Filmovou cenzurou v Československu v letech 1962 až 1970 se zabývá publikace Vadí - nevadí, kterou vydal Národní filmový archiv. Historik Lukáš Skupa na příkladu barrandovského studia rekonstruuje filmový cenzurní systém a odkrývá vztahy mezi vedením kinematografie, studia a cenzurních institucí v čele s Hlavní správou tiskového dohledu a ideologickým oddělením ÚV KSČ.
Spousta filmů vyrobených ve sledované dekádě se nedostala k publiku a skončila v trezoru. Teprve po listopadu 1989 se změnil schvalovací systém a studia dostala svobodu. V kinech se tak objevily zakázané snímky z 60. let, jejichž negativy byly podle možností doplněny o vystříhané části. Jako první měli premiéru Skřivánci na niti Jiřího Menzela. Pak následovalo politické drama Ucho, které v roce 1969 završilo tvůrčí spolupráci Karla Kachyni a Jana Procházky; v trezoru se ocitly i jejich další snímky Kočár do Vídně, Směšný pán či Noc nevěsty.
Název knihy evokuje film Věry Chytilové Sedmikrásky, jehož hrdinky se rozhodnou, že když se všechno kolem nich na světě kazí, budou zkažené také ony. Hrou vadí - nevadí testují limity svého okolí i sebe samých. "Do podobné hry se v 60. letech pouštěli lidé zainteresovaní do filmové cenzury," uvedl Skupa. Pojem cenzura však neužívá v tradičním významu, tedy ve smyslu restriktivní instituce, která zakazuje a maří umělecké záměry. Chápe ho jako komunikaci v podobě vyjednávání různých článků cenzurní soustavy. Narušuje tak obvyklé představy o zlých cenzorech a poškozených tvůrcích na straně druhé.
"Nešlo jen o jednostranné cenzurní příkazy, které by filmaři poslušně plnili. Řídili se i vlastními zásadami interního schvalování, nejednou anticipovali cenzurní zásahy, upravovali scénáře i filmové kopie," dodal. Jeho práce je tak jiným pohledem na nejoslavovanější období české kinematografie, kdy výrobní či právě cenzurní pozadí mělo na filmovou tvorbu nemalý vliv.
Autor zmiňuje téměř 140 filmů, k realizaci více než dvou desítek z nich vůbec nedošlo. Jádro publikace, jejíž text doplňují fotografie, schémata i archivní dokumenty, tvoří kapitoly, oddělené klíčovými mezníky let 1962, 1965 a 1968, během nichž se měnila intenzita podnětů ze strany cenzurních orgánů i reakce filmařů na ně. V červnu 1968 byla cenzura zrušena - a v září opět zavedena. Některé z projektů byly dokončovány později. Proto kniha končí v roce 1970, v době nástupu takzvané normalizace a s ní souvisejících změn v kinematografii.