Herzův návrat k filmu se příliš nevyvedl

Juraj Herz stále děsit umí, jeho nový horor T.M.A. však trpí překonaným stylem a překombinovanou zápletkou. Na festivalu v Karlových Varech se promítal stylově před úterní půlnocí.

Klasik českého hororu a významná osobnost československé kinematografie šedesátých a sedmdesátých let, letos pětasedmdesátiletý režisér Juraj Herz, se po dvanácti letech vrátil k celovečernímu hranému filmu. Po "kafkovské" adaptaci románu Karla Pecky Pasáž v roce 1996 nyní přišel s žánrem, který jej proslavil nejvíc, totiž s hororem.

V českých podmínkách je Herz v podstatě jediným tvůrcem, který horor, tento pokleslý a opovrhovaný žánr opakovaně pěstoval a který jej také dokázal povýšit na umění. Nepochybně to platí o Spalovači mrtvol (1968) a Morgianě (1972), své kouzlo dodnes má i Upír z Feratu (1981) a hororové prvky mají i jeho pohádky Deváté srdce a Panna a netvor (obě 1978). T.M.A. se ovšem k české hororové klasice nepřiřadí.

Důvodů je několik. Tím zanedbatelnějším je způsob, jakým Herz svou novinku natočil. Douhé záběry, melancholicky šedivé prostředí střídající se s manýrou interiérů starého domu a klášterní knihovny (zde si Herz neodpustil nafoukání listí do místnosti), klopotně vytvářené tajemno (hudba i chování vedlejších postav naznačují jakési nebezpečí) a do toho několik momentů, kdy se divák stydí za to, jak zjednodušeně a klišovitě odbyl své postavy (především všichni schematicky zpovykaní rockeři). Zčásti to režisér vynahrazuje scénami, jimiž dokazuje, že stále umí diváky vylekat: střihem, zvukem, hudbou. I zde to bývají někdy mírně účelové triky, ale k hororu patří.

Vesničané vědí, ale nepovědí

Podstatnějším důvodem, proč T.M.A. převážně selhává, je slabý scénář. Jestliže v případě zmíněné Herzovy hororové trojice se vesměs jednalo o adaptace špičkových či přinejmenším velmi dobrých literárních předloh, zde se Herz spolehl na text hudebíka a příležitostného spisovatele a výtvarníka Martina Němce. Ten se ve svém psaní (převážně povídek) inspiruje nejčastěji Rayem Bradburym či Roaldem Dahlem a snaží se tedy čtenáře zaujmout nějakou tou překvapivou pointou, často právě s hororovým nádechem.

Takový žánr ovšem vyžaduje originální nápady a smysl pro zkratku, což obojí Němcovi spíše chybí. A platí to i o příběhu výtvarníka a rockera Marka, který se z nejasného důvodu vrací do opuštěného starého domu v pohraničí, kde kdysi vyrůstal. Atmosféra napětí je tu vytvářena příliš dlouho a příliš konvenčním způsobem (uzavření vesničané, kteří vědí, ale nepoví, to je jedno z nejstarších a nejobehranějších hororových klišé) a do zápletky se míchá nadpřirozeno s realistickým vražděním - přičemž odhalených tajemství, mrtvol i vrahů je tu poněkud moc na to, aby to dohromady fungovalo.

Rituály, esesáci, jednooká žena

T.M.A. se zmítá mezi hororovými subžánry: když jde iracionálně nahá a plachá dívka se svíčkou do komory ve sklepě, je jasné, co ji tam čeká - a zde jako by Herz naznačoval, že se přiklání k žánru slasheru, populárnímu mezi mladými diváky. Ale do toho máme jakési blíže neupřesněné prastaré krvavé rituály, esesáky, vzpomínky na nebezpečné dětské hry, nevyzpytatelnou ženu s jedním okem, přízraky a tajemné jevy a taky mentálně retardované děti. Vše bráno velmi vážně, komických nebo alespoň vtipných scén je ve filmu málo - ba možná žádná. Na jeden dům v Sudetech toho tvůrci naložili příliš.

Psát cosi o dortu pejska a kočičky by bylo zbytečně urážlivé, ale nic to nemění na tom, že Herzův návrat k filmu se příliš nevyvedl. Snad to bude s dalším připravovaným dílem, Habermannovým mlýnem, o něco lepší.

Foto: tma-film.cz