Román Františky Jirousové Vyhnanci portrétuje mladé ztracence v současnosti, ale tak trochu i v bezčasí s věčnými otázkami: co svět, co já a co my spolu.
Františka Jirousová, jak se dá dočíst na obálce, se narodila roku 1980, absolvovala Policejní akademii (!) a jinak se věnuje křesťanské filozofii, a to i profesionálně (v doktorském studiu). Patří k tvůrkyním webu Katolická dekadence, který funguje spíše jako platforma pro křesťansky (katolicky) orientované básníky (a básnířky) naší doby než pro dekadenty. Ostatně ale - jak chcete být dekadentní v době, kdy už se z pojmu stala oficialita a na takto označené výstavy se nechodí pohoršovat, ale uznale pokyvovat hlavou, případně mudrovat, že "to nikoho nepohoršuje". Jako kdyby podstatou dekadence bylo pohoršování - ne, že by mi šlo právě o tohle.
Kromě toho je Jirousová, jak napovídá její jméno, dcerou básníka Ivana Martina Jirouse, řečeného Magor, a jak rovněž jméno napovídá, také tedy nevlastní sestrou literáta Tobiáše Jirouse. Zdá se, že Magorova rodina (nebo širší okruh lidí kolem něj, abychom nezabíhali do intimit) má literaturu - či psaní obecně - zkrátka v krvi.
Vyhnanci jsou relativně obsáhlou prózou (necelých čtyři sta stran). Pojednávají v příběhu několika mladých lidí o hledání "v současném světě" - ale zároveň obecně, nadčasově - především o hledání sebe sama a také hledání Boha. Rozumí se samo sebou, že hrdinové jsou intelektuálové, byť nikoli salonní či jinak přejemnělí, poslouchá se sice Wagner, čte se Nietzsche, mluví se o Ježíši, ale také se žije na polorozpadlém statku, popíjí v hospodě rum a žije se tak nějak zdravě, venkovsky, živočišně. V zásadě to, co by si člověk v lůně undergroundu tak nějak představoval i dnes.
Hlavní postavou se posléze stává homosexuál Štefan. Jeho životní hledání se logicky týká i vlastní sexuální orientace. Nemohu si pomoci, i když nejsem příznivcem rozličných genderových teorií, na knize je notně poznat, že ji psala žena - resp. toto poznání o tomto ženském psaní dává za pravdu různým stereotypům o "ženském psaní". Scéna vzájemného tělesného a duševního sblížení Štefana s Jakubem v závěru románu je totiž tak lyrická a citlivá, že - jakkoli ji nechceme nařknout z neautentičnosti - spíše než obraz "syrový", což je jinak přídomek, který si román zaslouží, vytváří obraz značně idealizovaný či poetický.
Inu což. Kniha je někdy až moc upovídaná, pasáže o víře by stálo za to proklestit; hrdinové spíše víly a něžně zasněné bytosti nežli rváči - čímž vzniká zajímavý rozpor mezi onou (představovanou) katolickou dekadencí a (ryzím, syrovým) světem undergroundu - nebo prostě světem několika mladých filozofů, kteří nevědí, co se sebou, někde na venkovském statku. Vyhnanci se čtou poklidně, vyzařují zvláštní (klidnou) sílu; možná by jim více slušel název Sebranci. Usebrání, vyrovnání se (navzdory všemu neklidu a rozporu), je slovo, které dění v knize přesně vystihuje. Její působivost je v obyčejnosti.
Františka Jirousová: Vyhnanci. Praha: Eroika 2011. 368 stran, 380 Kč.
