Zatímco Česká republika v letošní karlovarské soutěži zástupce nemá, Slovensko dodalo drama Pokoj v duši. U východních sousedů je momentálně nejnavštěvovanějším filmem.
V historickém žebříčku návštěvnosti se drama dokonce zařadilo na třetí místo, za velkofilm Juraje Jakubiska Bathory a limonádu Fontána pre Zuzanu. Podle jeho režiséra Vladimíra Balka je sympatické, že slovenští diváci dali v případě jeho filmu přednost realistickému příběhu ze slovenské současnosti před dosud úspěšnějšími komediemi.
Balkův film zároveň nese výrazné české rysy - přesněji rysy filmových příběhů Jiřího Křižana, jehož Balko angažoval jako scenáristu. Podobně jako ve filmech, které psal pro režiséra Martina Hollého nebo ve svém posledním snímku Je třeba zabít Sekala, i zde Křižan vypráví příběh "pravých" chlapů, jejichž chlapství je definováno tradičními až archaickými hodnotami.
Jeho hrdinové, v čele s tím hlavním, čerstvě propuštěným trestancem Tonem, tedy vedou drsné řeči, které příslušně odsekávají, neváhají dát ránu, chovat se opovážlivě vůči nehodným autoritám, vypít hodně borovičky či ji zaplatit celé hospodě. Nejdůležitější vlastností je hrdost, její ztráta je fatální. Tono podržel kumpána ve zlodějském podniku, za který byl zatčen, ten se mu však nyní odvděčuje jen nátlakem k další zlodějině. Z trestance vyprchává nadšení z nově nabyté svobody rychle, s tím, jak se mu nedaří sehnat práci a neklape mu to ani doma.
Chlapství v moderní společnosti je nepochybně velké téma, Balko s Křižanem jej však realizují způsobem únavně konvenčním. Za vzory jsou tu dědové, kteří dokázali skolit tři medvědy, naopak když Tono skloní zbraň namířenou na dvanácteráka, vnímá to jako nepřípustnou slabost a selhání. Hrdost až furiantská, vnímání majetku jakožto důkazu úspěchu, velká gesta, výdrž v pití, plodnost a tvrdost k sobě i okolí jistě nejen na slovenském venkově určují úroveň mužství. Otázkou zůstává, zda to má být také hlavním tématem celovečerního filmu, zvláště, když tyto motivy Křižan již použil.
Pokoj v duši přitom není žádnou polemikou s tímto tradičním ideálem muže-samce: chvíli to sice vypadá, že jej tvůrci umějí ironizovat, zkratovitý závěr nás však přesvědčí o tom, že nikoliv. Dlouho se zdá, že dojde k prolnutí několika dílčích příběhů (slibně se vyvíjí vedlejší zápletka o spekulaci s pozemky v Tonově vesnici), ani to se však nestane a příběh setrvá u schématu: ubližovaný hrdina versus padouch, který se vydává za jeho kamaráda. Na úspěch v mezinárodní konkurenci tohle stačit nemůže.
Foto: Karel Šanda
