Jiří Kratochvil: Herec. 312 stran. Vydalo nakladatelství Druhé město, Brno 2006.
Kdyby měli čeští literární kritici a odborníci (což není vždy to samé) vyjmenovat pět - stačilo by i tři - nejvýznamnějších prozaiků posledních dvou desetiletí, jsem přesvědčen, že by se tam nejčastěji opakovalo jméno Jiřího Kratochvila. To je řečeno bez ohledu na jeho čtenářský věhlas, který je dnes už stejně více dílem médií než vlastní literatury. A Kratochvil je spisovatel médiíplachý, oddaný nabokovovsky i kunderovsky literatuře, což je v Čechách a na Moravě všechno složitější a - dalo by se říct - marnější.
Po tříleté odmlce vyšel nyní nový autorův román nazvaný krátce Herec. Představuje jisté novum po pestře fantaskních románonovelách (Truchlivý Bůh, Lady Carneval): je rozsáhlejší, bohatě fabulovaný, jeví se zdánlivě "realističtější", neboť osnova je rozprostřena do přehledně vedeného příběhu, i když by se dalo spíše říci příběhů, které však svou realističností jen klamou, neboť jsou nástrojem alegorie, jak už to u tohoto spisovatele bývá.
Jde tedy spíše o esej s románovou maskou, pod kterou prosvítá bohatá tkáň vyprávění, které zase překrývá esejistické jádro. (Kratochvil, který je nakonec nejlepší vykladač svých záměrů, rád poukazuje na princip Mobiovy pásky, kdy vnitřní strana plynule přechází do vnější - a tak to je i zde, i když popsat právě ten okamžik přechodu nelze.)
V jistých chvílích (v závěru) to vypravěč již nevydrží a vstoupí se vším všudy do scény a v krátké kapitole vyjeví explicitně vnitřní (esejistické) téma: tím je dědictví nahlodané identity českého národa, která má za sebou dvacetiletí normalizační převýchovy, jejíž hlavní lekcí byla ztráta sebe sama, nahrazení své podstaty souborem grimas, masek, předstírání. Stručně shrnuto: normalizační režim nechtěl ztotožnění, chtěl imitaci. A těmto masovým cvičením v navlékání masek se dostalo nedávno odpouštění (exkulpace) z míst nejvyšších, tedy prezidentských. Kratochvilův román můžeme chápat i jako polemiku s tím, co sám nazval znicotněním.
Toto je však jen prosvítající význam pod vrstvou vnějšího (románového) tématu, jímž je pokus zachytit "schopnost" dokonalého převtělování v souvislém toku vyprávění. To se zde realizuje v metaforicky vyhroceném příběhu antihrdiny Mikuláše Mazela, málo úspěšného herce, který však vyniká výstřední schopností kohokoli "zahrát", tedy imitovat, převtělit se v něho, skočit do jeho podoby, gest, grimas.
V podnikavých devadesátých letech přijde na to, že se s touto schopností dokáže slušně uživit, nabídne se prostřednictvím inzerátu a slouží pak jako "imitátor" při různých (tragi)groteskních příležitostech. Zde je posazena jedna kotva Kratochvilova vypravěčství, jež má své těžiště v zachycení atmosféry české společnosti, jmenovitě jejího mikrokosmu: Brna, dýmavého rejdiště hochštaplerů, estébáků, kariéristů, více či méně obskurních existencí, které zaplňují scény Kratochvilových románů.
Paralelně s touto rovinou je veden Mikulášův monolog s nevlastním otcem, jenž se ho coby nalezence ujal. Je jím hodinářský mistr Kryštof Mazel, bytost svou "stabilitou" protikladná, symbolický Otec, nikoli však starozákonně hrozný a trestající, nýbrž chápající a příkladný, avšak nedostižně trůnící ve svém pevném místě v kosmu, který má smysl a řád, zde představovaný modelem hodinového stroje. Tato "otcovská" linie vtahuje do románu historický obraz rozpadu a konce jednoho světa. Pastorek Mikuláš je již jen nepodařeným či spíše znetvořeným "kukaččím vejcem". Solidní mechanismus hodinového stroje se změní v jeho prázdnou nápodobu: "...neměl jsem na to, stát se hodinářem, ale o to víc jsem měl na to, hodináře hrát..."
Čtenář Kratochvilových knih snadno (ale to je také jen léčka) rozšifruje některé důležité motivy, které se v jeho knihách vracejí a lze je mít za obsedantní, především motiv ztraceného otce (Kratochvil je syn poúnorového emigranta) a z toho plynoucí outsiderství. Každá jeho kniha je vlastně osobní rafinovanou mstou. Je v tom mnoho hořkosti, ale také mnoho hrdosti, jako zde v osobně laděné úvahové pasáži, kdy na chvíli vstoupí do líčení se svou zkušeností: zkraje normalizace toužil vydat svou už do tisku připravenou, ale zastavenou prvotinu a chvíli uvažoval o jakési formě legalizace, třeba že by vstoupil do SSM.
Naštěstí včas poznal, že ztrácí sám sebe i jaksi vnějškově. Začal se prý nenápadně podobat svazáckým papalášům, což mu bylo dostatečnou výstrahou. Zvolil samotu a vznešeně řečeno - bytí v autenticitě. Dodám, že beletristicky tuto významnou epizodu použil už v románu Avion (1996), jedné ze svých dvou tří vrcholných próz.
Je ale asi nutné dostat se konečně k tomu, lze-li za další vrchol považovat i nový Kratochvilův román Herec. Myšlenkovým obsahem jistě. Není v současné české próze román, který by na sebe nabral takové ideové závaží a vpletl ho do tak složité struktury vyprávění. V samotné stavbě, tedy v tom, jak jsou jednotlivé komponenty, pilíře, nosníky i samy základy propojeny a vyváženy, jsou však trhliny a disproporce. Román dohromady nedrží, tam, kde má na sebe vzít vlastnosti přesně pracujícího hodinového stroje (k čemu by byla ta složitá chronologická symbolika?), se rozběhne v proudu obžerného vyprávění do příliš mnoha stran, začne zadrhávat a prokluzovat. Roviny se minou a mechanika se roztočí naprázdno.
Již sledujeme především setrvalý chod dokonalého, až příliš dokonalého běhu, který neví, kde se zastavit a kde je jeho cíl. Je to stále ještě působivé a mistrovské dílo, ale už bez osudového zaklapnutí všech ozubených dílů. Seřídit takový stroj - symbolizující rovnou celý kosmos - je ovšem práce pro velkého Demiurga. Ale Kratochvilova ambice není menšího druhu.
