Podnětem k novému filmu Olgy Sommerové, který 15. listopadu uvede Česká televize, byl nečekaně kalendář. Dvanáct žen se pro něj loni nechalo nafotografovat od Jana Saudka a výtěžek z prodeje i dražby fotografií následně putoval na konta charitativních projektů v Kambodži, Guineji, Peru a České republice. Dokumentaristka je poté objela s kamerou. Výsledkem je filmová óda na obětavost a nasazení lidí, kteří ve třetím světě pomáhají potřebným. S jedinou výjimkou jsou všechny ženy. Přesto se „ženský film" bojovné feministky od těch předchozích dost liší.
Za kolik se vydražila vaše fotografie?
Ta moje za sedmdesát tisíc korun.
Iniciátorky projektu Medela Leila Abbasová a Helena Houdová celkově nashromáždily přes milion a půl. Splnilo to vaše očekávání?
Peníze se rozdělily do čtyř projektů rovným dílem. Pro země, kam pomoc směřovala, je čtyři sta tisíc korun hodně. Dobré jsou nejen peníze, ale i lidská solidarita. Je to hodnota jak pro ty černoušky či indiány, tak pro ty, kteří pomáhají. Například Eva Holubová, která s námi byla v Peru, se neuvěřitelně angažovala nejen na místě, ale i po návratu. Přes ministerstvo zahraničí zajistila peníze, aby k nám mohli přijet studenti a koordinátoři nadace Inka z Peru. Indiány podporovala i tím, že od nich nakupovala. Jednou si šla pořídit pončo, za něž chtěli sto sol, a ona nám nadšeně líčila, že to vyšroubovala na dvě stě. Ta se do toho tak zažrala, že teď bude dál šířit dobrou zvěst, stejně jako to dělá Jaroslav Dušek, který s manželkou v Peru adoptoval indiána. Zvěst se šíří a nabaluje se jako sněhová koule a můj film, doufám, může také otevřít lidská srdce a peněženky.
V poslední době se v médiích opět objevily zprávy o nadacích, které na večírcích utratí částky nepoměrné těm, jimiž přispívají na charitu...
Když jsem byla v Kambodži, tak dva mladí lidé ze slovenské nadace Magna (v Phnom Penhu se stará o děti nemocné virem HIV, pozn. redakce) vyprávěli o špatných zkušenostech s molochy typu UNESCO, kde se ohromné peníze rozplývají do samotného provozu. Proto je fajn, když jsou ty organizace malé. Dárci ty lidi z nadací znají a důvěřují jim, že peníze skutečně míří, tam kam mají. A to byl příklad všech, které jsem v tomhle filmu točila. Já si před pěti lety adoptovala na Zakarpatské Ukrajině holčičku Natašu, protože jsem se v novinách dočetla, že prostředníkem je slovenský páter Petr Krenický, o kterém jsem pak natočila film. Ale na jakési abstraktní sbírky bych peníze nedala.
Zažila jste kulturní šok?
Zažila. Takovou bídu jako v Andách jsem dosud na vlastní oči neviděla. V Kambodži mě zase hrozně naštvalo, že matky, které nakazily virem HIV své děti, si to kladou za vinu. A vnímají to mnohem hůř než vlastní nemoc. Mrzí mě, že nakonec nemám ve filmu to, o čem jsem s nimi mluvila. Proč ty věrné ženy, co sedí doma, viní sebe, když je nakazil manžel, který chodil do bordelu? Když jsem se jich na to ptala, vůbec nechápaly, o čem mluvím. Je to přeci jejich kulturní tradice, že chlap místo do hospody jde oslavovat obchod do nevěstince. Jakoby si neuvědomovaly, že viníkem je muž. To mě šokovalo. Pro naše evropské myšlení je to neuvěřitelné. Nebo mi koordinátorka z Magny Denisa Augustínová líčila, jak mezi místními ženami dělá osvětu. Řekne jim, muž je hlava, ale ty jsi krk, který tou hlavou kroutí. To je u nás v Evropě názor 19. století, proti kterému já jako feministka ostře vystupuju, ale pro ženy tam to má smysl, protože se jim zvedne sebevědomí, uvědomí si, že můžou rozhodovat, byť skrze muže.
Proč to ve filmu není? Vlastně jsem očekávala, že se zaměříte na ženský úděl ve třetím světě...
Kdybych chtěla natočit skutečný život, tu hrůzu tam, museli bychom mít mnohem víc času. Opravdu s nimi splynout, dostat se do jejich komunity. Kdežto já jsem přišla zvenku, jako host. V každé zemi jsme byli sotva deset dnů. Když jsme přijeli do Peru, indiáni nás všude očekávali, vítali, protože jsme přijeli s jejich spasitelkou Olgou Vilímkovou. Dávali nám svá slavnostní jídla, třeba uvařené morče s bramborami. Muzikanti hráli, šamani obětovali, všichni se s námi pořád líbali. Můj film je o charitě a o lidech, kteří ji dělají. Jenom zprostředkovaně o bídě v Asii, Africe a Jižní Americe. Je to vlastně takový charitativní cestopis.
Opakovaně deklarujete, že dokument je pro vás osobní postoj, nikoli objektivní přihlížení. Donutila vás konfrontace s realitou třetího světa pozměnit názory na tamní život?
Musela jsem změnit názor, pochopila jsem, že to není jiný svět, ale součást toho našeho, že je to jeden svět. Viděla jsem děti nemocné AIDS, které se na první pohled ničím neliší od těch našich doma, jsou veselé, baculaté, zdánlivě zdravé, a přesto v nich číhá smrt. Nakonec jsme se nedostali do nemocnice k umírajícím, místo obrazu hrůzy nás čekala realita krásných hravých dětí. Ale zároveň víte, že Magna jim jenom prodlouží život, že sice umřou předčasně, ale to, že jsou léčeny a živeny, jim smrt oddálí o deset patnáct let. A to stigma vás děsí a zároveň dojímá. Největší hodnotu pro mě nebyly ty exotické cesty, ale setkání s koordinátorkami projektů. Jejich nasazení bylo něco tak nehledaného, autentického! Dělají to z přesvědčení, necítíte v tom žádnou pózu. Já sama takového angažmá nejsem schopná, o to víc to obdivuju. Když jsem je poznala při činu, řekla jsem si, bezva, jsme zachráněni, ještě existuje pár spravedlivých. Až na Olgu Vilímkovou (koordinátorka nadace Inka podporující chudé děti z horských vesnic v peruánských Andách) jsou to mladí lidi. Proč neustále nadávat, že mladí jsou konzumeristi, že neznají svoji minulost, že nedokážou pomoct druhým, když existují takoví lidi!
Film Medela, latinsky pomoc, se kromě uvedení na televizní obrazovce dostane také do škol...
Slíbili jsme to jednomu sponzorovi. Zatím jsem udělala dvě projekce a mám nasmlouvané další. Třeba tím zaseju semínko zájmu. Až tam na těch cestách na mě naplno dolehlo poznání, že jsme opravdu jeden svět. Že hlad indiána v Andách nebo bolest žen v Kambodži se mě týkají. My jsme byli tak dlouho uzavření v krunýři malého českého kotlíku, že nám nedochází Hemingwayova slova: Neptej se, komu zvoní hrana, zvoní tobě. Vždycky zvoní tobě.
Foto: archiv Olgy Sommerové
