Narcisu tlachavý květ

Autor sedí v Madridu v kavárně Musea Nacional del Prado a myslí na Vídeň. Spis Davida Zábranského Slabost pro každou jinou pláž začíná. Jakýsi Bartlett, za kterým vypravěč do Madridu přiletěl, ho před Vídní varoval, „protože se tam Hitler naučil nenávidět Židy... Musel odjet do Mnichova. Vídeň měla slabý žaludek nejen na jeho obrazy, na jeho obrazy, na jeho začátečnické, ale i na nacismus...“

Pak následuje věta o tom, že „Vídeň ničí svojí hloubkou, neútočí z vnějšku, propuká zevnitř.“ Propuká? Vídeň, nebo hloubka? Nebo snad autor? A je to, že tam Hitler neuspěl, snad varování, aby se nejezdilo do Vídně? O čem je tady vlastně řeč? A proč o Vídni přemýšlí v Madridu? A vůbec, co se tím chce říct? Myslím, že nic. Otázka, zda Vídeň měla či neměla slabý žaludek na nacismus, je nesmyslná, neboť když zcela neznámý Hitler z Vídně odjížděl, prostě nacismus ještě neexistoval. Antisemitská byla Vídeň jistě i bez Hitlera. Autor se nenechá odradit a v následujícím odstavci do Vídně přece jen letí, a hned na letišti pochopí, že se Bartlett „spletl“, protože ve „Vídni je čistý vzduch“.

Následuje sdělení, že Vídeň není Lagos nebo Dillí, což je věru dobrý postřeh, ale kdyby byla (Lagos nebo Dillí), byly by Vídně dvě. „To, co jsem viděl, byla Vídeň,“ píše autor a čtenáři se uleví, že to není Káhira nebo Ulánbátar. Přiznám se, že jsem měl po úvodních větách dost. Ale pokračoval jsem.

Prolog s Vídní spustí bujení, které bude na třech stech šedesáti stranách nezadržitelně pokračovat. Autor dál sedí u kavárenského stolku a pozoruje milenecký pár. Všímá si, že dívka není Španělka. „Nehodí se sem a nehodila by se ani do Vídně.“ Zrodí se postava Poliny, Ukrajinky, která se seznámí se Samem, který má dost Západu a odjede na Východ. Dvojice, doplněná dle autorovy chuti jinými jmény (nedá se mluvit o postavách), bude nositelem autorových úvah o Východě a o Západě, kterými naplní desítky, ba stovky stran. Úvahy se stále točí kolem plodného tématu, zda je Východ jiný než Západ, přičemž autor co chvíli dochází k soudům, že je, ale není to zase tak snadné.

Východ je historie, tíha a nedostatek, zato Západ je opak, lehkost, originalita, snadnost, ale na druhé straně za to musí platit tím, že trpí nedostatkem historie, tíhy a má moc zboží. Východ má iluze o Západu, Západ nerozumí Východu. Ještě horší je to s Jihem. Tomu se nejen nerozumí, ale ten ani nikoho nezajímá.

Takto banálně to samozřejmě autor nikdy nenapíše, naopak jeho spis je postaven na mimořádné schopnosti imitovat cosi, co na povrchu snad vypadá jako myšlení, produkovat věty, které působí, jako by nesly bůhvíjaký obsah, ale nic v nich neříci. Rozdíl mezi myšlením a Zábranského imitací je však asi jako mezi myslitelem, který skutečně myslí, a mezi tím, který se do myšlení stylizuje a domnívá se, že již tím, že si mne čelo, stává se myslitelem. Výhodou tématu však je, že se o něm dá dosti lehce a bez omezení žvanit, přičemž možnost nabalovat na ně další a další vrstvy je nekonečná. Není nijak zvlášť nutné o předmětu úvah něco hlouběji poznat, stačí dovednost své „úvahy“ naplňovat vágními pojmy a nabubřelými tvrzeními.

