlhlou, mlhavou střelnicí čtyři výstřely téměř současně.
„Pal!"
Ranní mlha se zavlnila nad dřevěným terčem, z něhož odletovaly třísky.
„Pal!"
Alois, mladý muž sloužící jako Bondyho spojka, se nekontrolovatelně třásl. Bolest byla nesnesitelná, jak ho dvě gestapácké gorily nemilosrdně tloukly snad několik hodin.
„Jaké další adresy znáš?" zařval na něj Obersturmführer Fleischer.
„Žádné neznám," vyloudil ze sebe šeptem. Jeho ústa byla plná krve a zlomených zubů. Nemohl hýbat čelistí, která byla zřejmě zlomená; každé slovo ho strašně bolelo.
„Lžeš!"
Už dávno se zhroutil na podlahu, takže pro jeho trýznitele bylo teď snadné kopat do něj dle libosti.
„Nelžu," zašeptal.
Nikdo jeho tenký hlas neslyšel. Jen ho postupně kopali do žeber, žaludku, hlavy, ramen, všude.
Postupně, jak upadal do bezvědomí a zase se z něj probíral, vnímal bolest stále méně. Brzy už mu nebudou moci ublížit.
„Neznám. Neznám," mumlal znovu a znovu, přes krev vytékající z úst. „Neznám. Neznám. Neznám."
V opakování toho slova bylo cosi uklidňujícího. Mohl se plně soustředit jen na něj a zapomenout na bití. Stále mumlal, spokojen sám se sebou, spíš než lidské bytosti podobný kusu zkrvaveného masa válejícímu se na podlaze.
„Neznám. Neznám. Nez..."
Nová, ostrá bolest mu projela celým tělem, překvapila ho a zarazila proud jeho slov. Jak mohli najít část těla, která ještě není v agónii? Znovu a znovu ho bili, nevěděl přesně kam, věděl jen, že nemůže promluvit, uvědomoval si, že jeho mysl nesouvisle ječí To strašně bolí, už to nevydržím, prosím, přestaňte s tím, prosím, přestaňte. Pokusil se ze sebe ta slova vyrazit, ale jen se začal dusit vlastní krví. Rychle polkl. Musel jim to říct, musel to bití zastavit.
Skrz rudou mlhu bolesti viděl, jak se k němu sklání Fleischerův obličej. V tu chvíli bití přestalo.
„Tak co?" zeptal se Fleischer netrpělivě. „Cos nám chtěl říct?"
Jeho chodidla nesnesitelně pálila. Takže to bylo to místo. Ani si nevšiml, že mu zuli boty a začali ho bít tyčí přes chodidla.
Stále neschopen slova, zavrtěl pomalu hlavou a spolkl směsici krve a úlomků zubů.
„Cože?" sklonil se k němu Fleischer ještě níž.
„Neznám," zašeptal. „Neznám... žádné další adresy... Vážně."
Fleischer zuřivě zaťal zuby.
„Ty hajzle." Udeřil ho pěstí do hlavy a narovnal se. „Musíš pochopit, že víme všechno - tvoje kontakty, skrýše, organizaci."
„Ich..." Alois hledal německá slova. „Ich verstehe nicht..." Krátce zachroptěl. „Mein Deutsch... schlecht..."
„Ty svině!" Fleischer si odplivl a znovu kopl do zkrvaveného těla.
Ale to nebolelo. Jeho trýznitel netušil, že teď už byla citlivá jen chodidla.
„Řekni mu to!" nařídil Fleischer Hornischerovi, který přistoupil k bezvládnému tělu a rychle prohodil několik slov v češtině.
„Je ještě jedna věc, co mu říct," houkl Fleischer a počkal, až to Hornischer přeloží.
„Ten nový chlap, co se objevil minulý týden. Kdo je to? Mladý, krátké vlasy, štíhlý, oválný obličej... Jel jsi s ním tramvají."
Alois těžce polkl.
Jak vědí tohle? Přece nemůžou vědět všechno!
„Je nový, že jo? Odkud přišel? Co je zač?"
V náhlém záblesku si Alois uvědomil, že neznají Pavelkovu totožnost. Mohou znát jeho tvář, ale neví, kdo to je. Nesmí jim to říci.
„Já... nevím," zašeptal.
Fleischer zařval, odstrčil Hornischera a začal znovu bít do obnažených chodidel.
Alois měl pocit, že mu ostré jehly pronikají celým tělem až do mozku.
Ječel v agónii. Bylo to nesnesitelné. Po tvářích mu stékaly slzy a mísily se s krví.
„Mami, mami," vzlykl.
„Kdo je to?" sklonil se Fleischer znovu.
Bylo to nádherné - bití přestalo.
„No tak!" zařval Fleischer. „Kdo je to? Mluv!"
Alois zasténal. Stále v něm byla vůle odporovat, ale ta se rychle rozpouštěla v moři bolesti.
Fleischer kývl na jednoho ze svých pomocníků, který znovu zasypal Aloisova chodidla ostrými údery.
Alois nekontrolovaně zakřičel. Jako by to byl signál, bití přestalo.
„Takže kdo je to? Jeho jméno! Odkud je?" zakřičel Fleischer.
Alois zachroptěl a vzdal to. Okamžik rezignace na něj měl podivně uklidňující vliv.
Dokázal zašeptat jediné slovo.
„Cože? Neslyším. Cos říkal?" Fleischer zamával na Hornischera, který rychle přistoupil. „Tak mluv. Co to bylo?"
Aloisova hlava byla náhle lehká, jak se začal propadat do bezvědomí. Musí ze sebe dostat ještě to jedno slovo a oni už ho pak přestanou bít.
Když se mu to podařilo, zahlédl překvapený výraz na Hornischerově tváři. Už nebyl schopen to zopakovat. Už nevnímal, jak si Hornischer snaží vybavit význam nepříliš známého českého slova.
Zabralo mu to několik vteřin, ale nakonec si vzpomněl. Alois zahlédl, jak se s vytřeštěnýma očima obrací ke svému netrpělivému nadřízenému.
„Ein Falschirmjäger, Herr Kommissar," vydechl Hornischer. „Parašutista."
Poslední, co Alois viděl, byla Fleischerova překvapením otevřená ústa.
Pak omdlel.