Zvláštní oblibě se těší slovo „metafora“, kterým se tu označuje kdeco, hlavním smyslem výskytu tohoto slova je ovšem signál, že jde o myšlenku. Jinou metodou je cosi jako důkaz sporem o nesporném. Nahodí se věta, například: „to, že nic neskrýváme, ještě neznamená, že nemáme tajemství“, o níž se pak přemítá, přičemž se dojde k závěru, že na tom něco bude.

Jindy se vypálí petarda jakoby apodiktického soudu, který se pak obalí řadou mlhavých „upřesnění“. Třeba: „jediným smyslem vzpomínek je jejich ztracenost, ale nikoli ztracenost v čase, nikoli jejich nenávratnost v čase, která podněcuje nostalgii, ale spíš jejich vzdálenost od člověka, který vzpomíná, jejich neuvěřitelnost, cizost a troufalost...“ a tak, mohlo by se pokračovat dle libosti. Kdybychom chtěli použít oblíbenou autorovu figuru, museli bychom se každou chvíli u takových formulací zastavit a říct s ním: „Zastavme se. Co tato věta znamená?“ Většinou znamenají, že si autor myslí, že je Milanem Kunderou a nikdo jiný než on ho nečetl, neb jinak jeho až komickou nápodobu nelze vysvětlit

Vrcholem Zábranského hry na myslitele jsou pasáže, v nichž se pustí do „metafor“ s Osvětimí, kterou zapojuje do svých kuriózních definic a úvah o rozdílu mezi Západem a Východem. Nechá je produkovat ukrajinské Polině, kterou přes její zcela abstraktní (vycucanou) identitu nelze než litovat. Jako obvykle lze těžko odhadnout, jak to autor myslí, především se ale zdá, že o Osvětimi nic neví, respektive že si osvojil několik známých tezí, které se v jeho podání mění v nehorázná klišé: „Po Osvětimi už žádná opravdová Osvětim nikdy nebyla a nebude, což znamená, že nikoho není třeba osvobozovat tak, jako se osvobozovali vězni z Osvětimi, tedy se vším všudy.“ Vězni z Osvětimi se osvobozovali se vším všudy? Stalin vedl válku kvůli Osvětimi? Kde na to náš autor přišel?

Na jiném místě se zase dovíme, že koncentrační tábory osvobodil Západ a Osvětim „prohlásil za jediné místo, které bylo třeba osvobozovat“. A svým výstředním a zároveň nekonečně – jak to říct a nebýt stále jen hrubý? – „odvážným“ tvrzením nasazuje korunu, když píše, že „pro Západ je Osvětim nekonečnou omluvou pro nekonečné dětství. (...) Chovají se jako děti, ale nejsou to děti, protože dítě znamená nevědět o Osvětimi, nevědět o Ukrajině a nevědět o Ugandě“.

Má smysl se nad takovými apartními, jalovými větami, které ze všeho nejvíce připomínají kavárenský tlach (ale člověk by s takovým tlachalem nevydržel sedět v kavárně ani pět minut), zamýšlet, má smysl v nich hledat nějaký obsah? Ale ne, to po nich nechce ani autor, ten jimi chce oslňovat, působit, omamovat. Je zamilovaný do sebe samého, do způsobu, jakým klade vedle sebe nesouvztažné pojmy a spojuje je tmelem nesmírně vážné, ve skutečnosti však komicky působící hlubokomyslné zmatenosti.

Na chlopni obálky se autor chlubí : „...nejedná se o knihu poznámek, ale o celý nový svět: román. Snažil jsem se ho napsat tak, aby byl dobrý...“ Etc. Panebože! To těch ješitných tlachů nebylo dost!? A kousek níž jindy střízlivý spisovatel Václav Jamek píše: „Na naší literární scéně se objevuje autor, který by mohl výtečně navázat na tradici české ,lucidity‘, tj. protřelého, střízlivého, jasného pohledu na svět.“ Střízlivým rozumem se takové ocenění, jež spis popírá každou větou, pochopit nedá. Na to musí být člověk opilý. Čím ale?